LN Vzpomenete si na mistrovství světa v sálové cyklistice v Kodani 1964, kde jste s bratrem hráli na šampionátu poprvé a hned získali stříbro?
Na to se nedá zapomenout. Já předtím hrál s Jardou Svobodou, měli jsme bronz a stříbro z let 1961 a 1962, ale pak jsme si u trenéra vydupali změnu. V Kodani byli favority čtyřnásobní mistři světa bratři Buchholzové z Německa, všechno zase vyhrávali, ale my taky, ztratili jsme jen remízou s Francouzi. A v posledním zápase právě proti Buchholzům jsme hráli nerozhodně, když jsem nastřelil břevno. Dát gól, mohli jsme mít zlato! Ale šťastní jsme byli i za stříbro, mně bylo dvaadvacet a Honzovi devatenáct.
LN Na zlato jste dosáhli až v Praze o rok později...
To byla velká sláva. Na tomhle i na dalších titulech měl největší zásluhu náš trenér Rudolf Harth, skvělý člověk. Staral se o nás jako vlastní otec, protože my tátu neměli, padl při osvobození v květnu 1945. Vedl nás od žáků, byl náročný, ale pod jeho vedením jsme rádi dřeli až do úmoru. Před rokem nás bohužel opustil.
LN A vybavíte si vaše vůbec první mistrovství světa?
To bylo v roce 1960 v Mylhúzách ve Francii, tam jsem byl taky s Jardou Svobodou. Začali jsme dvěma krásnými vítězstvími 12:1, jenže přišel befel, že musíme okamžitě odstoupit z turnaje a vrátit se domů. Nechápal jsem, bylo mi osmnáct, až později jsem se dozvěděl, že Francouzi nedali týmu NDR víza. Než se to soudruhům v Praze nebo Moskvě rozleželo, tak jsme se stihli dostat do role uchazečů o medaile.
LN Jak jste to vnímal?
Byl jsem naštvaný, byla to moje premiéra, ale hlavně nám dlouho nikdo nic nevysvětlil. Do té doby jsem žil jenom sportem, ale tehdy jsem zjistil, že se kolem děje taky něco jiného.
LN Kdybyste dnes vyrukovali na šampionát s vaší tehdejší hrou, měli byste šanci?
Myslím, že ano. Hra se krapet zrychlila, ale pořád se hraje to, s čím jsme poráželi svět – důsledným útokem, neztrácením míče a úspěšnou střelbou. A myslím, že už se nehraje tak tvrdě jako dřív.
LN Jak vlastně trávíte čas nyní?
Žijeme v rodinném domku po mamince v Brně – Králově poli, brácha s manželkou v prvním patře, my v přízemí. Honza chalupaří, v Čenkovicích na Vysočině si postavil chajdu, ostatně já taky. A jsem předseda sekce sálové cyklistiky, chystám pro sálovce různé akce, v listopadu bude v Brně mistrovství světa. A starám se o rodinu. Mám dvě dcery a hlídám vnučky, je jim jedenáct a dvanáct let.
LN Vědí, jak úspěšný byl jejich děda?
Vědí – z televize, z fotografií, z medailí. Těch dvacet zlatých jsem musel dvakrát přinést do školy, děti je chtěly vidět. Vnučkám u fotografií říkám: Jó, holky, to jsem byl ještě mladej. A ony oponují: Ty jsi mladej pořád!
LN A jak se cítíte vy?
Mladej. Roky sice nezastavíš, ale když jsme spolu na kole nebo na běžkách, tak mi ještě pořád neujíždějí. Mají mě za zářící hvězdu, děda je prostě nejlepší, tak se musím snažit. Taky s nimi bruslím nebo hraju tenis, myslím, že holky jsou docela vycepované.
LN Neříkejte, že s nimi jezdíte i na sjezdovkách...
To si pište, toho se vůbec nebojím, sjezdujeme na chatě v Čenkovicích. Myslím, že s bráchou sjíždíme svahy docela dobře. Víte, já jsem takový děda, co ho nemají rodiče moc rádi, jsem děda rozmazlovač. Ale babičky a dědové jsou přece od toho, proto nás holky vyhledávají.
LN Vědí vnučky i to, že jste byli s bratrem nejlepšími sportovci Československa za rok 1979?
Přišly s tím samy, někde se to dozvěděly. Tak jsem jim musel vyprávět, jaké to pro nás bylo překvapení – nemohli jsme uvěřit, že sálová cyklistika může v novinářské anketě prorazit tak vysoko. Ale prorazila, to už jsme měli třináct titulů mistrů světa. Těšilo nás a těší pořád, že se náš malý sport prosadil v tak silné konkurenci. Ale kolová tehdy byla populární, pořád v televizi, věděli o ní všichni, možná i celý národ. Dnes už je to slabší, zato závidím silničářům. Kreuziger, Kulhavý, Huříková, König, to jsou vzory pro mládež jako hrom.
INFOGRAFIKA Plný náhled po rozkliknutí. |
LN Věnuje se dnes kolové míň dětí než dřív?
Míň možná ne, ale chybí jim ctižádost. Dávat tréninku veškerý čas a energii, to už moc nevidím.
LN Ani vy jste ale nemohli věnovat kolové veškerý čas, pracovali jste v Královopolské strojírně.
Ale po prvním titulu mistrů světa nám svaz cyklistiky zařídil, že nás uvolňovali až na 50 hodin měsíčně z práce. Tak jsme od dvanácti do večera stíhali dvě tréninkové fáze.
LN Prozraďte – kdy jste si s bratrem naposledy sedli na kola a stříleli balonem na bránu?
Tuším v roce 2006, u bráchova syna v Německu. Uspořádali turnaj veteránů, přijeli naši letití rivalové bratři Steinmeierové i bratři Kingové. Všichni jsou skoro o generaci mladší, ale my jsme turnaj vyhráli! I když jsme málem omdlívali, bylo to skoro s nasazením života... (směje se)
