Často opakujete, že vašeho boxování už bylo dost, větu stoprocentně končím jsme však od vás neslyšeli. Jste tedy pevně rozhodnutý, že do ringu už nevlezte?
Pro mě je tohle těžká a zároveň lehká otázka. Realita je taková, že angažmá nemám a za nějakých 50 či 100 tisíc boxovat nehodlám. Dal jsem se na podnikání, protože člověk musí myslet na zadní kolečka. Už toho bylo prostě dost.
Čemu se věnujete?
Dělám ředitele Sportovního centra Rudolfa Kraje v Mělníku. Máme tam ubytování, restauraci, tenisové kurty, posilovnu, kam chodí cvičit i ženský, regeneraci, otvíráme kurzy sebeobrany. Práce mám hodně, ale aspoň nejsem tzv. na dlažbě anemusím chodit boxovat za pár korun, abych vůbec uživil rodinu.
Váš konec v profesionálním ringu měl zvláštní podtext. Takřka přesně před rokem jste v boji o mistra světa WBC diskutabilně prohrál s Italem Fragomenim. Není to zvláštní poprvé prohrát a hned skončit?
Já jsem po tomhle zápase dostal nabídku od jedné stáje, ale za menší peníze, než jsem si představoval. Kdybych měl do boxování ještě chuť, třeba bych do toho šel, ale já už měl všeho plný zuby.
Nedávno jste se nechal slyšet, že by vás mohla oslovit nabídka tak kolem půl milionu korun. Myslel jste svá slova vážně?
Kdyby šlo o nějakej lehkej zápas tady v Česku... (směje se). Už jsem ale ze všeho trochu vypadl. Dám si pivko, cigaretu, takže kdybych na nějakou nabídku kývl, musel bych se minimálně čtyři měsíce připravovat. A to by stálo hodně peněz. Ale uvidíme. Snažím se ale udržovat; hraju tenis a tak čtyřikrát do měsíce si zaboxuju.
Občas jste kritizoval zvláštní způsoby rozhodování, které boxu škodí. Neodcházíte i kvůli jistému znechucení?
S Fragomenim jsem před rokem boxoval v Miláně. Italové do zápasu investovali 10 milionů a logicky chtěli, aby jejich boxer vyhrál. Jinak by prachy letěly do luftu. Všechno tedy muselo jít za nima... To samý ale bylo i v Německu. Tam se dřív děly hrozný věci. Vyhrát se dá ale pokaždý, jen toho druhého musíte naprosto deklasovat. Když mě ale rozhodčí zařízli v kvalifikačních turnajích před olympiádou v Aténách, řekl jsem si, že do amatérského ringu už nevlezu.
Jaký je rozdíl mezi amatérským a profesionálním boxem?
Když vás oškubou coby profíka, aspoň za to dostanete peníze...
V jakém zdravotním stavu se s ringem de facto loučíte?
Jsem zničenej a zdevastovanej. (směje se) U profíků jsem prodělal čtyři operace a snad každý zápas jsem boxoval pod injekcemi. Tělo ale vydrží hodně, takže funguju...
Nabízí se otázka, co s člověkem udělá fakt, když ho druzí dlouhé roky mlátí do hlavy?
Já do palice nedostával tak často, aby mě to poznamenalo. (směje se) Samozřejmě vím, že se o boxerech říká, jaký to jsou blbci. Jenže nezapomeňte, že někdo k boxu už jako hloupej přijde. A v ringu se z něj logicky chytrák nestane. Jasně, údery do hlavy k boxu patří, ale všechno je podle pravidel.
Po olympiádě v Sydney se vžila vaše přezdívka Rudy mlátička. Řekne vám tak ještě někdo?
Občas jo, třeba trenér Standa Hervert nebo doktor Jarda Větvička. Občas za nima zajedu na kus řeči a tahle přezdívka u nich furt žije. Pořád se docela příjemně poslouchá.
