Před osmi lety jste z ME jednadvacítek putoval rovnou do kádru áčka pro Euro. Vzpomenete si ještě dnes na ty hektické dny?
Bylo to hodně překvapivé. Opravdu se to všechno seběhlo strašně rychle. Kromě stříbra s jedenadvacítkou a Eura jsem během léta přestoupil do Neapole a podíval se i na olympiádu. V těch dnech se naplno rozběhla moje kariéra. Ale teď ještě není čas na vzpomínání, radši myslím na budoucnost.
Jaké to bylo poprvé vkročit do kabiny národního týmu?
Poprvé jsem se seznámil s hráči kalibru Nedvěda, Poborského, Šmicra nebo Bergra. Sice jsem jim tykal, protože to chtěli, ale byla to pro mě velká událost.
Změnil jste se hodně během těch osmi let?
Nějakou změnu pochopitelně vnímám, postupem času jsem nabíral zkušenosti, učil se. Našel bych asi jenom samá pozitiva.(úsměv)
Nedávno jste naznačil, že po Euru zvážíte svoji budoucnost v reprezentaci. Budete si proto nadcházející turnaj užívat víc?
Zatím jsem neřekl, že u nároďáku končím. Jen mám před sebou téměř určitě poslední evropský šampionát. Neberu ho kvůli tomu nijak speciálně. Jako vždy se budu snažit pomoct mančaftu co nejvíc.
Kde berete motivaci?
V tom není problém. Teď jsem byl dlouho mimo kvůli zranění kolena. Je pořád proč se zlepšovat.
Troufl byste si po vydařeném mistrovství ještě na přestup?
Tady platí, že nikdy neříkej nikdy. Pro mě ale znamená AC Milán nejvíc. Zájem jiných klubů by mě těšil, ale v Miláně mám uzavřenou smlouvu na další tři sezony a jsem tam maximálně spokojený.
Překonal by případný zisk evropského zlata vaše loňské vítězství s AC Milán v Lize mistrů?
Vyhrát něco v reprezentaci je nejvyšší možná meta. Kdyby se to povedlo, byl by to velký úspěch. Jako hráč tomu také musím věřit.
