14. prosince 2008 19:32, aktualizováno 15. 12 9:54 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Šmicer a Berger: Třeba si spolu ještě zahrajeme

Vladimír Šmicer (vlevo) i Patrik Berger byli při rozhovoru v dobrém rozmaru. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimír Šmicer (vlevo) i Patrik Berger byli při rozhovoru v dobrém rozmaru. | foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny

PRAHA Známější fotbalová dvojčata byste v Česku hledali marně. Kapitán Sparty Patrik Berger a největší ikona Slavie Vladimír Šmicer. Co kromě dlouhotrvajícího přátelství spojuje dva nejslavnější hráče v domácí soutěži?

Třeba společná báječná léta v Liverpoolu, velké triumfy, vybroušená fotbalová technika, smůla na zranění i společné začátky ve Slavii. Jejich osudy se už tolikrát něuvěřitelně protnuly, až se zdálo nevyhnutelné, že se oba znovu sejdou v Edenu. Místo toho se dnes nejčastěji míjejí před základní školou v Dolních Chabrech, kam každé ráno odvážejí svoje děti.  

Vybavíte si, kdy jste se potkali vůbec poprvé?
Berger:
Znali jsme se už z dorostu.
Šmicer: Viděl jsem tě poprvé na turnaji v Holandsku, který jste tam vyhráli. To jsme proti sobě hráli jako slávista a sparťan.
Berger: Mohlo nám být tak 15, 16 let. V žácích a dorostu hrával Šmíca vždy o rok výš, a proto jsme se tolik nepotkávali. Oba jsme sice ročník 73, jenže ten půlrok rozdílu mezi námi dělal hodně. Až výš se to začalo trochu míchat.
Šmicer: Šel jsem nahoru postupně, Patrik byl stále o rok za mnou a najednou mě předběhl. Až potom jsme se potkali ve Slavii.

To už jste byli spoluhráči...
Berger:
Když jsem do Slavie přišel, bylo tam hodně nových hráčů. Korbel tehdy nakoupil, co mohl. Šmíca hrál za béčko, ale potkávali jsme se, protože se kabiny nacházely hned vedle sebe. Pak si ho Vlasta Petržela vytáhnul před Intertoto Cupem na soustředění do Izraele.
Šmicer: Jo, celou první sezonu jsem hrál za béčko, ale už jsem trénoval s áčkem.
Berger: A hrál dobře, dával góly. Šmicer: Ale bylo těžké se prosadit. V týmu byli Binič, Kuka, Rusnák, Jirka Novák. První rok jsem neměl šanci.

Vzpomenete si, jaký jste na sebe tehdy udělali dojem?
Šmicer: Oba jsme byli mladí – a ti vždy drží při sobě.
Berger: Měli jsme stejné zájmy. Z té doby existuje spousta historek. Třeba, jak jsme společně vyrazili do Mnichova na kaufy...
Šmicer: To bylo hrozný. (směje se)
Berger: Před Vánocemi jsme měli každý v kapse asi 150 marek, na Kačerově jsme nasedli do staré karosy a vyrazili do Mnichova. Chtěli jsme si pořídit nějakou zimní bundu a boty s kožíškem.
Šmicer: V deset jsme vlítli do prvního krámu, utratili všechny peníze a museli čekat do večera. Ťukali jsme na autobusáka, aby nás pustil dovnitř, protože byla strašná zima.

Lidsky jste si tedy sedli hned od začátku? ´
Berger: Když jsme spolu začali trénovat, okamžitě bylo znát, že jsme si kápli do noty.
Šmicer: I na hřišti jsme si rozuměli. Cítil jsem, že to dobře funguje.
Berger: Tušil jsem, co Šmíca udělá. Kolikrát jsem přihrával naslepo a věděl jsem, že tam bude.

