Maradonovo auto parkuje i toho zářijového pondělí jako každý týden v šest hodin odpoledne před budovou televizní stanice Canal 13 na předměstí argentinské metropole Buenos Aires. Uvnitř už ho čeká stovka spolupracovníků, kteří pro něj připravují show „Noc s desítkou“.
Pořad pojmenovaný podle čísla, které Diego nosíval na dresu, je absolutním televizním hitem. Každý týden ji sledují čtyři miliony Argentinců aMaradonovo pozvání do ní přijímají největší hvězdy Jižní Ameriky.
Diego, kterému bude 30. října pětačtyřicet, vyběhne svižně po schodech a na konci prvního patra otvírá dveře šatny se svým jménem. Je to prostá místnost, žádný luxus tu nehledejte. Maradona si nehraje na hollywoodskou hvězdu.
I kostymérská zkouška je v porovnání s jinými argentinskými celebritami rychlá. Vyzkouší si pár modelů a je to. Pro dnešek si vybral tmavé sako, bílé tričko, krémové kalhoty a boty téže barvy.
O pár hodin později začíná přímý přenos. Dnes si Diego povídá s hercem Antoniem Banderasem nebo fotbalistou Zinedinem Zidanem. Je uvolněný a pohotový, i když je vidět, že jako moderátor je nováčkem, vždyť show se vysílá teprve od 15. srpna.
Když je třeba, přijde mu na pomoc spolumoderátor, zkušený televizní harcovník Sergio Goycochea, někdejší argentinský brankář, který se proslavil na mistrovství světa v Itálii roku 1990. Goycochea je známý šprýmař, mezi jeho oblíbené anekdoty patří ta o papeži, který nepoznal Pelého.
Po několika neúspěšných pokusech naznačit Svatému otci, kdo před ním stojí, mu povídají: „Svatý otče, to je ten, co byl v Diegově pořadu.“ A na to papež: „No to jste měli říct rovnou!“
Tvůrci show si skutečně mohou blahopřát, Argentinci jsou z Noci s desítkou nadšení. Jejich fotbalový hrdina, vedle Evity Perónové nejslavnější Argentinec všech dob, mistr světa, majitel „božské ruky“ a podle celosvětového hlasování fanoušků nejlepší hráč všech dob totiž po skončení fotbalové kariéry v roce 1997 pěkně zlobil.
Diego ztloustl, a co hůř, bral ve velkém kokain a měl vážné fyzické a psychické problémy. 18. dubna 2004 byl přijat v jedné z argentinských nemocnic, nemohl dýchat, lékaři měli plné ruce práce.
V redakcích argentinských deníků se začaly psát jeho nekrology, kdyby náhodou zemřel těsně před uzávěrkou. Na pětiproudové třídě Pueyrredón, kde se klinika nachází, se po celé dva týdny jeho hospitalizace shromažďovalo tolik lidí, kteří se strachovali o Maradonovo zdraví, že musel být přerušen provoz.
Loni se Diego jakoby zázrakem vzchopil. S kokainem přestal, v kolumbijské Cartageně mu byl voperován žaludeční bypass a ze sto dvaceti kilo zhubnul za pár měsíců na sedmdesát.
Nafouklý Maradona s pupkem větším než míč, s nímž kdysi úchvatně žongloval, Maradona, který se i při mluvení zadýchával, je ten tam. Dnes je tu zdravý muž, samý sval, překypující vitalitou.
Stále nosí své oblíbené náušnice, ale přidal k nim také velký kříž na krku, který si koupil v Kolumbii před operací. Říká, že mu pomáhá se ovládat. A změnil i svou image. Místo bujné hřívy, jež věčně válčila s hřebenem a ladila s velkým břichem, nastoupil pečlivě upravený účes.
Diego vyměnil šatník, jeho oblečení je dnes mnohem elegantnější, i když nadále udržuje zvláštní zvyk nosit na každé ruce jedny hodinky. Říká, že když cestuje, jedny ukazují místní čas a na těch druhých vidí, kolik hodin je doma v Argentině.
