7. listopadu 2008 19:03 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Kdo to tu žvaní? Jo to jsem já!

Míra Bosák je pánem éteru.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Míra Bosák je pánem éteru. | foto: Lidové noviny

PRAHA Že Shakespeare nejde dohromady se šajtlemi? Vančura s rohovým kopem? A lyrická poezie s malým vápnem? Budete se divit, ale Míra Bosák, pardon, Jaromír Bosák (43), nejpopulárnější český sportovní komentátor, kterému fotbaloví fandové jinak než Míra neřeknou, dokazuje, že to jde, a ještě je u toho veselo.

Byl to ostatně právě on, kdo v České televizi zavedl nový způsob komentování fotbalových přenosů, takže při faulu "ve vzduchu zavoněla sádra“ a hráč "zrychlil jako řidič Standy Grosse“. Plachý introvert hodně čte a zbožňuje divadlo, kde si zdokonaluje jazykový cit. Český jazyk, svůj výrobní nástroj, má ostatně ve veliké úctě. Čistí ho od špíny, odbourává fráze, cizeluje, ale nikdy není dost spokojený, protože soutěží hlavně sám se sebou. A možná ještě se svým mrtvým otcem, kvůli kterému se dnešní elitní komentátor kdysi dokonce stal bezdomovcem.

* Šestnáct let fotbal komentujete, třicet pět let ho sám hrajete, momentálně za Union Strašnice. Předpokládám, že doma ještě sledujete fotbal na různých televizních kanálech. Nežilo by se vám líp s nějakým chlapem? Že byste si s ním o fotbalu pokecal líp než s manželkou...

No... já si obecně myslím, že chlapi by měli žít s chlapama, protože mají těch společných zájmů docela dost. Zašli by si spolu na pivko, na fotbal a pak za holkama. Ale upřímně, když tak ležíte pod tou peřinou a pohladíte chla-pa! No uznejte sama, že to není úplně ono. Jasně, z vašeho pohledu dobrý. Ale z mýho? To bych se úplně otřás’.

* Znám diváky, kteří se víc těší na vaše hlášky typu "Koller se vznesl jak něžný batrfláj“ než na fotbal. Pouštíte si někdy své staré "kousky“? A připadá vám po čase nějaký vtípek trapný?

Já si nepouštím starý věci právě proto, aby tenhle pocit nenastal. Ale já chtěl být jiný, taky jsem nikdy neměl žádný vzor, protože si myslím, že každý člověk má být originál. Nesnáším kopie, kopie je nuda. A protože jsem byl mladej, suverénní, všechno jsem znal, od všeho jsem měl klíče, určitě jsem to v těch prvních letech přeháněl, těch vtipů bylo moc. Ono sebevědomí v práci je dobrý, ale všechno musí mít svůj rámec. Taky se můžete nechtěně někoho dotknout. Jednoho pána se třeba dotklo, když jsem řekl „exekutor volného přímého kopu“. Napsal mi mail, že mu to rve srdce, protože exekuci zažil. Ale ono vás to časem, trošku věkem a taky tím, že člověk víc o práci přemýšlí, přejde. Během pár let zjistíte, že vy fakt nejste tím hlavním. Fotbal je to hlavní. A vy jste služba pro diváka, protože fotbal a sport vůbec je hlavně zábava. To není nic, kvůli čemu bychom měli pořádat demonstrace.

Komentátor je v České televizi odkázaný jen sám na sebe (s Vladimírem Táborským na ME ve fotbalu v Portugalsku 2004).

* Dost fanoušků ale fotbal bere smrtelně vážně. Skoro jako by převzal roli nějakých extatických rituálů, kterými se potvrzuje příslušnost k vlastnímu kmeni. Pro ně jste vy ten druid, ten velekněz, který slouží fotbalovou mši.