Vzali byste si navzájem něco ze svých fotbalových předností?
Šmicer:
Od Patrika určitě tu jeho střelu. Góly z dálky dává pořád. Když někdo napřáhne z 25 metrů a trefí to, je to prostě pěkný a pro lidi lákavý. Já jsem takový góly dal dva, tři za celou kariéru.
Berger: Já bych si nevzal nic. Ne, to si dělám srandu... Na Šmícovi se mi vždycky líbila jeho technika, v rychlosti umí dělat s balonem skvělé věci pravou i levou nohou. Ono to kolikrát nevypadá, ale i levačku má dobrou. Takže obounohost a řešení situací před bránou.
Šmicer: Já jsem zapomněl dodat, že od Patrika bych si vzal jen levou nohu, tu pravou bych mu klidně nechal. (směje se)

Takže kdybyste spojili svoje schopnosti, vznikl by nejkomplexnější záložník na světě?
Berger: To nevím. Důraz a rychlost tam už teď nejsou.
Šmicer: Důraz tam nebyl nikdy.
Berger: Třeba hra hlavou u mě vypadá jako střela pravačkou. Šmíca dokáže hlavou zakončit, já jsem v tomhle ohledu žalostný.
Šmicer: Ale taky mi to tam musí někdo posadit. Abych někoho přeskočil a hlavičkou zavěsil, to se mi nevede. Takže by z nás ten nejkomplexnější záložník určitě nebyl.
Berger: Ani v tom největším laufu.

Napadlo vás na konci společného působení ve Slavii, že se za pár let znovu sejdete v jednom týmu? A navíc v Liverpoolu?
Berger: To by mě nenapadlo. Začal jsem čichat, že by to mohlo vyjít, až když do Liverpoolu přišel francouzský trenér Houllier. Měl přehled o francouzské lize. Šmíca zrovna válel v Lensu a Houllier se na něj začal ptát. Pak následovaly další schůzky, u jedné z nich byl předseda klubu. To jsem začal tušit, že by se to mohlo dotáhnout.
Šmicer: Šlo o obrovskou souhru náhod. Okolnosti do sebe tak nějak zapadly. Bylo štěstí, že byl v Liverpoolu trenér Houllier, navíc zrovna odcházel Steve McMcmanaman, kterého jsem měl nahradit.

Jak se lišila vaše společná éra v Liverpoolu a ve Slavii?
Šmicer:
Ve Slavii jsme toho spolu odehráli víc, v Liverpoolu tolik zápasů nebylo, hlavně kvůli našim zraněním. Ve Slavii to bylo víc bezstarostnější období, pořád taková škola hrou. V Liverpoolu byl tlak přece jen větší. Taky jsme už měli rodiny.
Berger: Profesionalismus byl v Liverpoolu cítit všude. Ale že jsme spolu mohli trénovat, bydleli jsme kousek od sebe, to bylo skvělý. Mně tedy ty čtyři roky hrozně rychle utekly. Prožili jsme tam sezonu, kdy se vyhrálo pět pohárů. To jsme si zrovna spolu zahráli dost.

U vítězství Liverpoolu v Lize mistrů byl už pouze jeden z vás. Kde jste, Patriku, sledoval v roce 2005 istanbulské finále?
Berger: Chtěl jsem tam původně letět, nakonec jsem zůstal doma a díval se na televizi. Po půli se mi u toho sedět moc nechtělo, AC Milán vedl 3:0. Myslel jsem si, že je to hotová věc. Jenže potom to neuvěřitelně otočili.

Po finále Vláďa řval s pohárem v ruce do televize: "Číčo, máme to! Páťo!" Jak jste si užil tenhle vzkaz?
Berger: Přesně o tom jsme se spolu bavili už v dobách, kdy jsme hráli za jednadvacítku. Jaký to asi musí být... A říkali jsme si, že je to nejvíc, co jde na klubové úrovni dokázat. A tenhle Lojza to pak dokázal. (směje se) Měl jsem za něj obrovskou radost. Vždy, když se dostával do formy, přišlo zranění. Jenže člověk nemusí být na hřišti celou sezonu, stačí naskočit v pravý moment.

