Jak se cítíte v nové roli?
Jsem unavenej jako pes... Původně jsem chtěl říct jako prase, ale pes je vhodnější... (úsměv)
Už víte, co všechno práce šéftrenéra obnáší?
Zjišťuju to krůček po krůčku. Ta práce mě baví, ale je jí dost. Hodně vysedávám na Strahově a koukám do počítače. Zaplaťpánbůh za něj, neumím si představit, že se kdysi všechno psalo na stroji a vyřizovalo korespondenčně. Rozesílám maily, telefonuju, teď jsem chystal podklady pro trenérský aktiv.
Už jste narazil na nějaký velký problém?
Největší je s prostorem. Je to od jednoho k druhému, člověk nemůže udělat jednu věc a pak se vrhnout na druhou, připadá mi, že skáču mezi řádky. Často mě napadne – ty bláho, co dřív? Je to síla. Proto je prima, že tady se mnou sedí můj předchůdce Václav Fišer – kolikrát nevím, jak se k čemu postavit. Přítomnost takového barda je přínosem.
Takže si ještě neříkáte – proč jsem se do toho nechal uvrtat?
Probudím se, připadám si unavenej a něco takového mě napadne. Ale pak si řeknu, že jsem voják, akdo se dal na vojnu...
Po vašem jmenování šéftrenérem jste tvrdil, že nepřestanete strénováním patnáctičlenné skupiny atletů na Dukle...
(skočí do řeči) Tenkrát mi Honza Železný dokonce řekl, že když kluky opustím, tak mi dá do držky! (smích)
Dají se obě vaše role stíhat na sto procent?
Na Julisku chodím takzvaně až "po práci". Z té zatím extra uzoufanej nejsem, jen jsem tam osm hodin a tahám si ji domů. Pak jsem na Dukle, výhoda je, že většina kluků studuje. Píšu jim tréninky, pomáhá mi tyčkař Štěpán Janáček, byť ještě hodlá skákat. Teď s nimi byl na soustředění v Harrachově.
Jedním z vašich cílů byl návrat ke kdysi běžné centrální přípravě. Nastal v tom pokrok?
To ze dne na den nejde, ale tato vůle už v posledních letech je. Třeba trenér Pogány organizuje pro čtyři desítky atletů kemp v teple na Kanárech. Přikazovat nemůžeme, to se dělalo kdysi, každopádně na to chci dbát už od juniorů, byť prostředků asi nepřibyde.
Jak se oba vaše posty slučují spostavením táty od rodiny?
Dřív děti odešly do školy a až potom já na trénink. Teď vyrážím první, na Strahově musím být už v půl osmé. Naštěstí je moje paní silná žena. Táta jsem až večer – kontrola úkolů, podpis a pusa na dobrou noc. Ale spousta tátů to má podobně.
