Neděle 5. července 2020Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje 26 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Na stará kolena používám ruštinu!

Milena Duchková-Neveklovská | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Milena Duchková-Neveklovská | foto: Jan Zátorský, Lidové noviny

PRAHA Přestala existovat. Zmizela z encyklopedií, nesmělo se o ní psát. Nic nebyla skokance do vody Mileně Duchkové-Neveklovské platná zlatá medaile z olympijských her v Mexiku 1968, kterou získala krátce po sovětské okupaci Československa.

Nepomohla jí ani skutečnost, že byla nejmladší českou olympijskou vítězkou, což platí dodnes. Jeden z někdejších symbolů odporu se „ztratil“ kdesi za oceánem a měl navždy zmizet z historie.

Dnes je paní Duchková-Neveklovská váženou zubní lékařkou v kanadském Vancouveru a neživí v sobě pocity křivdy. Drobná, elegantní a usměvavá dáma, svého času hrdinka národa, které ležel nejen skokanský svět u nohou. A nebylo to pouze proto, že skákala z desetimetrové věže...

LN Pokud byste dnes skočila váš mistrovský kousek, jedenapůlpřekot s dvojným vrutem, kterým jste na olympiádě v Mexiku korunovala tažení za zlatem, jak by se na to tvářily soupeřky?
Dneska už je to jeden z jednodušších skoků, které skáče kdekdo. Nešlo ale o můj nejtěžší skok - měla jsem třeba třiapůl napřed, což jsme zvládaly jen dvě na světě, se mnou ještě Američanka Bushová. Skáče se ale sestava složená z osmi skoků. Těch třiapůl napřed už ale musí zvládnout každá dobrá skokanka.

LN Troufla byste si ještě skočit z desetimetrové věže?
Ano, ale po nohou. Jinak by to nevydržela moje ramena, je to příliš velký náraz o hladinu. To byla jediná zranění, co mě potkala. Jedno rameno jsem měla zlomené a jedno vykloubené, následovaly operace.

LN Po listopadu 1989 jste se v České republice příliš neobjevovala, situace tedy zůstala stejná. Nepsalo se o vás po emigraci, ani ve svobodném státě...
Ale ne. Byla jsem tady v roce 1991, pak 1995, 1997, 2001, teď už každý rok. Ale přece nebudu vyhledávat novináře...?

LN V roce 1999 jste byla vyhlášena nejlepší českou plavkyní století, ale na tu slávu jste nepřijela. Proč?
Vůbec jsem o tom nevěděla, nikdo mi nezavolal ani nenapsal. Dozvěděla jsem se to až s odstupem od známých, oficiální cestou se nestalo nic. Ale to máte jedno.

LN Zkoušela jste se dostat do republiky před listopadem?
Rodiče mi zemřeli ještě před lednem 1980, kdy jsem odjela do Kanady, takže zprvu ani moc ne. Potom jsem snahu měla, jenže jsme nechtěli skončit za mřížemi, s manželem jsme tady byli odsouzeni za nedovolené opuštění republiky.

LN A co vykoupit se? Provádělo se přece něco takového, že emigranti zaplatili komunistickému režimu několik desítek tisíc za absolvované studium...
To existovalo a taky jsme o tom uvažovali , jenže by to přineslo zrušení československého občanství, což jsme nechtěli. Měli bychom jen kanadské, ale Kanaďané by za nás ve státě, v němž jsme se narodili, neručili. Takže existovalo nebezpečí, že bychom se už nedostali ven. Ale kamkoli jinam jsme mohli. V roce 1985 jsme se sešli s mou sestrou, bratrem a jejich rodinami i s rodiči manžela v Budapešti.
 

Příběh Mileny Duchkové
Skokanů do vody emigrovala po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy celá řada, ale zpráva západních rozhlasových stanic, že v Kanadě zůstala Milena Duchková-Neveklovská (*25. 4. 1952), vyvolala malou senzaci. Šlo o nejslavnější skokanku do vody domácí historie, jež kromě olympijského zlata z Mexika 1968 a stříbra z Mnichova 1972 vyhrála i ME 1970 a na premiérovém MS v plavání v Bělehradě 1973 získala stříbro. Už pětadvacet let žije v Kanadě, v roce 1983 našla její rozrůstající se rodina útočiště ve Vancouveru. Někdejší svěřenkyně trenérky Marie Čermákové si tam nestýská.

