Mistrovství světa v Německu je pryč, proběhlo mu hlavou. Ale on to stihl! Osmého ledna, přesně měsíc po operaci, se na soustředění reprezentace znovu mezi tyče postavil a včera s týmem na šampionát odletěl. Malý zázrak?
„Martin mi řekl, že pro to udělá všechno, takže jsem nepochyboval. Jsem rád, že je v týmu, s ním jsme mnohem silnější. A taky kvůli respektu soupeřů, kteří velmi dobře vědí, kdo je Galia,“ pravil trenér českého družstva Pavel Pauza.
„Strašně jsem chtěl být u toho, tenhle mančaft může dokázat hodně,“ usmíval se sedmadvacetiletý Galia.
LN Co ve vás nyní převládá – napětí a nervozita z blížícího se šampionátu, anebo úleva, že prst už je v pořádku?
Úleva, že prst se uzdravil, je ve mně pořád, ale mnohem víc už pociťuji napětí. Je to mistrovství světa a všichni doufáme, že bychom mohli udělat nějaký úspěch. A nervozita? Kdybych nebyl nervózní, na šampionát bych snad ani nepatřil.
Obával jste se možná, že vás trenér do Německa nevezme?
On mi hned řekl, že se mnou pořád počítá, ale já musel brát v potaz slova lékařů. Řekli mi, že doba léčení je šest až osm týdnů, ale že tomu můžu pomoci. Tak jsem se snažil.
Jak se dá léčba zlomeniny prstu urychlit?
Napřed jsem měl sádru a v prstu šroub, který je tam pořád. Dvaadvacátého prosince mi sádru sundali, s házenkáři Karviné jsem chodil běhat, na rehabilitaci jsem jezdil do Lázní Darkov. Taky jsem mačkal plastelínu a tak.
Když jste se poprvé postavil do branky, bolelo to?
Mám ortézu, kterou mi vyrobili ve Skutči u Chrudimi, fixuje prst k prostředníčku. Zprvu to v bráně dost bolelo, prst natékal a fialověl, takže jsem měl i strach. Dnes už je to v pohodě, jenom prst kvůli šroubu neohnu.
To vás ortéza neomezuje?
Postrádal jsem obvyklý cit pro balon, ale postupně si zvykám. Předpokládám, že první zápasy s tím ještě budu chytat, ale časem bych kryt rád sundal. Přece jen mi ta záležitost trošku vadí, třeba při sbírání balonů ze země, i když jsem pravák.
Ve svazovém vedení převládá optimismus a víra, že družstvo je schopné postoupit do čtvrtfinále. Co o tom soudíte vy?
Nevím, jestli je to optimismus, nebo spíš očekávání, ale podle mě máme nejsilnější mančaft, co jsem v reprezentaci za šest let zažil. Nejsilnější a nejzkušenější. Dvě třetiny kádru působí v bundeslize, zbytek ve Francii a všichni patří k oporám svých týmů. Vždyť třeba na ME ve Slovinsku před třemi lety byl z bundesligy jen Honza Filip.
Pakliže vám vyjde kýžený postup ze základní skupiny, budou v další fázi číhat Rusové, Chorvati, Dánové, Norové nebo Maďaři... To jsou přece soupeři jako hrom!
Ale my jsme loni postoupili z kvalifikační baráže přes Srby, nositele slavných házenkářských tradic, a tomu nechtěla uvěřit celá házenkářská Evropa.
Takže teď...
...takže teď budeme chtít překvapit znovu, i když se už o nás ví a nikdo nás asi nepodcení.
Postup mezi nejlepší osmičku týmů je tedy podle vás reálný?
Každý z nás to tak v koutku srdce cítí. Jen aby se nás držela forma, vyhýbala se nám zranění. Taky tomu musí nahrát další okolnosti, které se kolem světových či evropských šampionátů celkem běžně dějí.
Máte na mysli rozhodčí, kteří i zdánlivými maličkostmi mohou ovlivnit výsledek?
Říkejme tomu diplomacie, každý ví, o co jde.
