7. února 2008 14:44 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

V Česku jsem našel novou naději

Peter Gehm | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Peter Gehm | foto:  Viktor Chlad, Lidové noviny

PRAHA Německý žokej Peter Gehm (38), který jako jediný vyhrál Velkou pardubickou čtyřikrát za sebou, před třemi lety ztratil hybnost dolní poloviny těla poté, co jej kůň narazil na hrazení. Nyní strávil tři dny v České republice. „Jsem nadšený, a taky strašně unavený,“ přiznal Gehm předtím, než včera odletěl zpět do Německa.

* LN To vás tři dny v Česku tak vyčerpaly?

Nedivte se, v pondělí i v úterý jsem byl za panem Tomešem, aby zjistil, jestli jsou moje svaly schopné se vzpamatovat. Cvičili jsme, bylo to velmi náročné. Už při prvním cviku, kdy jsem se vleže snažil nohama přitahovat k ribstolu, jsem měl v břišních svalech pocity, na které jsem už zapomněl. Prožívám něco, co zdravý nezná, ale půjdu do toho znova. Protože pan Tomeš, vlastně Pavel, protože si tykáme, zjistil, že moje svaly jsou dobré. Domluvili jsme se, že v dubnu přijedu a ve vojenském rehabilitačním zařízení na Slapech, kde Pavel pracuje, zahájím tříměsíční kúru.

* LN Jak jste se vlastně k panu Tomešovi dostal?

Našel mě sám! Sehnal mě přes šéfa pardubického závodiště Miroslava Petráně. Řekl mu, že by mi možná mohl pomoci. Své metody pochytil kdysi od Rusů a už postavil na nohy deset lidí, zdánlivě ztracených případů. Míchu jim nespravil, ale vrátil je na vlastní nohy zapojením dalších svalů, naposledy to byl jeden motorkář. Chodí, byť s holí. To by mi vůbec nevadilo! (smích)

* LN Hovořil jste o náročnosti cviků - bylo to hodně nepříjemné?

Je to o vůli a tvrdé práci, ale vím, že to k něčemu je. I když to bolí, a někdy to bolelo strašně. Stačí třeba postavit se za pomoci ribstolů -zdravého to nebolí, ale mě potom bolelo úplně všechno. Nicméně vždycky si řeknu - vždyť je to vlastně příjemná bolest!

* LN Stačil jste už pocítit pokrok?

Určitě se cítím mnohem líp. Při cestě sem jsem měl pochybnosti, ale teď se na novou práci těším, jakkoli bude tvrdá. Cítím něco, co tady ještě nebylo. Doma mám špičkové přístroje na cvičení, ale tohle jsem ještě nezažil. A dostal jsem domácí úkol - cvičit šest hodin denně. Já budu dobrým žákem. (úsměv)

* LN Takže věříte, že opět osedláte dostihového koně?

Jo, přesně tak. Pavel to říká taky, a já mu věřím. Doma hraju basket vozíčkářů, říkal jsem, že bych chtěl do první ligy a na paralympiádu, ale teď nevím. Chci se postavit na vlastní nohy, byť třeba s tou hůlkou. Je to můj sen.

* LN Sdílejí synové Patrik (15 let) a Pascal (6) nadšení svého táty?

Ještě ne, ještě nevědí, co jsem tady prožil. Starší je uzavřenější, ale cítím, že mě podporuje, a mladší? Ten dává všude najevo, jak je na tátu hrdý. Jak hraju ten basket, musel jsem mu sehnat vozík a chodí trénovat s námi. Teď se těším, až přijedu domů a budu jim povídat o nové naději, bude to nádhera. Volali jsme si, i s mojí paní. V nemocnici jsem si uvědomil, jak je pro mě rodina důležitá, proto jsem se k ní od přítelkyně vrátil. Když jsem byl zdravý, tu důležitost jsem si neuvědomoval.

* LN Vzpomenete si ještě někdy na den, kdy jste po pádu z koně Rascaccia zůstal ležet?

Jistě, bylo to 13. prosince 2004, dva dny před mými narozeninami. Často se mě ptají, jestli jsem na toho koně naštvaný, ale odpovídám, že jsme kamarádi. Kůň za to nemůže. Ale na ten den si vzpomenu jen tehdy, když se zeptáte.

* LN Už chodíte na dostihy, nebo ve vás pořád probouzejí lítost?

Na závodiště chodím, protože pracuju pro firmu, která vyrábí a prodává jezdecké potřeby. Ale v Německu mě dostihy nebaví, radši jezdím do Pardubic nebo do Karlových Varů. Asi proto, že tu mám kupu přátel, kteří mě rádi vidí, zatímco v Německu jsem spoustu přátel ztratil. Až jsem z toho dostal nepříjemný pocit, že tam na mě kašlou. V Česku je to úplně jiné.