V posledních letech navštěvuje svou vlast každoročně a ve Vancouveru má přátele -skokany do vody, kteří se tam usadili ještě před ní. Petru Sedláčkovou, Blanku Nováčkovou, Zdeňka Michla... Manžel Mileny Duchkové Petr Neveklovský působí v Kanadě jako volejbalový a tenisový trenér.


LN Na podzim roku 1980 na Hlasu Ameriky hlásili, že jste v Kanadě požádali o azyl z politických důvodů. Bylo to tak?
Bylo, protože šlo o jedinou možnost, jak azyl v Kanadě dostat.

LN Pro přiblížení někdejší doby -proč jste vlastně emigrovali?
Vzásadě kvůli svobodě a volnosti. Třeba žádání o výjezdní doložky a pak to čekání, jestli je dostaneme, mi bylo silně proti mysli. Když si našetřím a chci si vyjet na výlet, tak mi přece nikdo nemůže říkat, že tam na mě budou zlí, a proto tam nemůžu. To byl jeden z důvodů.

LN A ty další?
S tím souvisí všechno. Nemyslím, že by měl někdo řídit můj život a říkat mi, co smím a co nesmím. Nebo mě štvalo, že někdo nemůže do školy proto, že jeho rodiče jsou studovaní. Můj dědeček měl kdysi tiskárnu a táta byl zubař - ani jedno mi při přijímacím řízení nepomohlo, naopak. Já se nakonec na medicínu dostala, ale mnozí kamarádi měli větší problémy, protože jejich prarodiče měli...

LN ...ještě větší tiskárnu.
Třeba. A taky jsme chtěli, aby naše děti vyrůstaly ve svobodném světě. Nechtěli jsme jim říkat - podívej, je to tak a tak, ale ve škole to říkat nesmíš. Tak jsme přece vyrůstali skoro všichni. Ve lži. Snad kromě pár rodin, které tomu divadlu věřily.

LN Když jste emigrovali, po Praze se rozšířila fáma, že jste opustila republiku s televizním komentátorem Františkem Štefanem, který měl přibližně ve stejné době učinit podobný krok. Víte, kde se ta informace vzala?
To byla samozřejmě hloupost, v době emigrace jsem byla už dávno vdaná. Ale je fakt, že počátkem sedmdesátých let jsem s ním asi rok chodila. Tehdy byl ples sportovců, přišel k nám další komentátor Karel Mikyska s kameramanem a zeptal se mě, kdy nám zahrají svatební pochod. A šlo o přímý vstup. Já nebyla tak rychlá se slovy jako oni, takže jsem něco žblebtla, a doma pak se mnou nemluvila ani rohožka. Asi jsem neodpověděla jasně, že svatba nebude. On byl František... jiný. Chvíli jsme spolu chodili, ale další život jsem si po jeho boku opravdu nepředstavovala.

LN Vaším největším úspěchem, kterým jste ohromila veřejnost, byla zlatá medaile z olympijských her v Mexiku. Bylo to v říjnu, bylo vám šestnáct a v srpnu přijely do Prahy ruské tanky. Jak jste vnímala okupaci?
Především z toho byli zničení rodiče, takže jsem od začátku věděla, o co jde. Bylo to v době závěrečné přípravy na olympiádu, bydleli jsme v Černošicích, ale vlaky jezdily. Ze smíchovského nádraží jsem chodila pěšky přes Palackého most do Podolí a pod železničním mostem stála spousta tanků. Na pochopení té křivdy ale nebylo třeba mít šestnáct, myslím, že na to mohlo přijít každé dítě od šesti nahoru.

LN Změnila okupace váš vztah k ruským soupeřkám?
Bylo prima je porazit. Ale úplně nejlepší to bylo právě v Mexiku, když pode mnou stály na stupních Ruska Nataša Lobanovová a z druhé strany Američanka Anne Petersonová. Víte, jak mi to bylo milé?

LN Potom ale někteří zlí jazykové tvrdili, že vám v Mexiku pomohla tehdejší politická situace, že jste kvůli okupaci a následující popularitě Československa dostala víc bodů. Vy jste ale přece vyhrála s velkým bodovým odstupem...
Přesně tak, vyhrála jsem o dost. I když bylo milé, když mi v Mexiku lidi fandili. Ty řeči jsem ale zaslechla taky. Možná vznikly proto, že plavci jako takoví skokany nikdy moc v lásce neměli, i když patříme pod plavecký svaz.