Dnešní díl Maradonovy show, která je svým způsobem nepřetržitou poctou Diegovi, spěje do finále. Teď je na řadě vyprávění různých lidí, jimž Maradona nějakým způsobem ovlivnil život.
Sám Maradona čte velmi dojemný a už dvacet let starý dopis od jistého chlapce jménem Matías. Píše, že Maradona je jeho velkým idolem a že nejvíc ze všeho by přál setkat se s ním tváří v tvář. Když je dopis dočten, Goycochea náhle ukáže do hlediště a volá na Diega: „Podívej, a tady je Matías!“
Maradona se chytá za hlavu a téměř pláče dojetím. Vykřine: „El pelado! (Plešoune!)“
Právě pod tou přezdívkou je znám Matías Almeyda, bývalý hráč argentinské reprezentace, který v mládí onen dopis napsal.
Show za obrovského aplausu končí, světla zhasínají a my si s Diegem Maradonou, s nímž se osobně znám už deset let, sedáme v zákulisí k rozhovoru:
Tvůj život je plný vítězství a proher, ale výhra nad kokainem byla asi nejtěžší. Myslíš, že jsi z toho skutečně venku?
Až to, co žiju teď, je můj život. Ten život, který jsem chtěl žít, ale nemohl. Dělám to, co dělá normální lidská bytost. Ráno vstávám, užívám si rodinu, chodím do práce. Ještě před nedávnem jsem dělal všechno opačně: užíval jsem si o sto šest, ale nestálo to za nic. Dopustil jsem, aby mě mé dcery viděly na dně, válet se tlustého a zfetovaného v posteli. Já už takhle dál nechci.
Začal jsi díky této zkušenosti víc věřit v Boha?
Ne, v tomto ohledu jsem stále stejný. Vždy jsem věřil v Boha. Pouze v Boha. V přímé spojení s Vousáčem, jak mu říkám.
Kolikrát jsi chtěl s drogami přestat, ale nevyšlo to. Proč si myslíš, že tentokrát uspěješ?
Ten den, kdy mi moje starší dcera vyprávěla, jak mě viděla zfetovaného v posteli, jsem si uvědomil, že jsem byl blízko konce. Že když budu dál brát drogy, umřu a už nikdy neuvidím dcerky Dalmu a Gianninu. Slíbil jsem jim, že půjdu na operaci, abych zhubnul. Shodil jsem 47 kilo a rok a šest měsíců jsem čistý.
Mnoho lidí v tobě vidí příklad, jak se dostat z drog. Poradil bys jim nějakou metodu?
Bohužel si myslím, že na to, jak z drog ven, neexistuje žádná metoda. V televizi vidím reklamní spoty, ve kterých vláda tvrdí, že pomáhá dětem zbavit se závislosti. Ale věřím jim čím dál méně. Když jsem se já chtěl vyléčit z drog, každá konzultace u lékaře mě stála 150 dolarů. Jak by mohl kluk, který je z nějakého chudého státu, jako je třeba Argentina, a chce se z toho dostat, tolik zaplatit? Proto tomu nevěřím. Okolo těchto věcí je spousta lží. Dokud se neudělá něco opravdu seriózního, ti kluci budou dál brát drogy.
Máš pocit, že jiné vlády dělají v otázce drog víc?
Podle mě ne. Spojené státy mají spousty řečí o tom, jak bojují proti obchodu s drogami, ale realita je jiná. Jim se to nehodí, drogy jsou přece obchod.
Co děláš, abys zůstal čistý?
Já už nikam nechodím. Vzali mi větší část žaludku, nechali mi z něho jen deset procent, takže beru prášky, jím jen polévky, kaše a občas trochu kuřecího masa. Doktor mi předepisuje pilulky na vyrovnání stravy. Můžete jíst bifteky, pizzu, pít pivo, víno, co chcete, ale já na to už chuť nemám.
Co nejhoršího se ti kvůli drogám stalo?
