LN Odjížděli jste s cílem probojovat se do čtvrtfinále. Připouštěl jste si, že se to nemusí podařit?
I v házené se přece stává, že když vystrčíte hlavu hodně nahoru, tak přes ni dostanete. Ale věřil jsem tomu, co jsme říkali. Těžko po někom něco chtít a nevěřit tomu.
Vyhlášení takového cíle vypadalo odvážně, ale také sympaticky. Mohl jste říci - zkusíme to.
Ale zkoušení s tímhle týmem už přece bylo dost. Ambice jsme měli a pořád si myslím, že nebyly nepodložené. Podle brankových rozdílů jsme kromě dvaceti minut s Maďarskem a křeče na závěr s Tuniskem zase tak špatně nehráli. Myslím, že konkurovat už můžeme, ale jen za předpokladu, že odvedeme stoprocentní výkon. Což jsme bohužel nepředvedli. Jiné mančafty hrají déle ve špičce, naučily se vyhrávat. To chceme taky, jenže je to velký skok. Někomu vyjde, třeba Polákům, kteří jsou v semifinále, někomu holt ne.
Hráči si před MS pochvalovali, že se sešel nejsilnější národní tým za deset let. Nepodlehli tomu trochu?
Opravdu si mysleli, že to půjde. Jenže přišel nezdar s Maďarskem a to zacvičilo s jejich psychikou. Burcujete, ale nepovedlo se.
Dánové také neměli po dvou zápasech v osmifinálové skupině ani bod, a přesto jsou v semifinále...
Jenže s nimi takový začátek nic neudělal, mají zkušený tým. Ukázalo se, že ještě nejsme schopni zvládnout třeba tři zápasy, v nichž jde o všechno. Zvládli jsme jeden takový, s Egyptem, a to je málo.
Nepodlehl jste slovům o týmu desetiletí také vy sám?
Možná. Netajím, že s týmem žiju, mám k hráčům blízko, jinak to dělat nechci. Jsou trenéři, kteří jsou od mužstva odtažení a mluví o něm ve třetí osobě. Já říkám my, za mančaftem stojím.
Opíral jste se o hráče, s nimiž jste ještě hrával - o Jana Filipa, Petra Házla, Karla Nocara či o Davida Juříčka. Šampionát jim ale příliš nevyšel. Cítíte to jako ještě větší zklamání?
Forma je z různých důvodů minula, což oni cítí také. Náš konečný výsledek mě mrzí za celý tým. Většina kluků působí v bundeslize, chtěli se předvést. Možná je právě tohle přibrzdilo -jméno tam mají, patří k oporám svých klubů, a najednou to nebylo. Dostali se do atmosféry, kdy se nedařilo, a nakonec to bylo ke škodě týmu.
Hráči vám tykají, vyznáváte kamarádštější přístup. Nemohlo to být na škodu?
Za mého předchůdce Rastislava Trtíka se nadávalo, že hráče dusí, já volím opačný přístup. Teď může přijít kritika -když se nedaří, je to špatně, a naopak. Najít optimální metodu je těžké.
Někdo může říci, že byl risk posadit na lavičku právě vás s nevelkými trenérskými zkušenostmi. Co vy na to?
Před rokem a půl jsem převzal mančaft, který šel do předkvalifikace a pak do kvalifikace, jiný trenér k týmu nechtěl. Ten risk jsem podstoupil já, nikdo jiný. Kdyby tehdy stála před budovou svazu fronta, taková kritika by zaznít mohla. Takhle bych ji považoval za nesmysl.
A co rezignace, kterou vám některé hlasy podsouvají?
Souhlasím, že jsme nesplnili cíl, který jsme si dali. Nemyslím ale, že by moje práce byla natolik špatná, že bych měl rezignovat. Většinou jsme v zápasech se silnými soupeři hráli důstojnou roli. Když se vrátím o dva roky zpět, šli jsme do zápasů s favority se staženými zadky a prohrávali třeba o třináct gólů. To se teď nestalo.
Budoucnost tohoto týmu tedy černě nevidíte?
Mančaft by měl zůstat pohromadě, a že možná někdo skončí, jako třeba pětatřicetiletý Petr Házl, s tím nic nenadělám. Za rok je mistrovství Evropy, kde nechceme chybět. Napřed ale musíme v červnové kvalifikaci porazit Lotyšsko.
Nikdo další končit nechce?
Někteří starší hráči o tom po tomhle zklamání uvažovali, možná Filip nebo Juříček, ale řekli jsme si, že necháme vychladnout hlavy. Ještě je to pod tlakem.