Souhlasím. Ale v tom případě bych ve své církvi hned zaved’ nějaký poplatky. (směje se) Ale vážně. Řekla jste to docela přesně. Spousta fandů, a to už vlastně nejsou fandové, ale vyloženě rowdies, jsou schopni kvůli prohře rozmlátit hráčům autobus, podpálit auto. Oni si tím nahrazují prázdno v sobě, protože ve svém životě nic jiného nemají, ale v té skupině jsou najednou silní. Při sportu obecně taky dochází ke ztotožnění se vzory. A ono jinak těch vzorů v Česku zas tak moc nemáte. S kým byste se tu chtěla ztotožnit? S politiky? To vůbec, ti jsou tak na koupání ve Vltavě, a v lednu, ne v červenci. O vědcích se bohužel moc neví. Je pár dobrých kumštýřů, spisovatelů, herců, ale v divadle si přece nestoupnete a nebudete křičet: "Í-van Tró-jan.“ Kdežto u fotbalu máte najednou pocit: My jsme vyhráli. Fanoušek se do toho promítá, vlastně on dal ten gól, který rozhodl mistrovství světa. To je jeho příběh, který on žije. Možná proto je to zklamání, když přijde, tak veliké. Bere to jako svůj neúspěch, své vlastní pokoření, když se prohraje.

* Vy jste pověstný střízlivým přístupem. Nikdy nemáte problém udržet při zápasu emoce na uzdě?

Já si troufám říct, že pro mě to zas tak těžký není. Jasně, když hraje nároďák zápas, jako hráli s Holandskem v roce 2004, což byl asi nejlepší zápas, který jsem kdy komentoval, tak si zakřičíte: "Góóól!“ To by vám lidi fakt neodpustili, kdyby to bylo: (tiše) "A – vstřelil gól.“ Ale potom se musíte okamžitě vrátit zpátky na nulu. Já tam nejsem od fandění. Mě si lidi platí jako službu. Taky nesnáším, když novináři nebo komentátoři říkají: My jsme vyhráli. To může říkat divák, ne komentátor. Ten je tam přece jako zprostředkovatel informací, není součástí hry. Jakmile začne to "mykání“, ztrácí se objektivita a přicházejí emoce: Tu nám škodí rozhodčí, tu je zrovna pro nás špatný počasí, míč není dost nahuštěnej a já nevím co ještě. Angličani nikdy neřeknou: Our team. Vždycky je to England. Já mám výhodu, že nemám v Čechách oblíbený klub, kromě PSK Union Strašnice, kde sám hraju. Mně je jedno, jestli hraje Sparta, Brno nebo Ostrava. A když mi při derby z jedný strany nadávaj’ slávisti, že fandím Spartě, a z druhý strany sparťani, že fandím Slavii, je to vlastně v pořádku.

* Já jsem to nikdy nezažila, ale musí to být fascinující zpívat chorál na stadionu, kde je třeba 50 tisíc diváků. Liší se hodně fanoušci v jednotlivých zemích?

Nejlepší fandové jsou suverénně ve Skotsku a v Anglii, protože fotbalu rozumějí. Nejsou to lidi, kteří se tam jdou jenom vyřvat. Oni skutečně za tím svým klubem stojí a dokážou mu zatleskat, i když prohrají 3:0. Je to i tím, že tam je fotbal o dva stupně výš než tady na společenském žebříčku. Tady na něj spousta lidí kouká jenom jako na nějakou zábavu pro čtvrtou cenovku, to mají v Anglii už dávno za sebou. Tam když je někdo dobrý fotbalista, tak je to uznávaný, ba velebený člen společnosti, protože zkrátka něco umí. Já mám úplně nejradši atmosféru na stadionu Celtiku Glasgow. Katoličtí Irové jsou neuvěřitelní. Tam když stojíte uprostřed 70 tisíc lidí a oni zpívají, jde vám mráz po zádech. To se vám ani nechce komentovat. To jenom chcete, ať to nepřestává, ať to trvá, ať pořád zpívají. Kdežto u nás? Přijdou čtyři tisíce lidí a hned slyšíte všechny možné nadávky. Lidi jsou tu hodně frustrovaní a chodí si to na fotbal vybít, ať už jde o nějaký komplex, nebo prostě jenom o to, že manželka připálila oběd a pohádali se. Speciálně v Anglii nebo třeba i ve Španělsku chodí lidi na fotbal s úplně jinou náladou. Chodí se pobavit, chodí celé rodiny, pak se jde třeba na oběd. Ve Španělsku se hraje od desíti večer a pak jdou teprve na večeři. Každá země je v tom jiná.