S drogami přicházíš o svůj život, ztrácíš čas. Ten čas, který jsem mohl strávit se svými dcerami. Je to mnoho let. Přišel jsem o jejich školní oslavy, o to, aby se mě mé holčičky ptaly, jestli smí jít do zábavního parku, o to, aby mě prosily, abychom jeli na dovolenou tam nebo onam. A to už nejde vrátit zpátky. Na drogách ztrácíš pojem o čase, máš pocit, že je všechno v pořádku. Cítíš se jako superman, a je to lež. Máš pocit, že jsi nejlepší, a nemáš představu o tom, co se děje kolem tebe.
A co máš v plánu do budoucna?
Musím se pořád snažit, protože to nebezpečí je stále tady, i když latentní. Dneska svým dcerám rozumím. Volají mi domů, aby věděly, jestli jsem přišel v tolik, v kolik jsem slíbil. Ujišťují se, že jim nelžu. A je to tak správné. Předtím jsem jim lhal a potom jsem se jim vyhýbal. Ve skutečnosti jsem nelhal svým dcerám, lhal jsem sám sobě. Byl to strašný boj. Chtěl jsem být s nimi, ale drogy mě přitahovaly, a tak jsem odcházel z domova. Proto jsem taky ztratil svou ženu Claudii. Utíkal jsem z domu, protože jsem měl strach z Dalmy a Gianniny. Pamatuji se, že když jsem byl doma, tak si mě Dalma prohlížela a všimla si, že jsem na drogách. Strašně jsem se styděl. A pak jednou jsem se se snažil svým dcerám vysvětlit, že s nimi nemohu být, že nemám sílu se jim podívat do očí. Hodně jsem plakal. A ony také plakaly a říkaly mi, jak moc si přejí, abych zůstal s nimi. Ale drogy byly silnější. Silnější než láska k mým dcerám, což je neskutečné.
To se v tobě muselo něco pohnout…
Ano, něco se ve mně zlomilo. Byl jsem téměř mrtvý. Mezi stavem, ve kterém jsem byl, a tím, v němž se nacházím dnes, leží kus cesty. Dnes jsem klidný a vyrovnaný. Najednou to člověku dojde a ptá se, co je na tom tak špatného mít možnost žít na tomto světě. Takovou otázku jsem si nikdy předtím nepoložil. Dával jsem přednost jiným věcem. A dneska je mi skvěle a mám chuť to vykřičet do světa, aby to všichni věděli.
Jak se k tomu stavěli tvoji rodiče?
Moji rodiče hrozně trpěli. Ale já vím, že i kdybych byl teroristou, tak by mě nezavrhli. Nedávno mi vyprávěli, že můj otec se zapřisáhnul, že nevstoupí na stadion Bocy Juniors, dokud já nebudu v pořádku. Teď už tam naštěstí může zase chodit.
Jaké je být vzorem pro tolik lidí?
Z vlastní zkušenosti jsem přesvědčený o tom, že příkladem by měli být hlavně rodiče. Já jsem mohl být příkladem leda těch devadesát minut, kdy jsem hrál na hřišti. Mě osobně by mrzelo a byl bych naštvaný, kdyby si Dalma brala za příklad, ať už dobrý či špatný, třeba nějakou televizní moderátorku, a ne svoji matku. Život Maradony je můj život a já se mohu mýlit. A proto by se měly pak podle mě splést i všechny ty děti? To určitě ne.
Po čem jsi toužil, když jsi byl kluk?
Já chtěl být jako můj otec. To bylo pro mě víc než fotbal. Tvář plnou něhy, jako má můj otec, nenahradí ani ten nejlepší hráč na světě. Malí kluci chodí hrát fotbal a chtějí být jako Maradona. Doma jim taky říkají, že musí být jako Maradona, a v patnácti letech, když se Maradonou nestanou, přestanou být těmi milovanými synáčky, protože nesplnili rodičovské očekávání.
Co by se tedy mělo dětem říkat?
Běž, hraj si a bav se. Ale ne od nich chtít, aby byly jako fotbalové hvězdy, protože to na děti vytváří strašný tlak. Vyčerpává je to, zatěžuje je to nadměrnou zodpovědností. Pak místo aby směřovali kupředu, tak se zaseknou.
Pojďme na chvíli k fotbalu. Blíží se mistrovství světa v Německu. Největší favorit je Brazílie. Je podle tebe teď neporazitelná?
