Když se řekne Karel Loprais, jen málo lidí v Česku neví, o koho jde. A stejnou legendou je šestinásobný vítěz Rallye Dakar i v motoristickém sportu. Vždyť to byl on, kdo patnáct let vládl v soutěži kamionů na „Dakaru“ hned po jeho prvním ročníku v roce 1986. Rodák z Ostravy tak hrál obrovskou roli v popularizaci dnes suverénně nejznámějšího off-roadového závodu na světě.
„Kdybych měl srovnat začátky Dakaru a jeho současnost, je to dnes úplně někde jinde. Vylepšení techniky, výkonů motorů, pérování, z toho udělali úplně jiný závod. Kdybych byl mladší, s novým kamionem bych si rád zazávodil, za nás to bylo mnohem náročnější,“ přiznal Loprais v rozhovoru pro server Lidovky.cz roku 2019.
Jaké to je sledovat, kolik peněz se dnes v motoristickém sportu i v samotném Dakaru točí?
Když jsem v roce 1967 přišel jako osmnáctiletý do Tatry, dostal jsem se až později přes dělníka a mechanika na zkušebního řidiče. A když se automobilka rozhodla zúčastnit Rallye Dakar, pozvalo si mě vedení firmy a sdělilo, že jsem prošel výběrem, protože jsem měl naježděny tisíce kilometrů na poušti v Libyi. Dnes je to jiné. Za auto si sedají mnohdy lidí bez potřebných zkušeností a pak to tak občas dopadá na samotném závodě, kde řidiči přecení možnosti kamionu.
I vy sám jste si musel projít velkým vývojem. Dají se porovnat vaše závodní stroje z roku 19865, kdy jste na Dakaru začínal a ten z roku 2006, kdy jste jel poslední závod?
V tom roce 1986 jsme nasadili dva kamiony s pohonem 6x4. Bojovali jsme o vítězství, ale chyba pořadatelů nás zavedla do bažin. Tatrovka je v zásadě konstruována jako terénní auto do složitých podmínek, ale 6x4 nebyl ideální pohon. Konstruktér Slávek Krpec vymyslel čtyřkolový náklaďák a s ním jsme dokázali vyhrávat, ať byla nástavba jakákoliv. To ale bylo úplně jiné auto než při poslední výhře v roce 2001, kdy jsem řídil auto s označením Puma. Podle mého názoru z pozice řidiče to byl jednoznačně nejlepší terénní závodní kamion, jaký Tatrovka vyrobila.
Po vážné nehodě v roce 2006 a následných zdravotních potížích jste Dakar přestal jezdit. Přesto jste jezdil alespoň v novinářském vozu, když se závod přestěhoval do Jižní Ameriky. Stýskalo se vám?
Hlavně jsem chtěl být poblíž (synovci) Alešovi (Lopraisovi), který tehdy útočil na vítězství. Musím říct, že jsem si Jižní Ameriku, i když ne jako závodní jezdec rád vyzkoušel. Posledních sedm let ale sleduju Dakar už jen z domova ve Frenštátu.
Jak závody z pohodlí domova vůbec prožíváte?
Sedím každý večer u počítače. Sleduji všechno, ale samozřejmě nejvíce Aleše. Mám někdy větší nervy, než když jsem držel v ruce závodní volant v autě. Dělá mi dobře, že jméno Loprais na Rallye Dakar pořád něco znamená. Však jsem to Alešovi letos při návratu z Peru taky řekl. Hrozně mě těší, že Tatra není jen historický pojem, ale pořád konkurenceschopná značka. A navíc Aleš zajel i bez tovární podpory velice dobře a věřím, že v příštích letech má s takovou velkou šanci vyhrát.
Co vy sám jste si osobně z Dakaru odnesl do života?
Třeba se stane, že se ocitnete ve složité situaci ve tmě v poušti a nejste si jisti směrem, kterého se máte držet. V takové situaci zjistíte, jak jsou důležití lidé, na které se můžete vždycky spolehnout.
Ve spolupráci s Autoklubem České republiky se podílíte na projektu Jedu s dobou. Jaké to pro vás je předávat zkušenosti za volantem seniorům?
Radím, jak pomáhat seniorům po pětašedesátce v kurzech, aby si mohli stále obnovovat řidičský průkaz. Mnoho z nich o tom neví, a tak se snažím je více než učit, dávat jim dobré rady, které se i mně v životě za volantem osvědčily. Navíc oni si na trenažérech vyzkoušejí to, co já v Tatrovce využíval třicet let, když jsem se připravoval na závody.