* Je i pro zkušeného komentátora důležité hodně číst, rozšiřovat si slovní zásobu?

Stoprocentně. Komentátor, vlastně novinář an sich, každý, kdo se živí slovem, o politicích nemluvím, to je marný, by měl hodně číst, hodně chodit do divadla, které mám moc rád, ale nemám na něj tolik času, kolik bych chtěl. Speciálně divadelní texty jsou pro to ideální, protože v nich nacházíte nové významy slov. A taky by měl hodně poslouchat. Třeba rozhlasové hry jsou báječná věc pro oživení jazyka. Jazyk je náš výrobní nástroj a my se k němu podle toho musíme chovat. Hlídat si ho, cizelovat, čistit od věcí, které do něj nepatří, odbourávat fráze.

* Co rád čtete?

Mám výhodu, že poměrně často lítám, tak během čekání na letišti a v letadle čtu. Záběr mám, myslím, docela širokej, od Vančury, já zbožňuju Rozmarný léto, tuhle knížku znám takřka nazpaměť a můžu ji číst pořád dokola, až po Terryho Pratchetta, jak ho překládá Kantůrek. Mně sice žánr fantasy nikdy moc neseděl, ale tohle je tak úžasně napsaný! Zároveň ale mám rád asi dalších 245 autorů, Irvinga i Čapka, Shakespearovy hry, ty si čtu jako romány. Měl jsem období, kdy jsem uměl zpaměti i spoustu básniček, já miloval Hraběte, Kainara, uměl jsem Hamletovy monology. Musel jsem lidem připadat jako šílenec. Já se totiž rád toulal po nocích, ve dvě ráno jsem chodil po Starém Městě a recitoval "Být, či nebýt? To je, oč tu běží...“. Krásný doby. Tehdy jsem si myslel, že budu básníkem, psal jsem poezii.

* Lyriku, nebo epiku?

Jak kdy. Ale v poslední fázi svého básnického díla jsem se soustředil nejvíc na to, že se na poezii úžasně balily holky. Jedete v tramvaji, vidíte hezkou holku, tak vystřihnete osmiverší – a rande je daný. Já ty svoje básně dokonce poslal do jednoho nakladatelství, ale naštěstí mi nevyšli vstříc. Dnes vím, že i poezie může komentátorovi pomoct, protože mu otevře jiný pohled na slova. My si vůbec málo vážíme slov. Neuvědomujeme si, že slova nejsou jenom nějaká taková bublina, která odezní. Slova můžou škodit. Můžou chválit, můžou pomoct... My se k nim tak často nechováme.

Kolej Větrník, 1985

* Může se komentátor po tolika letech vůbec ještě zlepšovat?

Až do smrti. Ve chvíli, kdy si začnete myslet "já už to umím“, jste skončila. Už půjdete jenom dolů, protože už vás nebude nic motivovat být lepší. Já to taky trochu beru jako soutěž, ne s kolegy, ale sám se sebou. Málokdo mi to věří, ale mně je vlastně jedno, jestli dělám finále mistrovství světa, nebo zápas český fotbalový ligy. Protože divák si zaslouží, abych k tomu přistupoval se stejným nasazením. Já jsem ostatně ještě nikdy neodkomentoval přenos, abych si pak řek’: Jo, jsem spokojenej. Já nejsem spokojenej s ničím v životě. Což je pro život strašidelná výbava, to mi věřte. Protože ať uděláte cokoli, okamžitě vám váš vnitřní hlas řekne: Tohle šlo udělat líp.

* Vnitřní hlas? Psychologové ho někdy vysvětlují jako hlas otce nebo matky.

Já nevím. Pravda je, že s otcem jsem měl hodně komplikované vztahy. A nikdy se je nepodařilo narovnat, protože už umřel.

* Takže něco jako duch mrtvého otce Hamletova?

Spíš to bylo tak, že jako kluk jsem byl vzpurnej, a pak přišla reakce z druhé strany. Zkuste si představit, že vás táta, kterého by kluk měl mít jako vzor, nikdy nepochválí. Získáte dojem, že všechno, co uděláte, vlastně není tak dobrý, jak si myslíte. Já mám například dodnes problém, když mě někdo chválí. Stojím jako tvrdý y, vnitřně se červenám a nejradši bych utek’. Když mi někdo nadává, chytnu se rychle, hned jsem schopen vyměňovat si názory.