LN Cítila jste touhu ruským soupeřkám něco oplácet?
Vždycky! I když ony za to nemohly. Před každým závodem jsem toužila po vítězství, ale porazit Rusky bylo ještě něco navíc.

LN Na olympiádě v Mnichově 1972 jste získala stříbrnou medaili, vzpomínky musíte mít rovněž příjemné.
Docela ano, i když jsem znovu chtěla zlato. Ale vedení plaveckého svazu to mojí trenérce paní Marii Čermákové hned vyčetlo. Myslela jsem, že jako ostatní medailisté zůstaneme v Mnichově až do konce her a uvidíme další sporty, ale dali nám lístky na vlak a hned druhý den jsme musely domů. Že prý jsme neobhájily.

LN Když jste s manželem zůstali v Kanadě, jaká byla reakce vašich přátel a známých?
Dlouho jsem pak s nikým nemluvila, takže těžko říct. Dopisy jsme psát mohli, ale jistě dobře víte, že šlo o kontrolovanou poštu - obálky se otevíraly a pak přicházely zalepené lepicí páskou. Ale ani s odstupem jsem se nedoslechla, že by byl někdo kvůli tomu na mě nazlobený. Většinou s mým krokem souhlasili. Navíc jsem zdaleka nebyla jediná, kdo ze skokanů a skokanek zmizel za kopečky, utíkali zvlášť z naší skupiny paní Čermákové. Měla samé dobré skokany a víte, jak to je - čím byl někdo lepší, tím víc cestoval po závodech, viděl víc věcí a tolik se nebál utéct. Protože to byl přece jen velký risk, pustit se do jiného prostředí.

LNV lednu roku 1980 jste vycestovala jako trenérka na rok do Montrealu. Zdejší režim vám problémy nedělal?
Moje velká soupeřka byla z Kanady a její trenér inicioval, že jsem dostala roční smlouvu jako trenérka tamního národního družstva. Chvilku to trvalo, než se všechno vyřídilo, ale nakonec to šéf ČSTV Himl podepsal. Stejné obstrukce provázely o několik měsíců později výjezd manžela, který přijel za mnou. A za dcerou. Měla rok, když jsme tam spolu odletěly. V tom ale problém nebyl, vždyť kočárek stál u bazénu, případně mi ji někdo pohlídal. Syn a druhá dcera už se narodili v Kanadě, ale všechny děti umí dobře česky.

LN Litovala jste někdy vašeho kroku? Třeba v úplných začátcích...
Ale překonáváním potíží se přece utváří charaktery. Možná jen... Kdyby člověk věděl, že už v roce 1989 dojde ke změně, asi by neodcházel. Jenže devět let předtím vypadala moc komunistů jako těžce neprůstřelná.

LN V Kanadě žijete čtvrt století, ve Vancouveru máte zubní ordinaci. Může vás tam ještě něco překvapit?
Víte, co je legrace? Představte si - znovu jsem začala používat ruštinu. V posledních letech přijelo do Kanady hodně Rusů a za nimi přijíždějí jejich rodiče, kteří jim hlídají děti a podobně. Mluví jenom rusky a rádi chodí ke mně do ordinace - rozumím jim, i když vytáhnout slovíčka, která jsou v hlavě kdesi hodně vzadu... Ale už je to lepší, už jsem na holých větách, a oni jsou strašně šťastní. Na stará kolena používám ruštinu! Tu ruštinu, kterou jsme se ve škole snažili neumět a neučit.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Neurolog: Alzheimera a parkinsona může ovlivnit strava. Opatrně s mléčnými výrobky

Ostravský neurolog David Školoudík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jako jeden z mála na světě dokáže vyčíst z ultrazvukových snímků riziko Parkinsonovy, Alzheimerovy a dalších chorob....

Virus se mění pod rukama. Přírodní izoláty se tak nechovají, vysvětluje Peková

Molekulární bioložka a genetička Soňa Peková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Do povědomí širší veřejnosti se molekulární bioložka a viroložka Soňa Peková z laboratoře Tilia dostala pro své neshody...

Vlci útočí. Rodina z Beskyd se bojí o dcery i o turisty

Smečka vlčích mláďat v Javorníkách (7. 8. 2019) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klidný život rodiny žijící v beskydské obci Hrádek blízko Jablunkova, změnil útok vlků. „Sedmiletá dcera ráda chodí se...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!