Ano. Myslím, že se mnohem víc upevnili jako tým. Mají dobře našlápnuto. Mají lepšího brankáře než kdy předtím. Možná ho tolik nepotřebovali, ale když se jim pak někdo dostal k bráně, uspěl. Teď mají Didu, který je podle mě nejlepší na světě. S míčem jsou skvělí, a když útočí, útočí doopravdy, tak, aby tě dostali: dvě nebo tři nahrávky a zavěsí. Mají Ronalda, Adriana a Ronaldinha. Ti nejdřív dají tři góly a pak teprv začínají hrát.
A co Argentina?
Na mistrovství světa jsme vypadli v prvním kole a to byl historický zlom. Takže teď musíme znovu navázat na předchozí tradici. Nejlepší by bylo vyhrát mistrovství světa v Německu. To je krásná představa.
Jak důležité je v životě fotbalisty vítězit?
To je složitá otázka. Často se dostaneš do tak krajní situace, ve které bys dal všechny peníze světa za pár okamžiků slávy. Za to, abys hrál ve finále mistrovství světa nebo Ligy mistrů. Peníze se nedají se slávou srovnávat. Ti, co někdy hráli finále mistrovství světa nebo Ligy mistrů, vědí, že peníze se nepočítají. Sláva stojí vysoko nad penězi. To, že ti tvoje matka děkuje za mistrovství a tvoje dcera je na tebe hrdá, se nedá s ničím srovnat. Peníze, ty jsou v bankách.
Který ze současných hráčů tě nejvíc zaujal?
Hodně mě bere Ronaldinho, protože hraje s radostí. Je to podívaná, hraje pro lidi. Je vidět, že se při hře baví, a to baví lidi. Hodně se mi líbí Ronaldo, Zidane, Owen mi připadá jako výtečný fotbalista, taky Raúl...
Na premiérový díl tvé show přijal pozvání Pelé. Jaké to bylo setkání?
Noviny nás hodně srovnávaly, ale pravda je, že my jsme se předtím nikdy osobně nesetkali. Byl to velký okamžik.
Nejspornější okamžik tvého pořadu byl, když jsi veřejně přiznal, že gól proti Anglii jsi dal rukou. Jak jsi vnímal ohlas, který to vzbudilo?
Já nechápu, čemu se Angličané tolik diví, když to viděl celý svět. Ať ze sebe nedělají hlupáky, že nevěděli, že to byla ruka. Ale v žádném případě to nemyslím jako výsměch, jen jsem vyprávěl pravdu po dvaceti letech. Pořád respektuji anglické fanoušky, Angličany jako národ, jejich stát a kulturu.
Litoval jsi toho někdy?
Pravda je, že téhle ruky jsem nikdy nelitoval. Dokonce jsem udělal to samé, když jsem hrál v Itálii, v Neapoli, při zápasu proti Udine. Tehdy se mě Brazilec Zico, který za ně tehdy hrál, ptal, jestli mi to přijde v pořádku. Odpověděl jsem mu, že ano. Že to bylo něco, co vyšlo z mého nejhlubšího nitra.
Známou kapitolou z tvého života jsou návštěvy Kuby, kam tě Fidel Castro pozval na léčení. Jak na to vzpomínáš?
Kuba mi dala všechno, ale já jsem na to nebyl připravený. Když někdo sám nechce, nemá smysl, aby mu někdo pomáhal. Mně otevřeli všechny dveře, poskytli mi nejlepší lékaře. Fidel se o mě staral, ale nebylo to k ničemu. Já jsem stále dělal to, co jsem neměl. Ale Kuba je pro mě ráj.
Jak se tam podle tebe žije obyčejným lidem?
Nemají žádný majetek, ale mají co jíst, jsou to slušní lidé. Kuba má nepochybně nejlepší lékařství na světě. Mají čas, moudrost, vzdělání, nejlepší nemocnice a jejich lékaři jsou žádaní po celém světě.
Pojďme zpátky k tvé rodině. Tvé dcery dospívají. Jak bereš fakt, že už mají přítele?
