Olympijská naděje Sáblíková: Budu šťastná za jakoukoli medaili

V minulém týdnu jste se s Karolínou Erbanovou vrátily z přípravy v italském Collalbu a měly jen dva dny na balení zavazadel. Jak jste to zvládaly?

Doma ve Velkém Oseku jsme měly každá ve svém pokoji všechno narovnané do kupiček a jen třídily, co opravdu potřebujeme. Byla to legrace, jak jsme na sebe pokřikovaly, abychom na něco nezapomněly. Snad se to povedlo, do toho jsem prala. Sedmkrát! (úsměv)

Původně jste chtěla před odletem ještě navštívit rodiče ve Žďáru nad Sázavou, nakonec jste od cesty na Moravu upustila. Jak to dopadlo?

Řekla jsem jim, že jestli mě chtějí vidět, musejí za mnou, protože nestíhám. Pochopili a přijeli, a zatímco jsme balily, maminka nám přichystala řízky a bramboráky.

Vzpomenete si ještě, jak jste coby málo známá rychlobruslařka odlétala do Turína? Můžete dva odlety na olympiádu srovnat?

Tehdy jsme s trenérem přijeli na letiště na poslední chvíli a báli se, že nám spoj uletí. To se naštěstí nestalo, ale dnes jsme přijeli s velkým předstihem. Pro jistotu.

Nyní s vámi odlétá i o pět let mladší kolegyně Karolína Erbanová, o níž jste nedávno řekla, že je vaše nejlepší kamarádka. Je to opravdu tak?

Určitě, a je to celkem logické. Pořád jsme spolu, už čtyři roky v přípravě, postupně i na cestách a na závodech. Když to krapet přeženu – s kým jiným se mám kamarádit? (smích) Ale Kája je prima.

Hovoří se o vás jako o největší české medailové naději – už ztoho na vás padá nervozita?

Nemyslím na to, nejspíš to na mě dolehne až ve Vancouveru.

Když trenér Petr Novák prohlásí, že nezaútočíte na jednu (5000 m), ale na dvě zlaté (také 3000 m), ani to s vámi necloumá?

To řekl on, takže když se to nepovede, nebude to tolik na mně! Bylo by fajn, kdyby to byla pravda, ale přece nemůžu předem říkat, jak to dopadne, když to nevím.

Ponesete 12. února při slavnostním zahájení českou vlajku jako v Turíně?

Ještě netuším, kdo ji ponese, navíc se dva dny poté pojede "trojka", ale kdyby mi řekli, nesla bych ji. Taková pocta se neodmítá, ale máme přece hodně dobrých sportovců.

S jakým pocitem byste chtěla odjíždět ze závěrečné přípravy v Calgary do Vancouveru?

Bylo by fajn, kdybych se cítila jako před dvěma týdny v norském Hamaru, kde se mi povedlo vyhrát mistrovství Evropy ve víceboji. Tam jsem se do toho trefovala a měla pocit, že mi to jede.

A s jakým pocitem byste chtěla opouštět Vancouver?

Ke štěstí a spokojenosti by mi stačila jedna medaile, jakákoli. V Turíně mi k ní chyběl jen krůček (čtvrté místo na 5000 a šesté na 3000 m – pozn.).

Máte spočítáno, kolik ještě zbývá dní do olympiády? A co to ve vás vzbuzuje? Radost? Očekávání?

Abych se přiznala, tak jsem kvůli balení teď ani neotevřela tréninkový deník, takže si to nikterak nepřipouštím.