Do české kabiny jste nakonec přinesl první bod daviscupového semifinále s Chorvatskem. Zažil jste někdy těžší zápas?
Je to nejspeciálnější zápas mojí kariéry. Nikdy jsem nezažil takové emoce. Zvládal jsem to výborně takticky a jsem za to strašně rád.
Jaké to je strávit na kurtu šest hodin?
Postupně jsme dospěli do fáze, kdy se hrál fiftýn po fiftýnu. Vůbec jsem nekoukal, co se děje kolem a jen se koncentroval. Je mi ale úplně jedno, jestli hraju šest nebo deset hodin. Důležité je vyhrát.
Nebyl jste unavený?
Já říkám, že fyzička je psychička. Hlavní je zůstat v hlavě pozitivní. Pořád jsme věřil, že můžu získat první bod.
Stejně soustředěný se zdál být i Karlovič. Co nakonec rozhodlo?
S ním je to vždycky čekání na šanci. Takový už prostě Karlovičův tenis je. Odehrál jsem s ním dva zápasy a moc dobře věděl, co mohu očekávat. Jeho styl nelahodí oku, protože je bez výměn. Věděl jsem ale, že neztratím vlastní servis a trpělivě čekal na jeho chybu. Dočkal jsem se.
Karlovič v zápase zlomil vlastní světový rekord v počtu čistých podání. Jaké to je čelit osmasedmdesáti esům?
Jakoby mě někdo postavil před zeď a chtěl zastřelit. Ne, teď vážně. Je jedno kolik dá es. Já jsem věděl, že mě čeká tvrdé podání a byl celou dobu pozitivní. To mě drželo nad vodou.
Dá se vůbec Karlovič vyvést při servisu z míry?
To je nemožné. Snažil jsme se mu nabourat rytmus podání různými taktikami. Naznačoval tělem či měnil postavení. Zafungovalo to ale jen párkrát.