* Když už jsme narazili na vašeho otce, prý jste jeden čas žil na ulici jako bezdomovec. Proč jste nemohl domů?

Když jsem odešel po dvou a půl letech z filozofické fakulty, protože mi ta škola připadala neužitečná, táta mě normálně vydědil. Dneska vím, že to pro něj taky nebylo lehký: Doktor na malým městě, 80. léta, všichni ho tam znaj’ – a on teď má všem vykládat, že jeho syn, když už se na tu Filozofickou fakultu v Praze dostal, to prostě sám od sebe zabalil, protože ho to nebavilo! Zklamal jsem ho. Takže... zkrátka neměl jsem se vrátit domů, tak jsem se nevrátil a stal se bezdomovcem. Jeden čas byl můj domov nádraží Praha-Střed. Taky hlavák, ale z toho policajti častějc vyhazovali. I v Šárce se dalo spát a ještě jiný parky přicházely v úvahu, akorát na podzim vás tam v pět ráno vzbudí děsná kosa. Asi dva měsíce jsem takhle nocoval, takže ono to zase nebylo nic tak zvlášť hroznýho.

* Stačil jste zpustnout?

Já měl velkou výhodu, že jsem v té době hrál na Unionu Žižkov, takže jsem se tam mohl ráno dojet vysprchovat a se svou taškou poslední záchrany, která obsahovala různé oblečení, prostěradlo, mýdlo a tak, zase vyjet směr centrum a na noc nádraží. Já jsem zřejmě i pro policajty vypadal spíš jako člověk, kterej někam jede. Ale to strašný leknutí, když vás ve čtyři ráno budí policajti! Neměl jsem razítko v občance, takže jsem pro ně byl příživník a mohli mě zavřít. Ale oni mě prostě jenom probudili. Tak uděláte: (kouká na hodinky) „Ježišmarjá, to už mi to pojede...“ A odběhnete od nich. Nebyla to lehká doba, protože jsem taky třeba měl jen na polívku. A i když jsem potom začal pracovat, myl jsem okna, dělal kopáče a podobně, trvá to šest neděl, než vám naběhnou první peníze. Nikdy jsem ale nedošel do fáze, že bych žebral. To bych asi nedokázal.

* Díváte se dneska na bezdomovce jinak než člověk, který to nikdy nezažil?

Jo. Ale ne s větší lítostí, naopak. Protože kdo si chce pomoct, tak si ve většině případů pomůže. A taky mě neoblafne chlapík, z kterýho to táhne na sto honů a vykládá vám, že nemá na lístek na vlak, protože mu ukradli peněženku.

Otec ho nikdy nepochválil. A když odešel z FF UK, vydědil ho.

* Vraťme se k fotbalu. Musí mít komentátor taky formu jako fotbalista?

Musí. Poznáte, jestli si večer před zápasem přihnul nebo že není soustředěný, to je jako u hráčů. A někdy řeknete dvě věty a už víte, že to nebude dobrý. Že i když se budete snažit, jako by za vás mluvil někdo jinej. Mně se dokonce stalo při přenosu, že poslouchám, poslouchám a říkám si: Kdo to tu žvaní tyhle blbosti? Jo to jsem já!

* Radí vám někdo během přenosu do sluchátek? Kolik lidí na vás pracuje?

