"Jak jsem dopadl, noha mi ujela bokem a koleno šlo skrz," vracel se po chvíli k hrůznému okamžiku. "Hned jsem věděl, že to není dobrý. Zabolelo to opravdu hodně. V prvním okamžiku mě napadlo, že je to konečná."
K Valentovi se poté, co neustál přistání z dvanáctimetrové výšky, ihned seběhl chumel lidí, a když se olympijský vítěz ze Salt Lake City váhavě zvedl, pod doskočištěm se rozezněl bouřlivý potlesk.
O chvíli později už Valenta s okolo stojícími vtipkoval. "A proč ne? Když člověk stojí na vlastních nohách, je to pokaždé důvod ke spokojenosti, ne?" žertoval, i když mu do smíchu příliš nebylo. Valenta v úterý začal svůj druhý trénink v Itálii trojným saltem s dvěma vruty, ve zmíněném osudovém pátém skoku vystřihl poprvé trojné salto se čtyřmi vruty."Chtěl jsem dát ještě tři skoky, ale už to nejde," řekl.
Kolář léčil i pošramocenou psychiku
V pondělí se u Valenty, cestou od Neumannové k hokejistům, zastavil i lékař Pavel Kolář. "Pavel je špička, " pochvaloval si Valenta vyhlášeného fyzioterapeuta. "Vždyť on léčí i psychiku. "Ptal se mě, kolik dneska plánuju skoků, a když jsem mu řekl, že tak šest, kývl hlavou."
Valenta tvrdí, že natažené vazy pravého kolena ze Špindlerova Mlýna se mu již zvolna hojily. "V úterý jsem se probudil v absolutní pohodě a koleno bolelo o dost méně. Trénink byl až do onoho pátého skoku taky super. Fakt, hodně dobrý." V moderním areálu ale včera padala i spousta dalších trénujících akrobatů. Že by snad cosi nebylo v pořádku? "Ale ne, to je při tréninku běžné," mávl Valenta rukou. "Každý se soustřeďuje na jiné věci, třeba na odraz. A teprve když mu začne jít, tak na dopady. Při závodě se ale pokaždé hecneme."
Valenta v onom chmurném okamžiku prý nechyboval, pochvaloval si i dobrou nájezdovou rychlost. "Můstek mě zatáhnul, musel jsem to hodně balit," vykládal svojí mluvou. "Ani dopad nebyl špatný. Kdybych byl zdravý, normálně bych z toho odjel a nic neřešil." Jenže natáhnuté vazy znamenají při podobném dopadu "zeširoka" značné riziko. "Pak jdou totiž nohy do X a to je zlé," vysvětloval. "Koleno ale šetřit nemůžu, odešlo by mi hned něco jiného." Cestou do šaten Valenta silně kulhal a první, po čem v jejím nitru sáhnul, byl led.
"Teprve uvidím, co bude dál. Nejdřív musím sundat nákolenku a tejp. Když koleno za čas oteče, je to malér. Znamenalo by to vodu, prostě vnitřní zranění. Přetržené to ale určitě nemám. Ostatní říkali, že bych se už nezvedl."
Valenta nehledal vysvětlení včerejšího karambolu ani ve třináctce na svém startovním čísle. "Trojku a tedy i třináctku považuji za šťastná čísla," smál se. "Třináctého jsem tady začínal trénovat, třináctku mám startovní číslo a před pár dny mi bylo 33. V řeči čísel je tedy všechno dobrý."
K Valentovi se poté, co neustál přistání z dvanáctimetrové výšky, ihned seběhl chumel lidí, a když se olympijský vítěz ze Salt Lake City váhavě zvedl, pod doskočištěm se rozezněl bouřlivý potlesk.
O chvíli později už Valenta s okolo stojícími vtipkoval. "A proč ne? Když člověk stojí na vlastních nohách, je to pokaždé důvod ke spokojenosti, ne?" žertoval, i když mu do smíchu příliš nebylo. Valenta v úterý začal svůj druhý trénink v Itálii trojným saltem s dvěma vruty, ve zmíněném osudovém pátém skoku vystřihl poprvé trojné salto se čtyřmi vruty."Chtěl jsem dát ještě tři skoky, ale už to nejde," řekl.
Kolář léčil i pošramocenou psychiku
V pondělí se u Valenty, cestou od Neumannové k hokejistům, zastavil i lékař Pavel Kolář. "Pavel je špička, " pochvaloval si Valenta vyhlášeného fyzioterapeuta. "Vždyť on léčí i psychiku. "Ptal se mě, kolik dneska plánuju skoků, a když jsem mu řekl, že tak šest, kývl hlavou."
Valenta tvrdí, že natažené vazy pravého kolena ze Špindlerova Mlýna se mu již zvolna hojily. "V úterý jsem se probudil v absolutní pohodě a koleno bolelo o dost méně. Trénink byl až do onoho pátého skoku taky super. Fakt, hodně dobrý." V moderním areálu ale včera padala i spousta dalších trénujících akrobatů. Že by snad cosi nebylo v pořádku? "Ale ne, to je při tréninku běžné," mávl Valenta rukou. "Každý se soustřeďuje na jiné věci, třeba na odraz. A teprve když mu začne jít, tak na dopady. Při závodě se ale pokaždé hecneme."
Valenta v onom chmurném okamžiku prý nechyboval, pochvaloval si i dobrou nájezdovou rychlost. "Můstek mě zatáhnul, musel jsem to hodně balit," vykládal svojí mluvou. "Ani dopad nebyl špatný. Kdybych byl zdravý, normálně bych z toho odjel a nic neřešil." Jenže natáhnuté vazy znamenají při podobném dopadu "zeširoka" značné riziko. "Pak jdou totiž nohy do X a to je zlé," vysvětloval. "Koleno ale šetřit nemůžu, odešlo by mi hned něco jiného." Cestou do šaten Valenta silně kulhal a první, po čem v jejím nitru sáhnul, byl led.
"Teprve uvidím, co bude dál. Nejdřív musím sundat nákolenku a tejp. Když koleno za čas oteče, je to malér. Znamenalo by to vodu, prostě vnitřní zranění. Přetržené to ale určitě nemám. Ostatní říkali, že bych se už nezvedl."
Valenta nehledal vysvětlení včerejšího karambolu ani ve třináctce na svém startovním čísle. "Trojku a tedy i třináctku považuji za šťastná čísla," smál se. "Třináctého jsem tady začínal trénovat, třináctku mám startovní číslo a před pár dny mi bylo 33. V řeči čísel je tedy všechno dobrý."