Nemrzelo vás, že jste u toho mohl být také?
Berger: Mohl jsem u toho být už v Dortmundu. Rok potom, co jsem z Německa odešel, tam Ligu mistrů taky vyhráli.
Šmicer: A když odešel ze Slavie do Dortmundu, ve Slavii jsme taky hned rok potom vyhráli titul.
Berger: Jenže já ho zase vyhrál v Německu.
Šmicer: Na tom je vidět, jak je někdy důležité být ve správný čas na správném místě.
Berger: Takový je fotbalový život. Existují taky hráči, kteří nevyhráli nikdy nic. Já měl to štěstí, že se mi v Dortmundu a Liverpoolu něco vyhrát podařilo.

Vaše fotbalové cesty se v Liverpoolu zase rozpojily. Kdy jste se začali bavit o návratu do Česka?
Berger: Probírali jsme to, ale současně také stále oddalovali. Kolikrát jsme si říkali, že zůstaneme venku, co to půjde. Já jsem třeba už vůbec návrat neplánoval – ale to bylo před třemi lety.
Šmicer: Vnímal jsem to podobně. Návrat jsem bral jako moc velké riziko. Nakonec situace tak nějak vyplynula a začalo mě to lákat.

Přišel jste zpátky do Česka o rok dřív. Radil jste Patrikovi, co ho čeká?
Šmicer: Měl jsem spíš dobré zkušenosti. Kdekoliv jsem hrál, lidé mi při střídání tleskali. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem hrál dlouho za nároďák a oblíbili si mě. Navíc se nám dařilo. Patrikovi jsem ale neradil, to si musel zvážit sám. Spíš jsem si přál, abychom si zahráli spolu.

Bál jste se, Patriku, návratu? 
Berger: Z kluků, kteří se vrátili, o tom mluvil pozitivně jedině Šmíca. Nikdo jiný mi to nedoporučoval. S tím, že můžou přijít nějaké negativní ohlasy, jsem plus minus počítal. To člověk zažije i venku. Fandům se není co divit, neodehrál jsem bůhví jaký půlrok, jako Sparta jsme taky nepředvedli nic moc dobrýho. Lidi i vedení jsou nespokojení. Tu kritiku musím přijmout, jako hráči jsme soudní a víme sami, jestli jsme hráli dobře nebo ne. Ten podzim nebyl dobrý.

Po květnové exhibici u příležitosti otevření Edenu jste mluvil jedině o návratu do Slavie, odhadoval jste ho 50 na 50. Napadlo vás tehdy, že to nakonec skončí všechno jinak a zakotvíte na Letné?
Berger: Ne, byl jsem rád za pozvání na otevíračku stadionu. Ve Slavii jsem prožil čtyři roky a měl na ni příjemné vzpomínky. Pro skalní fandy se konečně postavil stadion, za našich dob jsme viděli každý rok novou maketu, a přitom se nic dalšího nedělo. Ve chvíli, kdy se otevíral Eden, jsem ještě nebyl stoprocentně přesvědčený, že se vrátím domů. S rodinou jsme probírali, jestli si to venku neprodloužím. Konečné rozhodnutí padlo až čtrnáct dní potom.

Mrzelo vás, že o vás nakonec Slavia neprojevila zájem?
Berger: Není žádné tajemství, že jsem si chtěl se Šmícou zahrát. Na druhou stranu taky chápu vedení Slavie, které se zaleklo toho, aby nemělo v mančaftu dva, v uvozovkách, důchodce, kteří jsou pořád zranění.

Mluvil jste pak o tom s Karlem Jarolímem, se kterým se dobře znáte, a ještě jste si spolu zahráli?
Berger: Shodou okolností jsem potom Karla potkal v jedné restauraci, kde jsem vyfasoval stůl přímo vedle něj. Náhodou. A bylo to v pohodě. Nemám to nikomu za zlé. Za poslední roky jsem toho promarodil celkem dost.

