Jaké to je být v šestnácti letech tak populární?
Mě to ani nějak nevzrušuje, nic to se mnou nedělá. Fakt. Na to mám tátu, který mě pokaždé zase srazí na zem. Naposledy jsem za uši dostal po porážce v Teplicích.
Neříkejte, že to s vámi nic nedělá. Co vás napadlo, když se o vás v zimě začaly zajímat věhlasné evropské velkokluby?
Měl jsem samozřejmě radost. Mě tehdy hlavně zaskočily ty peníze. Přišlo mi to nadnesené, ty částky byly úplně mimo.
Měl jste v dětství vysněný klub, za který byste rád hrál?
U mě se to hodně měnilo, kolikrát každý rok. Ale pokaždé to byly kluby ze španělské nebo anglické ligy. Manchester, Arsenal... Prostě ta anglická čtyřka.
Máte už v hlavě načrtnutou svoji kariéru?
Chci, aby to šlo postupně. Nejdřív se prosadit do základní sestavy a pak odejít ven. Jak to půjde nejdál. Ideální by bylo příští rok začít hrát ve Spartě pravidelně.
A za rok být králem střelců.
Jo, to by bylo pěkný, ale to je daleko. Bůhví, co bude v té době.
Není to zvláštní, že od vás všichni už v šestnácti letech čekají velké věci?
Ani ne, nepřijde mi, že by ode mě někdo čekal velké věci. To jde okolo mě. (směje se)
Je těžké být ve Spartě benjamínek? Co to obnáší?
Takové ty klasické věci – nosit míče, branky a podobně. Ze začátku mě to nebavilo, ale teď už jsem si zvyknul. Hodně mi pomáhá Páťa Berger. Bavíme se spolu a on mi občas i radí.
Kluci ve vašem věku chodí na diskotéky, za holkami, ale to vy nemůžete. Neměl jste někdy chuť být na chvíli obyčejný kluk?
Ne, takový myšlenky jsem nikdy neměl. Na diskotéky jsem mohl chodit v Bohemce a mohl bych asi i tady, ale proč? Vůbec mě to neláká.
Má to, že hrajete za Spartu, i nějaké výhody?
Třeba ve škole určitě ne. Mám tam totiž individuální plán, takže se vlastně ani s žádnými spolužáky nepotkávám. Chodím jen za profesorkami.
A co ty na to říkají?
Nejsem si jistý, jestli to vůbec vědí. Asi vědí, že hraju fotbal, ale jestli na takové úrovni, to nevím. Vstupenky na Spartu po mně každopádně nechtějí.
