Sešli jsme se ještě před oním velkým závodem v pivovarské hospodě v Plzni a za pár minut jasné, že to nebude vyjížďka růžovým sadem. Ani náznak úsměvu, maximální stručnost, nejčastěji používané slovo bylo: Určitě (mimochodem nejoblíbenější slovo sportovců a fotbalistů zvlášť).Otec a syn jsou uzavření, opatrní, nejradši by už po pár otázkách nasedli do svých audin a vypadli. Jenže neodpustili byste to někomu, kdo jezdí na kole z kopce stovkou a vůbec se při tom nebojí? Kdo ujede za den dvě stě kilometrů v horském terénu a druhý den klidně vstane a zase si sedne na kolo? Těžko čekat, že takový superman bude ještě ke všemu empatický bavič. Na kratší rozhovor to ale nakonec vydalo…
V každém týmu jsou lídři a pak "dělníci", kteří lídrům pomáhají k vítězství. Dalo by se vůbec vyhrát bez té "dělnické" podpory?
junior: Na těch domesticích, dělnících týmu, fakt hodně záleží. Protože pokud by si lídr měl jezdit dozadu třeba pro bidony, nádoby s vodou, nebo by si sám musel řešit defekty, utratil by spoustu sil. Takhle mu pro to jezdí kamarádi z týmu a on může zůstávat na předních pozicích. Nebo taky když je velký boční vítr, takzvaný terezín, tak vás tým prostě schová, že na vás nefouká. Musím ale říct, že jsou týmy, kde se nedohodnou, nebo si to prostě neumí zorganizovat. Jejich lídr pak chytne tři čtyři minuty a s těmi už nic nenadělá.
Je to velká úspora energie, když jedete za někým ve vzduchovém pytli?
junior: Určitě. Když jedete na špici pětačtyřicítkou sám, nebo jedete na šesté sedmé pozici v háku, je to obrovský rozdíl ve výdeji sil. Na těch prvních dvou třech pozicích se člověk trápí, ti vepředu prostě dělají maximum právě pro lídra.
Jak rychle vlastně jedete při Tour z kopce?
senior: Dá se jet skoro stovkou.
junior: Jsou rovný sjezdy třeba na Vueltě v Pyrenejích, kde se jezdí i dost přes sto. Ale tam to jede všem stejně, takže ani moc neriskujete. Horší je to při technických sjezdech, třeba v serpentinách v Alpách, kde technicky zdatnější jezdec může získat čas, aniž by riskoval, ale ten míň zdatný riskuje, aby se za ním vůbec udržel.
Už jste v takové rychlosti někdy spadl?
junior: (podívá se tázavě na otce)
senior: V takhle vysoký? To asi ne.
junior: Pády ale k cyklistice patří. A když spadnete v posledních třech kilometrech, kdy se peloton řítí do cíle, není tam ta rychlost o moc pomalejší než ve sjezdu.
Čeho se cyklista vlastně nejvíc bojí?
junior: Ničeho. Kdyby se bál, tak by to nemoh dělat. Může mít respekt z určitých situací, to jsou třeba ty dojezdy, nebo...
senior: ...nebo když je mokro, to je hodně nebezpečný...
junior: ... mokrý kruhový objezdy. Ale musíte se na závody těšit. Proto je právě dobrý mít sezónu rozdělenou a dát si taky období úplně bez kola. K tomu slouží konec října, listopad. Já dávám kolo stranou na pětatřicet, čtyřicet dní. Do pátého prosince na něj nesednu. Samozřejmě si člověk dá tak čtrnáct dní úplný odpočinek, ale pak začne chodit do posiloven, běhat, plavat, začne zase pomalu zatěžovat srdce, aby si zvyklo.
Jaké jsou vztahy mezi závodníky na velkých závodech?
junior: Mezi týmy je konkurence, ale člověk vlastně nikdy neví, v jakémkoli týmu skončí třeba za rok, za dva. Takže se všichni ti kluci k sobě chovají kamarádsky.
Jak po úspěších stoupla Romanova marketingová cena?
senior: Raketově. Dřív se považovalo za velký úspěch, že vůbec někoho máme v jednom z nejlepších profesionálních týmů světa. A dneska se dá říct, po Romanově třetí sezóně, že je lídrem v takovém profi týmu světa jako je a že toho dosáhl jen svými výsledky, ničím jiným. My ale věříme, že to ještě není jeho konečná, protože jeho výkonnost má pořád ještě vzestupnou tendenci. Děláme pro to všechno.
Celý rozhovor s úspěšnými cyklisty si přečtěte v magazínu