Co jste na to říkal, Vláďo?
Šmicer:
Mrzelo mě to. Věděl jsem, že Patrik má týmu co dát. To by nebylo jen o srandičkách v kabině. Jenže klub se rozhodl takhle, stejně to vysvětlili i mně. Nedá se nic dělat.

Co vás nejvíc v české lize zaskočilo? Na co jste nebyli zvyklí?
Šmicer: První rok mi nejvíc vadil Strahov. To nebylo domácí prostředí. Jinak šlo asi o nízkou návštěvnost. A to na Spartu a Slavii lidi téměř pokaždý přijdou. Tedy než začne být zima. Člověk má potom někdy divné myšlenky a říká si: co tady dělám? Třeba když jsme naposledy hráli v Příbrami. Bylo pod nulou, nevyhráli jsme, byl jsem naštvanej, pokopanej. Po takových zápasech přicházejí hrozné stavy a trochu deprese. Ligu jsem ale sledoval venku, takže jsem dopředu věděl, do čeho jdu. Chtěl jsem hlavně dokázat, že nepropadnu.
Berger: Pro mě je asi největší rozdíl také v tom, že venku jsou všechny stadiony zaplněné a nezáleží na tom, kde hrajete. Druhou věcí je tempo hry. Fotbal je tu pomalejší. Samozřejmě že jsem i tady po 90 minutách pobíhání na hřišti zbitej tolik, že se z toho dostávám další dva tři dny. Ale když se potom podíváte na ten zápas v televizi, zjistíte, že je to uspávací fotbal.     

Hrajete za konkurenční kluby a znáte vlastně hodně citlivé informace. Neměli byste být při vzájemném vyprávění opatrní? Šmicer: My se o těch citlivých informacích spolu vůbec nebavíme, spíš si řekneme nějakou vtipnou historku, nebo, co zase někdo v kabině vyvedl.
Berger: Jak by naše týmy měly hrát, o tom se vážně nebavíme.
Šmicer: Třeba před derby jsme spolu snad čtrnáct dní vůbec nemluvili, viď?
Berger: Vždyť ještě dva týdny před tím zápasem byl Šmíca marod, vůbec to nevypadalo, že bude hrát. Potkali jsme se pak před zápasem v tunelu. A sám byl překvapený, když mu Karel (kouč Slavie Jarolím) oznámil, že bude v základu.

A pak jste se, Vláďo, díky dvěma gólům stal hrdinou derby. Vzpomněl jste si na hřišti na Patrika, který byl zrovna zraněný? Šmicer: Ani ne, já byl hlavně překvapený, že jsem ty góly vůbec dal. Mně se v derby na Letné nikdy nedařilo, byly to vůbec moje první góly na Spartě. Tak jsem měl hroznou radost. Poprvé jsem v sezoně nastoupil od první minuty, dal jsem dva góly a ještě se nám ten zápas extrémně vydařil. Dlouho jsem tak dobrý pocit neměl.

Rýpnul jste si pak do Patrika? 
Šmicer: My do sebe nerýpeme. Známe se hodně dlouho, takže spíš ten zápas rozebíráme rozumně, než že bychom se hecovali. Berger: To se spíš hecujeme před zápasem. Třeba – kdo komu zaplatí večeři. Byli jsme domluvení, že – ať to dopadne jakkoliv, sejdeme se tady na večeři. Slavia byla v derby jasně lepší, v té době byla v laufu, zatímco mi prožívali nejhorší týden. Byla to krutá porážka, ale všechno zlé je k něčemu dobré.

Těšíte se už teď na odvetu?
Berger: Jasně, ale ještě před tím nás čeká spousta zápasů. A pro nás bude každý z nich takové malé derby, na jaře totiž nesmíme ztrácet.
Šmicer: Bude to první derby v novém Edenu, my sice budeme trochu pod tlakem, protože budeme hrát doma, ale moc se těším.
Berger: Derby je derby, pro hráče i pro fanoušky je to nejdůležitější zápas. Teď je sice mezi námi rozdíl deseti bodů, ale na jaře to může být úplně jinak.

