Když se její bronzová medaile stala realitou, ukázala i jedny z nejdojemnějších oslav své kariéry. Ze čtvrté olympiády v řadě přiveze medaili, což žádný jiný český sportovec v individuálním odvětví na zimních hrách nedokázal.
Jaké emoce teď ve vás převažují?
Všechno možné smíchané dohromady. I když jsem se ještě na středečním tréninku cítila neuvěřitelně, po rozlosování jsem byla hodně skeptická. Říkala jsem si, že medaile na pětce vůbec není možná, že pojedu v páru víceméně úplně sama, s nikým se nevytáhnu, a to mi nehraje do karet. Bylo složité soustředit se a přesvědčit sama sebe, že mohu na dálku bojovat i s největšími favoritkami.
O to je teď vaše medaile cennější?
Jo, musím říct, že to bylo pro mě dost náročné a všichni to měli se mnou od včerejška dost těžké. Nejdřív jsem s nikým moc nemluvila. A pak jsme si s Niki Zdráhalovou naopak trochu hlasitěji vyměňovaly názory. No prostě špatný. Moje klasika. Byla jsem z toho všeho rozhozená.
Jenže když jste den před startem rozhozená, závodíte potom nejlíp, ne? Mnozí to říkají.
Asi na tom něco bude. Vím, že si to takhle stěžuju sama, ale bohužel taková už jsem, asi mě nikdo nepředělá.
Kdy jste se přepnula do bojovné nálady?
Asi když jsem cítila kolem sebe úžasnou podporu ve vesnici. Ať jsem potkala kohokoliv, všichni stáli za mnou. Vypadalo to, že všichni jsou přesvědčení, že tu placku mít budu. Přišlo mi, že jsem dneska potkala úplně všechny z naší výpravy. Normálně před závody nikoho nepotkám a udržuju se ve své bublině. Zato dneska? Ať jsem šla kamkoliv, na někoho jsem narazila. To bylo neskutečné.
Pomohla vám taková setkání? Nebo vás i stresovala?
Tak i tak. Ve fázi, kdy jsem věděla, že to bude těžké, bylo pro mě obtížné věřit slovům, že získám placku. Ale i těch povzbuzujících zpráv, co jsem dostala před závodem, bylo hrozně moc. Spousty! Tolik jsem jich snad nikdy nedostala. Tak moc lidí mi tu medaili přálo.
Ve čtvrté rozjížďce jste pak absolvovala prakticky sólozávod, s Ošigiriovou daleko za vámi. Když jste v cíli uviděla čas 6:50,09, na co jste si myslela, že bude stačit? Na startu v tu chvíli čekaly dva nejsilnější páry.
Já očekávala, že vítězný čas bude hodně pod 6:50 a že Irene Schoutenová překoná olympijský rekord poté, co ho předtím zajela i na trojce. Proto jsem byla hlavně zvědavá, co předvedou ostatní tři. A přelévalo se to nahoru dolů, z červených čísel do zelených a zase zpátky. Bylo to dneska o moje nervy.
 |
Před posledním párem jste byla stále druhá. Schoutenová pak letěla za rekordem, ale Lollobrigidaová na vás začala na mezičasech ztrácet. Kdy jste uvěřila, že Italka váš čas nepřekoná?
Až na její poslední padesátce. A kdyby jí Irene o tolik nepoodjela, možná by se Lollo i hecla a udělala mě. Ona je z kolečkových bruslí a z tréninků s klukama zaťatá a jakmile má někoho jen kousek před sebou, dovede se pořádně hecnout. Tak jsem čekala do poslední chvíle.
Ale pak byl doopravdy konec a o bronz vás už nikdo nemohl obrat.
V tu chvíli jsem si říkala: Čtvrtá olympiáda v řadě medaile z pětky, obzvlášť po tom všem, čím jsem si letos prošla, je vážně neuvěřitelná. Pro mě byla neuvěřitelná už ta trojka. A dnes je pro mě pětka ještě neuvěřitelnější.
O čem ten bronz svědčí? O vaší vůli? O sportovní duši?
Asi je to jedno s druhým. Protože kdybych nebyla taková, jaká jsem, nejspíš bych si dneska v sobě nedokázala to mé předchozí negativní nastavení převrátit. Ačkoliv kdybych nebyla, jaká jsem, nedělala bych si to den před závodem v hlavě těžší. Každopádně za tou medailí je samozřejmě i velká podpora týmu kolem mě, je za ní trénink, který mi sedí. Jinak bych takhle nezajela.
Takže byste tu medaili nejraději rozřezala na více kousků?
Ale to by muselo být hodně moc kousků.
V žebříčku nejtěžších závodů, které jste za kariéru odjela, byste ten dnešní zařadila kam?
Co se týče času i mojí hlavy, byl jedním z nejtěžších. Přesvědčit samu sebe, že na to mám, bylo hodně těžké. Sama jsem si to zkomplikovala.
Váš obličej pak bezprostředně za cílem vypadal hodně strhaně.
Tak ono to taky hodně bolelo! (směje se)
Kouč Petr Novák říkal, že tato medaile má pro něj cenu zlata kvůli všem těm komplikacím, co jste v sezoně zažila. Souhlasíte?
Ano. Naštěstí jsem měla z léta hodně odtrénováno. I když jsem pak musela na měsíc a půl v listopadu a prosinci víceméně vypustit tréninky, tak poté, co jsem se do nich vrátila, začala se mi výkonnost hodně rychle vracet. Jsem za současný stav moc ráda, protože vypadnout z tempařského tréninku a moci jezdit jen do určitých pulzů, kdy se nemůžete zakyselit, to jsem rozhodně před olympiádou nepotřebovala. Navrch jsem si ještě koncem roku vše zkomplikovala tím pádem v Collalbu a zraněním stehna. Takhle jsem nikdy neupadla. To nikdy nepochopím, co se mi tam stalo.
O listopadových zdravotních problémech jste dlouho nechtěla konkrétněji hovořit. Můžete alespoň prozradit, co s vaším tělem prováděly?
Nepřenášely mi kyslík do svalů. Což znamená, že jakmile jsem se zakyselila, tak jsem skončila.
Nemohlo jít o únavový syndrom?
Ne, měla jsem to z cukru. Upravovali jsme pak všechno, včetně stravy, musela jsem se za měsíc naučit hodně věcí dělat jinak. Musím poděkovat lidem, kteří se o mě postarali, což byl hlavně pan doktor Dostal, který na ten můj problém přišel a okamžitě začal reagovat. Bez něj bych tady určitě nebyla.
