Musely to být pro vás nesmírně emotivní chvíle. Co s vámi prováděly?
Co se dělo v cíli, bylo něco neskutečného. Nečekal jsem, že tu se mnou bude celá rodina, že se do Nového Města dostanou. Já moc často nebrečím, ale tentokrát jsem brečel jako malé dítě. Bylo to krásné. Ještě jednou chci poděkovat všem, kteří se na dnešku i na celé mé kariéře podíleli. Prostě všem, nerad bych na někoho zapomněl. Díky moc.
Opravdu jste nevěděl, že v cíli na vás bude čekat vaše rodina, manželka i obě děti?
Vůbec. Ráno jsem mluvil s Verčou (manželkou), domlouvali jsme se, že přijedu v pondělí domů. Když jsem je potom všechny uviděl v cíli, bylo to nádherné. Fakt jsem to nečekal. Předtím jsme se bavili, jak přísná jsou teď pravidla, že není jednoduché dostat se sem. Nevím, jak se jim to podařilo zařídit, ale je super, že tu jsou. Úplná nádhera.
  |
Teď už vás můžeme oslovit Ondřeji Moravče, bývalý biatlonisto. Jak to zní?
Je to hodně zvláštní spojení. Ale ničeho nelituju. Ničeho, co jsem udělal ve své kariéře, ani toho, jak jsem se teď rozhodl. Načasování konce kariéry je vždycky strašně těžké udělat. Teď se těším na to, co přijde.
Co tedy přijde?
V nejbližších dnech si určitě odpočinu a strávím maximálně možný čas s rodinou. Róza (dcera) je hrozně emotivní dítě, vypadá to, že tu ani nebudu moci dnes s týmem zůstat a budu muset odjet hned s rodinou domů, ale to nějak vyřešíme. Pak hodím na nějakou dobu všechno za hlavu a odpočinu si. O tom, co budu dělat dál, začnu přemýšlet možná za měsíc, nebo za dva.
Jiří Hamza vyprávěl, že když někdo vysloví vaše jméno, jako první se mu vybaví vaše oslavy v cíli s vyplazeným jazykem nebo s jízdou po jedné lyži. Na co vy budete nejraději vzpomínat?
V záběrech z mé kariéry, které mi tu dnes pouštěli, toho bylo vidět hodně, spousta neskutečných zážitků. Ale já už teď nechci říkat nějaký konkrétní. Všechno bylo super. Bylo to úžasných 20 let s biatlonem. Lidé okolo něj se stali mojí druhou velkou rodinou, proto je těžké je opustit. Mrzí mě, že jsem se tu nemohl rozloučit se spoustou lidí z jiných týmů, protože by si to zasloužili a třeba by mě i rádi ještě jednou viděli. Jenže to už je minulost. Teď mě čeká jiný život s mojí vlastní rodinou a na ten se strašně těším.
Jaká emoce ve vás momentálně převládá?
Asi nostalgie. Dvacet let je dvacet let, to jen tak nezavřete. Určitě mi ten biatlonový život bude i chybět, to je jasné. Jsem i smutný, protože tohle všechno kolem (ukazuje po areálu) už nikdy jako závodník nezažiju. Ale stojím si za tím, že rozhodnutí odejít jsem udělal v pravý čas.
Na výsledku singl mixu dnes až tolik nezáleželo, ale po šesti trestných kolech Lucie Charvátové a jednom ve vašem podání bylo i ve vašem rozlučkovém závodě pro vás novou zkušeností utíkat před Norem Lägreidem a Švédem Samuelssonem, aby vás nedojeli o kolo, že?
To teda. Abych pravdu řekl, neznám pořádně pravidla v tom smyslu, jak se počítá, abych závod mohl dojet. Měl jsem strach, aby mě v posledním kole nestáhli. Ale za mnou pokračovaly i další štafety, tak jsem se uklidnil. Dopadlo to dobře, dostal jsem se i do té mé poslední cílové rovinky.
Při vašich chybách na první ležce mohly předtím zaúřadovat emoce? Menší koncentrace?
Rozhodně. Všechny ty rány lízaly terč na třech hodinách, jeden cvak by to vyřešil a dal bych nulu. Ale nesesypal jsem se z té ležky. Na stojáku jsem se pak nebál.
Poslední čistou stojku jste naopak odstřílel za rekordních 16 sekund.
Šestnáct? Vážně? Prostě jsem přijel a nasypal to tam. Jestli to bylo šestnáct, je to krásné, to mě těší. Šel jsem do toho vabank.
Také jste měl druhou nejrychlejší poslední padesátku, hned po Samuelssonovi.
Že bych přece jen jel ještě i do Östersundu? (směje se)
Na kterou konkrétní činnost se teď opravdu těšíte?
Dost mě drásá, že mám moc rád hory, ale dostat se do nich je zrovna takové komplikované. Strašně se na ně těším. Ale ne hned. Teď zůstanu dva nebo tři týdny doma a budu dělat docela obyčejné věci.
Pohárové finále z Östersundu si v televizi pustíte? Nebo si na chvíli od biatlonu úplně vyčistíte hlavu?
Já sleduju všechny sporty, jsem fanoušek, takže se stoprocentně kouknu. Samotného mě zajímá, co se tam ještě odehraje.
