Zároveň se hrdý Srb snaží být tím nejlepším reprezentantem rodné země ve světě. A taky – navzdory statutu nedostižné superhvězdy – starostlivým parťákem, jemuž záleží na ostatních hráčích.
Třeba Daniil Medveděv, jeho sok v nedělním newyorském finále, o něm předloni po vzájemném utkání na Australian Open vyprávěl: „Prvně jsem ho potkal, když jsem se na žebříčku pohyboval mezi pětistovkou a šestistovkou. On byl jednička, takže jsem nečekal, že se mnou ztratí slovo. Styděl jsem se, ale on se mnou klábosil jako s kámošem. Nikdy se nezměnil. Pořád je skvělým sportovcem a přítelem.“
Během letošního klání na Flushing Meadows se téma Djokovičovy přívětivosti a nezištnosti objevilo několikrát. Trenér Tomáš Josefus obšírně vykládal o vztahu, který má s rekordmanem jeho svěřenec Jakub Menšík.
O překvapivé pozvánce a dvou pobytech v Srbsku a Černé Hoře, během nichž se čeští hosté dozvěděli spoustu užitečných věcí. Okukovali Djokoviče i prostředí, v němž se připravuje. Získali kontakty na elitní odborníky, kteří přispívají k jeho úspěchům.
„Vřelejšího člověka nepotkáte. Na cokoliv jsem se zeptal, nikdy mě neodmítl. Udělal si čas a dané téma se mnou probral. Nebo nás spojil s lidmi, kteří pro něj pracují,“ chválil jej Josefus.
Taky Menšík zmínil povzbuzující „pokec“ s Novakem v šatně. Není pochyb, že Djokovičův vřelý přístup přispěl k mladíkovu průlomu.
„Noleho baví role učitele. Jeho zájem o Jakuba je přirozený. Nezdráhá se sdílet své znalosti,“ tvrdí Saša Ozmo, uznávaný srbský reportér a spisovatel. „Mladší hráči, včetně Medveděva a Zvereva, o něm mají vysoké mínění. Snaží se stát vzorem, zvlášť teď, když je Federer v penzi a Nadal marodí.“
Djokovičova nátura se projevila třeba při účasti na pražské rozlučce kumpána Radka Štěpánka, které dodal glanc, ale zároveň při ní pokorně přijal vedlejší úlohu, aby nezastínil oslavence.
S nepředstíraným obdivem o něm po společném tréninku loni ve Wimbledonu hovořil rovněž Jiří Lehečka. Použil přídavná jména „hodný“ či „shovívavý“.
„Novak je ze všech borců ve špičce nejvlídnější. Má každého z nás v oku. Ví, jak hrajeme. Za všechno poděkuje. Další den za mnou přišel, když jsem se rozcvičoval. Plácli jsme si, popřáli si štěstí, řekli česky ‚ty vole‘ a šli jsme si svou cestou.“
Srbský tenista Novak Djokovič s trofejí pro vítěze US Open.
V šampionově přízni se nevyhřívají pouze Češi. Žurnalista Ozmo jen namátkově jmenuje Tunisana Džazírího nebo Kanaďana Pospisila jako kolegy, jež uvítal v Bělehradě.
Podobně zdarma podle něj poskytuje podmínky pro přípravu řadě krajanů, kteří v zimě nemají kde pilovat údery či postrádají finanční prostředky na kouče. Proč?
„Sám vzešel z chudých poměrů,“ vysvětluje Saša Ozmo. „Ne jako Federer, který musel dvě hodiny dojíždět vlakem na tréninky, což je v knize o něm líčeno jako ohromná oběť. Pro nás Srby je něco takového směšné.“
„Novak musel projít mnohem obtížnějšími situacemi, což ho dělá citlivějším k problémům těch, kteří nemají peníze. Podle něj je ostuda, že 150. hráč na světě si nemůže pořádně vydělat na živobytí.“
Proto dal dohromady odborovou organizaci PTPA, která v zákulisí bojuje za práva hráčů – zejména těch níže postavených nebo teprve stoupajících pořadím.
„PTPA je jeho srdeční projekt. Miliardář na sklonku kariéry přece nepotřebuje vydupat lepší podmínky pro sebe,“ uvažuje Ozmo. „Chce za sebou nechat odkaz člověka, který pomáhal ostatním.“
Jeho vlastní průšvihy i přísnost některých západních médií Djokoviče v hitparádě popularity srážely za Federera i Nadala.
Zdá se však, že si našel vlastní cestu, jak může vyniknout.
