O dopingu se tam ale mnoho nového nedočtete. "Dopovalo se, ale já o tom nerozhodoval," tvrdí jeden z vládců československého sportu.
Kdysi mocný funkcionář vydává vzpomínky Duškovi jsou připisovány nemalé zásluhy za vybudování systému vrcholového sportu v ČSSR, stejně jako přidělení pořadatelství atletického ME 1978 v Praze. Jeho autobiografická kniha vyjde příští týden.
Proč jste vlastně knihu napsal? Mají to být paměti, nebo se snad po letech chcete obhájit?
Kniha
Rudolf Dušek, v letech 1973–1987 místopředseda ÚV ČSTV, byl blízkým spolupracovníkem normalizačního a "dopingového" předsedy svazu Antonína Himla. Ten v této funkci působil od roku 1972 do roku 1988, kdy zemřel v Číně.
Nemám důvod. Berte knihu jako příspěvek k mému životnímu jubileu, v dubnu mi bude osmdesát. Částečně je to autobiografie, nejde o memoáry nebo historickou studii. Knihu jsem napsal i proto, že jsem jediný žijící z bývalých vysokých funkcionářů. Odpovídal jsem za 46 sportů a za budování systému vrcholového sportu. Taky mě rozohnila likvidace ČSTV po roce 1989, z toho systému zbyly trosky.
V kapitole o bojkotu olympiády v Los Angeles v roce 1984 podle vás za všechno mohla vedoucí úloha strany, zatímco vy, ač též straník, jste se do poslední chvíle snažil najít cestu, jak se her zúčastnit. Myslíte, že to s odstupem let může působit věrohodně?
Ale nevymýšlím si. Vyšlo mi, že jediným východiskem je zkusit to přes tehdejší NDR, jejíž výkladní skříní byl sport. Dvakrát jsem tam proto byl a zkusil přes vlivné známé zařídit, aby Erich Honecker vtomto směru intervenoval v Moskvě. Jenže se to nepodařilo.
Podle knihy jste v roce 1973 zachránil olympijskou vítězku Danu Zátopkovou v roli ústřední trenérky vrhů, protože ji někteří činovníci coby signatářku manifestu 2000 slov z jara 1968 chtěli z ČSTV odstranit. V ČSTV setrvala, ale měla nejméně o tisíc korun nižší plat než ostatní ústřední trenéři. Proč jste jí nevyšel vstříc, když dva roky před odchodem do penze v roce 1980 žádala o zvýšení platu? Důchod pak měla nízký, 1740 korun.
Myslím, že já překážkou nebyl. Otázkou je, jestli jí plat nelimitovalo personální oddělení, jestli jí tak nechtěli připomenout ten podpis.
Zátopkové ale tehdy řekli, že zvýšení platu nepovolil Dušek.
Nevím, že bych něco nepovolil. Situaci Dany Zátopkové jsem neznal, to řešilo personální oddělení.
V knize se nezmiňujete o Miroslavu Kváčovi, trenéru Jarmily Kratochvílové. Za to, že při okupaci v srpnu 1968 coby podplukovník nepustil do útvaru v Čáslavi polské tanky, ho vyhodili z armády. Vycestovat do zahraničí mohl až těsně před olympiádou v Moskvě 1980, kde jeho svěřenkyně stříbrem zahájila svou úspěšnou éru. Proč jste mu nepomohl? Od roku 1973 jste byl kromě funkce v ÚV ČSTV i šéfem atletického svazu.
Někdo by mě na to musel upozornit. Ale záležitost jisté karantény ve vztahu k armádě bych nejspíš stejně nemohl ovlivnit.
Kapitolu o dopingu jste pojal neutrálně, spíše jste se problému elegantně vyhnul. Proč?
Protože oblast zdravotnictví spadala pod jiného místopředsedu, Ernesta Demetroviče. Tyto otázky řešil on. Já jsem jen využil atletického mistrovství Evropy v Praze v roce 1978 k vybudování antidopingové laboratoře. Za doping jsem nezodpovídal.
Chcete říct, že jste jako místopředseda ÚV ČSTV nevěděl víc o tom, jak v Československu fungoval státem řízený doping?
Věděl jsem, že sportovci a trenéři si v zahraničí zakázané prostředky kupovali, měl jsem informace pravdivé, polopravdivé i nepravdivé. Vybral jsem si z toho to, že jsem zajistil, aby sportovci před výjezdem na šampionáty procházeli kontrolou, aby případně neudělali venku ostudu. Pokud se dopovalo, tak nelegálně, role státu navazovala až počátkem osmdesátých let.
Netvrďte, že jste opravdu víc nevěděl.
Abych to rozdělil – jedno období bylo do úvodu 80. let, a druhé od vstupu státu v té době. Na druhou stranu si atleti udělali kontrolní odběr před odjezdem na Evropský pohár v Moskvě 1985, ale podcenili informace a koulař Machura i diskařka Šilhavá měli pozitivní nález.
Takže někteří atleti doping systematicky užívali.
Tam byl ten problém, že dostávali prostředky ze zahraničí. S prostředkem, který koupíte, dostanete popis skladby, na základě toho dostanete protilátku a můžete dělat analýzy. Bylo zapotřebí, aby někdo tuto péči převzal. Tak jsem do toho vstoupil preventivním systémem kontroly, a dál jsem vycházel z toho, že do toho musí vstoupit stát.
A nastal státem řízený doping.
Ale to byly jen začátky, první kroky. Státem řízený doping tady byl, šlo jen o to, aby stát převzal záruky a garance.
Dokonce platilo, že pokud se někdo nepodrobí nařízení ÚV ČSTV o specializované péči, bude vyřazen z reprezentace. A víme, co taková péče znamenala.
Ale to nebyl můj výmysl. Byla to velká iniciativa předsedy ÚV ČSTV Himla, který to udělal po vzoru NDR. Já jsem s tím nesouhlasil. Říkal jsem, že to není cesta.
Proč jste s nesouhlasem nevystoupil?
Třeba veřejně? To nešlo, tyhle věci se řešily interně.
Tehdy se ale říkalo, že dopuje celý svět, a je třeba držet krok.
Ano, dopovalo se proto, abychom nebyli čtyřicátí na světě. Ale radši bych, kdyby se nepovolené prostředky daly něčím nahradit. Hledalo se, dokonce se dělaly uzeniny a nápoje obohacené o ne steroidní prostředky, ale sportovci to brzy odmítli akceptovat, protože si mysleli, že by to nebylo dostatečně účinné. Víc k tomu neřeknu.
Ale knížka by se lépe prodala...
Možná máte pravdu, ale chtěl jsem vyjádřit rámec, kde byla moje role v dopingu, a ta nebyla v odpovědnosti za doping. Já se soustředil na vybudování laboratoře na kontrolu celého systému, a nic víc.
Takže jste o tom věděl.
Třeba přišel na ÚV ČSTV nějaký balík, donesli to k předsedovi Himlovi a potom k místopředsedovi Demetrovičovi. Ale obsah jsem neznal. Doping existoval, věděl jsem o něm, ale to bylo všechno. Rozhodující je, že sportovec ve svém výkonnostním vývoji je schopen v "čistém" provedení dosáhnout 97 nebo 98 procent svých možností. Rozhodují je trénink, práce, cílevědomost. A otázka zbývajících procent, to je hledání dostupných podpůrných prostředků.