Nikdo. My na tom nejsme jako velký televize německý, anglický, italský, kde jedou s komentátorem tři asistenti, kteří mu i během zápasu rešeršují informace, mají zapnuté počítače a okamžitě mu to lifrujou. Já mám tak maximálně spolukomentátora, a i to jenom při velkých turnajích, ne při Lize mistrů. My jsme odkázaní jen sami na sebe. Jsme sami sobě produkcí, technikem, zvukařem, nosíme si všude komentátorskou skříňku, musíme si ji sami zapojit. Je to zkrátka trošku jinak, než si lidi představují – že tam přijdete deset minut před zápasem, požvaníte a pak jdete do hospody. To ale lidi vůbec nezajímá. Mně se stalo, že mi při mistrovství světa 2006 umíral hodně blízký kamarád. A já nemoh’ říct: Heleďte, lidi, já budu dneska dělat asi nějaký chyby. Ale ono je to vlastně dobře, že to diváky nezajímá. Mě taky nezajímá, jestli se doktor, kterej mě má operovat, doma pohádal se ženou. Ale po náročné sezoně, když jsou třeba v jednom roce olympijské hry, mistrovství světa, mezitím Ligy mistrů, musíte komentovat českou ligu a ještě golfové přenosy, se mi stává, že omarodím, najednou tělo řekne šlus. Dostal jsem například pásovej opar z únavy, a to teda nikomu nepřeju. Psychika dostává hodně zabrat, už proto, že já jsem spíš samotář, introvert. Tím trpí samozřejmě manželka, protože já přijdu domů a nemluvím. Jsem vymluvenej. Ale zase musím svoje tělo pochválit. Když má jet, tak jede. Nesmím ale vysadit, jinak vysadí taky. Takže se musím vlastně udržovat v permanentním stresu.

* Jak dlouho vám trvá příprava na zápas?

Záleží, co to je za týmy. Když to bude zápas Liverpool–Atlético Madrid, tak zjistím novinky, podívám se na nějaký jejich zápas v televizi, ty lidi dlouhodobě znám. Když ale máte na mistrovství světa komentovat Angolu nebo Korejskou republiku, je to problém. Už jen dostat se k informacím o těchhle hráčích je problematické, protože o Angolanech se dozvíte akorát v portugalštině a z tý umím tak tři lekce. Pak to trvá řadu dní, než je člověk aspoň z poloviny spokojený se svou přípravou – a nakonec ji třeba ani nevyužije. Ale pro svůj vlastní pocit musím být připravený maximálně. Já si dělám přípravu po týmech, hráče mám rozepsané na kartičkách a přepisuju a připisuju. Ono je to nutný. Protože když se pak hraje mistrovství světa, tam máte dvaatřicet týmů, v každém je třiadvacet hráčů, ještě pár trenérů do toho – a najednou vám tam vyskočí sedm set lidí. Dobrá příprava na velký fotbalový turnaj představuje tak dva měsíce práce předem.

* Sám aktivně hrajete fotbal, znáte ho tedy z různých úrovní. Berou ho vesničtí hráči nějak zásadně jinak než ti prvoligoví?

Jedno mají společný: Ať je to první liga nebo ta poslední pralesní liga, nikdo nechce prohrát. I emoce jsou stejný. Hráči jsou schopní se na hřišti pobít stejně, i když v těch nízkých třídách, kde už hrají staří pánové, jako jsem já, kteří místo běhu spíš rychle stojej, jsou nároky jiný. Já si myslím, že i ligisti, kteří kopou třeba za velký peníze, hrajou především proto, že je to baví. A když kluci po utkání vyprávějí, jak byli hrozně nervózní, protože to byl důležitý zápas... tohleto duševní bolestínství fakt nesnáším. Kvůli tomu to přece děláte, na takový zápasy se máte těšit, a ne být rozklepaní, že proti vám hraje Real Madrid!

* Rozdíl je asi taky v tom, že na vesnici vás rozhodčí zaříznou za půlku prasete, kdežto v lize plavou spíš nějací ti kapříci...

V té nejvyšší soutěži se to výrazně zlepšilo. Dneska bych si už vůbec netrouf’ říct, že někdo jde za někým s kufříkem, aby koukal s tím zápasem něco udělat. Samozřejmě v nižších soutěžích se tyhle věci určitě ještě objevují. Ale to prostředí se všeobecně zkultivovalo. Ono zřejmě hraje roli i to, že ti šíbři říkali majitelům klubů, že potřebují meloun, milion, aby to zařídili. No a pak se v těch odposleších dozvíte: „Nó, já jsem tam dal tři sta tisíc.“ Zbytek šel zkrátka za tím borcem. To je zřejmě další důvod, proč už do toho majitelé klubů fakt nejdou: Zjistili, že byli za kavky.

* Snažil se vás někdy někdo ovlivnit, nebo dokonce podplatit?