Užívám si jejich důvěry. Claudia se chtěla zabít, když se dozvěděla, že já jsem byl první, komu dcerka Dalma řekla, že má přítele. Jeli jsme v autě a najednou povídá: Tati, já mám kluka. Málem jsem se vyboural. Nenacházel jsem slov. A ona se mě ptala, jestli je mi dobře. Výborně, odpověděl jsem.
Mluvíš s nimi o sexu?
Já, stejně jako Claudia, s holkami o sexu mluvíme. Jsme hodně otevření. Vždycky říkám Dalmě iGiannině, že jim radši půjčím svou postel, než abych je jednoho dne musel identifikovat v márnici, protože šli dělat něco na nějaké odlehlé místo.
Argentina je stát s velkou kriminalitou. Máš o ně strach?
Strach z nejistoty je všudypřítomný, ale člověk s tím musí žít. Každý si přeje, aby jeho děti byly v pořádku, aby se jim nic nestalo. Ale ony musí žít svůj život, musí chodit tancovat, musí se bavit s lidmi.
A co dnes dělá tvoje žena Claudia?
Kvůli spoustě věcí jsem Claudii ztratil. Rád bych s ní zase žil, ale její láska pominula. A tak je to správné. Udělal jsem spoustu věcí špatně, hodně jsem se mýlil a teď za to platím. Když jsem na tom byl špatně, ona musela být matkou i otcem. A za to pro ni mám pouze slova vděku.
A jak je to se synem, kterého máš v Itálii a k němuž se moc nehlásíš?
Z lásky jsem zplodil dvě dcery, z lásky ke Claudii. Můj syn je dílem omylu. Přijmu rozhodnutí soudu, ale v žádném případě ho neuznám svým synem, nikdy. Ať to vadí komukoliv. Dalma a Giannina jsou moje děti, a nikdo další, a nebudu se z toho nikomu zodpovídat.
Tvůj syn je tedy jen omyl?
Ano, ale já nejsem jediný na světě, kdo dělá chyby. Já jen o tom musím mluvit, protože jsem Diego Armando Maradona, ale seznam podobných případů bude jistě dlouhý.
Tímto způsobem uvažování sis vysloužil silnou kritiku argentinské společnosti, zejména ze strany ochránců práv dětí.
Já neříkám věci proto, aby se líbily lidem nebo ženám. Jestli jim to vadí, tak se jim omlouvám, ale Dalma a Giannina jsou moje jediné dcery. A do smrti nehodlám změnit svůj názor. Můj názor nezmění ani novináři, ani ženy, ani zákon, ani prezidenti, nikdo.
Charakteristickým rysem tvého života je hyperaktivita. Neustále děláš spoustu věcí. Čím to je?
Jako kluk jsem byl hodně neposedný a teď se vlastně vracím k tomu, jaký jsem byl v dětství. Na chvilku se nezastavím, pořád někde běhám. Kromě argentinské show létám pravidelně do Itálie, kde mám také svůj pořad. Baví mě to.
Jsi šťastný, že máš svůj pořad?
Ano, strašně šťastný. Je to takový svátek. A tento pořad je jako ten gól Angličanům: všichni to chtějí udělat. Ale udělám to já.
Ještě vzkaz českým čtenářům. Co víš o fotbale v České republice?
Abych řekl pravdu, zas tak moc toho nevím. Do Argentiny se dostávají zprávy jen o těch nejlepších evropských ligách. Naposledy jsem viděl hrát Milana Baroše. Bylo to ve finále Ligy mistrů v zápase mezi Liverpoolem aMilánem, který se hrál v Istanbulu. Já jsem to komentoval pro kanál ESPN.
A jak se ti líbil?
Je to zajímavý útočník. Umí dobře hrát tělem. Jeho předností je velká výdrž, díky které dobře dobíhá i dlouhé míče. Kromě toho je hbitý.
Znáš ještě jiné české hráče?
Málo. Viděl jsem něco z posledního mistrovství Evropy, kde si česká reprezentace vedla docela dobře. Četl jsem, že Jan Koller je nejlepším střelcem evropské kvalifikace. Viděl jsem také Čecha v anglické první lize hrát za Chelsea a zdá se mi jako výborný brankář. A také vím, že Nedvěd odešel z reprezentace.