Záviděl jste, Patriku, Vláďovi jeho příjemný podzim?
Berger: Ne, beru to, jak to je. Začali jsme dobře, ale sami jsme si pak podzim zkazili. Byla to jen naše vina. Nemůžeme to házet na rozhodčí nebo vedení. I když jsme některé zápasy vyhráli, stejně to nebylo herně to pravé. Vítězství jsme vydřeli, což se o Slavii říct nedá.

Byli jste se na sebe navzájem někdy na podzim podívat?
Šmicer: V lize ne, to nám program hodně koliduje. Byl jsem se na Spartě podívat v létě, když hráli přípravu s Rennes. Přijel s ním totiž náš bývalý spoluhráč z Liverpoolu Bruno Cheyrou. Chtěl jsem ho vidět.
Berger: Tak si omotal šálu kolem krku a na hlavu nasadil kšiltovku, aby ho nikdo nepoznal. (směje se) Šmicer: Je to zvláštní pocit. Když jsem hrál ještě v zahraničí, na Spartu jsem se normálně šel podívat. Jako mladý jsem tam byl skoro každý týden. Ale když už tam jdu jako slávista, je to něco jiného.

Měl jste obavy z fanoušků?
Šmicer: Člověk nikdy neví. Nemyslím si, že by se mi tam něco stalo, ale znáte takové ty řečičky. Někdo hecování umí a někdo ne, až je to pak nepříjemné.

Oba celý podzim provázejí různá zranění. Dokážete už po tom všem svoje bolístky brát s nadhledem?
Šmicer: Já třeba vím, že už stoprocentní nebudu nikdy. Když se mě na to kouč ptá, vím, že mu to už nikdy nebudu moct říct. (směje se)
Berger: Já za poslední dva roky nejsem schopný vydržet pohromadě déle než dva měsíce. Je to pořád stejné. Absolvuju přípravu, pak se zraním, na čtyři týdny vypadnu mimo hru a celá příprava je pryč. Ale co mám dělat?

Není fotbal ve vašem věku spíš martýrium než radost?
Berger: Mě ale fotbal pořád baví. Baví mě chodit na tréninky, jezdit na soustředění, takové ty srandičky, kafíčka se spoluhráči, to venku nefunguje.

Ale štve vás to. 
Berger: To je slabé slovo...
Šmicer: Člověk musí trénovat, pak se mu něco stane, přijde pauza a zase se do toho musí dostávat. Pořád dokola.
Berger: Já mám poslední dva tři roky jako přes kopírák. Kdybych mohl podzim nebo jaro absolvovat od prvního do posledního kola v kuse, bylo by to ideální, ale za poslední dva roky se mi to nepodařilo ani jednou.
Šmicer: A lepší to už nebude. Ve Slavii vědí, že ode mě nemůžou čekat, že budu hrát od prvního do posledního kola. Snažím se dát dohromady alespoň na důležité zápasy, ale hrát středa, neděle, středa, to už vážně nemůžu.

Svazovala vás, Patriku, také zodpovědnost vůči fanouškům?
Berger: Cítil jsem to od začátku. Všichni čekali, že budu dávat dva góly v každém utkání. Ale tak to ve fotbale nefunguje. Nemůžu si naplánovat, jestli se zraním teď nebo až za půl roku. Bohužel to přišlo v tu nejméně vhodnou dobu.
Šmicer: Já to měl zase těžké na jaře. Na soustředění v Dubaji jsem si hnul se zády a do hry se vrátil až v dubnu. Jenže mezitím jsme přišli o náskok a Sparta se na nás dotáhla. Pak jsem se vrátil a hned v prvních dvou zápasech jsme pokaždé dostali tři góly. To jsem si říkal: Jo, to jsi tomu teda pomohl.

