Co se vám vybaví, když spatříte v televizi záběry z vašeho aténského triumfu a znovu vidíte svoji radost a emoce?
Moc mi to neříká, protože si všechno pamatuju. Celý závod. Byl nádherný a emoce k tomu patří. Nejsem člověk, který by emoce skrýval a který by po vyhraném majoru v golfu zvedl míček, zamával divákům a šel pryč. Já bych tam ten green asi zryl! Samozřejmě jsou to hezký vzpomínky.
Posilují vás v letošní nesnadné sezoně?
Zase tak intenzivní nejsou. Teď je pro mě důležitá olympiáda v Pekingu, která bude zase v něčem jiná. I tím, jak vypadají medaile, jak se vyvíjí sezona, jak jsem starší. Ale už se na to těším.
Těšíte se i přesto, že jste si letos dvakrát natrhl levý stehenní sval a že vás nedávno zaskočila křeč? Zažil jste někdy takové zdravotní problémy jako letos?
Ještě nikdy. Tahle sezona se vyvíjela jinak. Ještě nikdy jsem nezažil, abych se před vrcholem sezony nerozzávodil, což zažívám teď. Mám za sebou tréninkové běhy ani příliš rychlé, ani pomalé na to, jak jsem zvyklý touhle dobou běhat. Ale ta forma, ten kotník, tam je. Všichni mi tvrdí, že se to takhle udržovat dá a že je to kolikrát i lepší. Američani to dělají před každým velkým závodem, nikde nestartují. Sám jsem zvědavý, co z toho bude. Prvořadé je zůstat zdravý, proč to zbytečně dráždit.
A nebude vám to šrotovat v hlavě? Přece jen je to pro vás úplně nová situace...
Ani ne. Takhle to vyplynulo. Když jsem ucítil tu křeč, říkal jsem si, jaká je to smůla. Nejdřív dvakrát zraněnej, pak se to podaří skvěle dohnat, a teď to nebudu moct dokázat těm lidem, kteří mi třeba už nevěří, že to tam znova je a že znova můžu udělat velký výkon. Ale tak to je, teprve se uvidí. Jsme před Pekingem, teď jsem na tom skvěle, a jak na tom budu za dvě neděle, to se ukáže. Pak budeme hodnotit.
Říkáte, že jste na tom skvěle. Podobně jako před Aténami?
To nemá cenu. Řeknu vám x faktorů, které jsou kolikrát i lepší, než byly tehdy nebo dva roky zpátky. Až v samotném závodě se ukáže, jestli mi ty dva týdny volnější práce ubraly nebo přidaly. Ale tréninkové manko z jara se mi dohnat podařilo. Naprosto. Pak byla trošku chyba nepohlídat si to s tou křečí.
Berete Peking jako vyvrcholení dosavadní kariéry?
To ne, vyvrcholení bylo v Aténách, kde jsem byl ve stoprocentní formě. Už když jsem tam jel, tak jsem věděl, že můžu vyhrát. Nebo bych měl vyhrát. Kdežto teď jedu s trošku jinými pocity, kdy vlastně ani nevím, jestli vyhrát můžu, anebo nemůžu. To se prostě ukáže až tam.
Po červnovém desetiboji v Kladně jste říkal, že v Pekingu by byla každá medaile zlatá.
Každá medaile je vždycky zlatá. Ono se to možná nezdá, ale není zase tak jednoduché vyhrávat, i když je člověk ve formě. Nicméně pokud teď vycítím příležitost vyhrát, tak se nespokojím s jakoukoli medailí. Ale neprat se o zlato by tragédie nebyla, protože už zlato mám.
V desetibojařské špičce jste nejstarší. Jak vás berou soupeři?
Cítím, že mají respekt a že se mě bojí porazit. To je dobře, toho můžu využívat. Samozřejmě kromě Američana Claye. Je to výborný závodník, ale i z něho cítím velký respekt, nevím proč. Vždycky mi volá, když se mi něco stane, a podobně. Ale on teď taky cítí velkou šanci, jako já v Aténách. Druhý už byl, teď bude chtít zlato.
Víte, že ještě žádný desetibojař na světě nemá tři olympijské medaile?
Vím, vím.
Máte i stříbro ze Sydney, takže v Pekingu to můžete změnit. Dělá to s vámi něco?
Asi bych lhal, kdyby to nebyla jedna z motivací. Stoprocentně to jedna z motivací je. Buď vyhrát, anebo být bronzovej.
Stříbro by se vám nelíbilo?
Taky bych ho bral. Ale bronz... Víte, mít všechny ty tři medaile.
Jako pan Daněk, legendární diskař, majitel stříbra z Tokia 1964, bronzu z Mexika 1968 a zlata z Mnichova 1972...?
Jako pan Daněk... To by byla frajeřina! Ale když se to nepovede teď, mám aspoň další motivaci do Londýna. Normálně bych se na Londýn připravil. Buď bych se zranil, nebo bych měl medaili.
Nevadí vám, že vás po kladenském výkonu 8076 bodů sázkové kanceláře nefavorizují?
Ani nemůžou. Ale jsou to laici. Oni nevědí, že to bylo v půlce přípravy, kdy se nedá udělat víc. Tím pádem ani favoritem být nemůžu. V sázkových kancelářích.
Jedna vypsala kurz 9:1 na to, že v Pekingu získáte víc než 8600 bodů. Je dobré si vsadit?
Pokud budu zdravej, tak je to skvělej nápad. Že bych ještě řekl, že se ta noha ještě zhoršila? To by kurz ještě vyrostl. Že bych pak zastavil barák?
Takže si na sebe vsadíte?
Asi ne. Já to nedělám, nemám to rád. Ale ne že bych na tom viděl něco divného. Tenista nesmí, ale třeba si vsadí na někoho, že vyhraje. A to ovlivní. Ale když si já vsadím, že vyhraju, tak nemám šanci to ovlivnit. Já budu závodit nejlíp, jak dovedu. A pak je tam dalších x faktorů. Můžu vyhrát, a taky nemusím. Myslím, že v tomhle snad žádné omezení nemáme. Neslyšel jsem, že by atleti na sebe nemohli sázet.
