LN Máte za sebou první sezonu, v níž jste nepůsobil v roli oštěpaře, ale trenéra. Jak se po ní cítíte?
Házení mi nějak extrémně nechybí, to ne. Když jsem ale viděl poslední výkony světové špičky, tak je vidět, že její výkonnost šla trochu dolů. Až jsem si v duchu říkal, že bych ještě mohl něco hodit... (směje se)
Jaká to pro vás byla změna -netrénovat, ale naopak koučovat jiné?
To je velký rozdíl. Když člověk skončí se sportem, změní se život, ale myslím, že jsem si na to už částečně zvykl. Mám ve skupině dobré kluky a uvidí se, co se z nich vyklube.
Nepomyslel jste na to, že byste ještě teď zkusil naplno hodit? Jak by to asi vypadalo?
Hodit naplno by asi šlo, ale je otázkou, jak by zareagovalo tělo. Něco bych hodil, ale už by to bylo míň, než kdybych to zkusil ještě na jaře. Netroufám si odhadnout, ale myslím, že bych na Zlaté lize neskončil poslední. (směje se) Viděl jsem při ní házet někoho jenom pětasedmdesát metrů. To bych se v té euforii vybláznil a snad bych to hodil. Zkusit to ale zatím nechci. Třeba příští rok, ale spíš ze srandy a jenom v tréninku.
Jak si takový hod představujete?
Mám ve skupině tři mladý kluky, budu s nimi trochu víc trénovat. Mohl bych jim dělat čtvrtého do páru, abychom byli parta dva na dva. Byl bych pro jednoho z nich něco jako sparingpartner.
Už rok netrénujete, přitom na vaší postavě není vůbec znát, že by se v určitých partiích zaoblovala. Máte na štíhlost nějaký recept?
Ne, mám pořád stejnou váhu a navíc to vypadá, že jsem hubenější. Ono je to ale u mě dáno rozpínavostí svalů. Nějakých těch šestaosmdesát kilo si držím.
Určitě se ale nějak hýbete. Jak často se dostanete k nějakému rekreačnímu sportu?
Moc toho není. Párkrát jsem si byl zahrát tenis, občas nějaký fotbálek. Třeba turnaj, který pořádal Roman Šebrle, byl docela zničující. S Guzďou (oštěpař Miroslav Guzdek - pozn. red.) jsme postupovali pavoukem, až jsem to začínal pořádně cítit ve svalech. V noci jsem pak z toho měl svalovou horečku. To jsem už pěkně dlouho nezažil, naposledy snad při soustředění v jižní Africe... Tehdy jsem to ale v horku přehnal s tréninkem a v noci přišla reakce.
Komentujete si u televize velké oštěpařské závody - finále mistrovství světa nebo závody Zlaté ligy?
Člověk hodnotí, jak by to měli hodit, ale nejvíc jsem ocenil Fina Pitkämäkiho. Na výbornou zvládl celou sezonu, i když se musel vyrovnávat s nepříjemností, když oštěp z jeho ruky zranil při Zlaté lize v Římě francouzského dálkaře Sdiriho. Nemohlo být jednoduché se s tím vyrovnat.
Na Julisce trénujete talentované oštěpaře, ale co kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka ze zahraničí. Kývl byste na ni?
V poslední době o ničem nevím, ale dřív měl zájem o spolupráci Lotyš Vasilevskis, čtvrtý z Ósaky. V budoucnosti bych se ale nějakému zahraničnímu angažmá nebránil. Ono se taky uvidí, co se bude se sportem v České republice dít. Ale zatím o ničem neuvažuju, z rozjetého vlaku se nevyskakuje a já věřím, že brzy budeme s klukama v rychlíku.
Co ještě potřebují, aby se prosazovali mezinárodně?
Nejdůležitější je vyhnout se zdravotním problémům, což byl třeba příklad Honzy Syrovátka. Po osmasedmdesáti metrech v prvním závodě se dalo předpokládat, že se ještě zlepší, ale pak ho trápil loket. No a kdyby se Víťa Veselý zase uzdravil dřív, věřím, že by na osmdesátku měl. Petr Frydrych je zase typ, který může být jednou dobrej. Talent má každopádně velikej. Celou sezonu házel přes sedmdesát, ale až teď v jejím závěru se rozházel. Moc nechybělo, aby hodil český juniorský rekord.
Veřejnost si může říkat - talentované oštěpaře trénuje Železný, to by měli brzo házet přes osmdesát... Cítíte to tak?
Já ale nejsem žádnej supertrenér. Podle mě se takhle uvažovat nedá. Byla řada skvělých závodníků, ale trenéřinu dělat nemohli, protože nedokázali problematiku vysvětlit. Já bych byl spokojenej, kdyby všichni tři hranici osmdesáti metrů pokořili příští rok. Ono to ale není nic jednoduchého...