Na co se těšíte v příštím roce?
Šmicer: Že bych ještě zaútočil na vítězství ve Zlatém míči?
Berger: Taky nejsem v tabulce střelců daleko od Necida. Ale ještě bych potřeboval být zdravý.
Šmicer: To jo, kdybych byl zdravý, měli by ještě Ronaldo nebo Messi velké problémy. (oba se dlouze smějí) Já už se vlastně těším na každý zápas, který odehraju. Ale určitě bych byl rád, kdyby se nám podařilo obhájit titul. A ještě bych chtěl vyhrát český pohár, ten jsem ještě nevyhrál. Takže bych chtěl double. Mám oproti Patrikovi výhodu, že už nejsem ve Slavii pod tlakem, moje role se trochu změnila. Vím, že na mně celý tým nestojí.
Berger: Já bych zase chtěl mít lepší jaro než podzim. Pořád máme šanci na titul, ale v našich rukách to už není. Pro nás je teď nejdůležitější skončit do druhého místa a mít jistotu předkola Ligy mistrů. Druhé místo by bylo asi větším zklamáním pro Slavii, pro nás by to bylo něco jako malý titul.

Oběma vám už táhne na 36 let. Hecujete se, kdo z vás vydrží hrát na vrcholové úrovni déle?
Šmicer: Hecování, to ne, ale navzájem si přejeme zdraví. Je to fráze, ale u nás to vážně platí.
Berger: Zase na druhou stranu spousta fotbalistů musela skončit kvůli zdraví třeba ve dvaceti. My přes všechna zranění hrajeme i ve 36 letech. Pokaždé jsme měli sílu se vrátit, a to není lehké.
Šmicer: Pamatuju si, jak jsme ve Slavii začínali. Kolem nás tam seděli třicátníci a my si říkali: Podívej se na něj, to je magor, proč se tady ještě trápí? A teď jsme v té situaci sami. Na začátku kariéry bych si nikdy nepomyslel, že vydržím hrát tak dlouho.
Berger: Ono není jednoduché s tím ze dne na den skončit. Trochu se toho bojím. Mám sice jiné koníčky, ale jednoduché to nebude.

Šli byste ještě "na stará kolena" hrát třeba do Spojených arabských emirátů?
Šmicer: Ještě v Bordeaux jsem o tom uvažoval. Kdybych tehdy nějakou lukrativní nabídku dostal, asi bych to zkusil. Ale šel bych jen za Ivanem Haškem do Dubaje. Teď už je to pasé.

Dostáváte ještě nějaké nabídky na přestup?
Berger: To nevím, ale nemyslím si, že by toho bylo hodně.
Šmicer: Pan Paska (manažer obou hráčů) může určitě klidně spát, protože nabídky mu fax rozhodně nezahltí.
Berger: To je fakt, černé můry z nás dvou asi nemá.

Už jste plánovali, jak si po konci kariéry ještě spolu zahrajete v Dolních Chabrech?
Berger: To jsme ještě nedomlouvali, ale oba tady bydlíme a určitě s fotbalem nebudeme chtít skončit definitivně. Snad se tady pak pro nás nějaké místo najde.

To jim ale asi pak výrazně vzrostou ambice, ne?
Šmicer: To já právě nechci...
Berger: To bychom se pořád museli hnát na maximum. Šmicer: Budeme tady hrát na žízeň, ale ne na postup.

A kdy to bude? 
Šmicer: Uvidím, jak to budu mít se zdravím na jaře. Podle toho se v létě rozhodnu. Smlouvu mám jen do léta...
Berger: Já jsem perspektivní, mám smlouvu na dva roky. Ale v létě budu bilancovat. Uvidím, jak zvládnu jaro.
Šmicer: Možná, že když dotáhneme ligu až k titulu, byl by to dobrý moment pro ukončení kariéry, ale zase to nechci dopředu vyhlašovat. Bude záležet na mém pocitu. 

Najdete na Lidovky.cz