To ne. Mě teda spíš ovlivňovali kamarádi sázkama o pivo. Jednou jsem od kolegy Tesaře dostal úkol, abych do komentáře zápasu Manchesteru United dostal Ibsenovu Hedu Gablerovou. No, byl to trošku oříšek. Já jsem to narouboval na to, že nevím, jestli hráči Manchesteru chodí do divadla. Ale protože v Manchesteru je pěkná divadelní budova, tak by si určitě měli udělat čas. A že mám pocit, že se tam zrovna teď hraje Heda Gablerová. Nebylo to lehký. Ale kdo by odolal jít do hospody zadarmo?

* Vy se musíte za ta léta osobně znát s řadou hráčů. Jak se vám pak říká, že něco zkazí?

Právě proto si od nich udržuju velmi velký odstup, s nikým z aktivních hráčů nechodím do hospody, nechodím na žádné jejich zábavy, to by nedělalo dobrotu. Mě vždycky zarazí, když vidím novináře účastnit se takové fotbalové akce nějakýho klubu. Protože když se s ním napijete a bolí vás druhý den hlava stejně jako jeho, jak máte říct, že hraje blbě? Já nemám potřebu být s těma klukama kamarád. My jsme partneři. A všichni žijeme z fotbalu. To je, jako kdyby politický komentátor chodil na mejdany ODS nebo ČSSD – jakože někteří chodí.

* Co je noční můra fotbalového komentátora?

Nudnej zápas 0:0 po 120 minutách, teda po prodloužení, když se na hřišti neděje lautr nic, kdy odkop od brány je událost. Párkrát jsem to zažil a nikomu to nepřeju. A ještě horší je, když je to třeba už závěrečná fáze velkýho turnaje, kdy už ti hráči byli pětkrát komentovaní, kdy je to komentátorsky vystřílený, všechny perličky jsou pryč. Co máte vykládat, když vám hráči fotbalem nepomůžou? Jsou naopak úžasný zápasy, že vlastně nestačíte říkat nic jinýho než jména hráčů.

* Když váš kolega Robert Záruba před rokem tančil ve StarDance, prohlašoval jste, že vy tančíte jen v ohrožení života, že i na své vlastní svatbě jste měl na tanec kaskadéra. Jak to, že letos budete ve StarDance vy?

Ale já jsem v ohrožení života, protože se asi zastřelím. Já dělal hodně sportů, nemyslím si, že bych byl úplný trdlo na pohyb, ale tanec nemá s normálním pohybem nic společnýho. To je samý propnutí, samý přenesení váhy, samej ladnej pohyb. No řekněte sama, copak já můžu dělat ladné pohyby? Babička o mně říkala: "Šikovnej jak hrábě do kapsy.“ Přitom to má být krásný, dotažený, přirozený, plynulý...

* ... smyslný...

No. Tak třeba rumba má být erotický tanec. V mým podání to vypadá, jako když jde lednička. Já jsem na to navíc plachej. Moje výborná partnerka Eva Krejčířová mi říká: „Tady mě prostě musíš chy-tit!“ – „Evi, ale já nemůžu...“ Vopravdu, vopravdu nemůžu. (imituje Václava Klause)

* Máte aspoň techniku?

Je docela slušnej bonmot o fotbalistech, když jim to moc nejde: Fyzičku nemá, zato techniku ztratil. V tomhle stavu se nacházím. Taky už nejsem nejmladší – už se pomalu rozcvičuju, i když jdu do postele. Ale mám výhodu, že na finále nemyslíme. Je tam totiž jedna zhůvěřilost, které se říká samba. A ta se tančí jenom bokama. Pevně doufám, že přijde až v závěru, kdy už budu v sobotu večer ležet na gauči.

Na svatbě (1998) měl na tanec kaskadéra, letos tančí ve StarDance.

* Když si vás vybrali do StarDance, znamená to, že jste česká hvězda. A to byly doby, kdy jste neměl kde spát a co jíst...

Ale já jsem strašně rád, že to tak bylo. Opravdu. Bez toho bych dneska nebyl tam, kde jsem. A když je mi teď někdy tak nějak do ouvej, lehnu si večer do postele a řeknu si: Máš kde spát? Máš. Prší na tebe? Neprší. Jsi najedenej? Jsi. Tak co řešíš? Nemáš problém.

Najdete na Lidovky.cz