Pane Výborný, jak se po reprezentační pauze a kolísavé formě Sparty momentálně cítíte?
- Cítím se jako každý trenér. Moje rozpoložení je samozřejmě odvislé od výsledků. Když se daří je relativní pohoda, naopak, když se nedaří, tak to jistý negativní dopad na člověka má.
Ta šesti zápasová šňůra porážek, kterou jste utnuli výhrou v derby, tedy měla notně negativní dopad, že?
- Tak tu jsem kousal opravdu těžko. To je fakt (smutně). To jsem tomu až nechtěl věřit, jak to bylo kruté. Budu se opakovat, ale ty zápasy byly hodně podobné. Vedete pár minut před koncem, přesto výhru nezískáte… Těžko se s tím člověk vyrovnává, navíc si říká co s tím, co s tím a na nic přijít nemůže. Přemýšlíte dnem i nocí a výsledek je stejný. Přišlo mi, jako by si na nás hokejový bůh zasedl.
Přesto jste o odchodu nepřemýšlel…
- …Tak ony vás tyto myšlenky napadají, samozřejmě (hořce se pousměje), ale odcházet jsem nechtěl. Já tomu mužstvu věřil, věřil jsem, že se to zlomí. I když potom stojíte na střídačce a zápas co zápas vidíte stejný scénář a najednou se cítíte skutečně vyčerpaně. Říkáte si, zda vám to za to stojí, zvláště když už jste si určité zdravotní komplikace zažil. Ale člověk to má tak rád, to si ani neumíte představit (je vidět jak se rozpálí oheň v očích), navíc je vám za pár dní lépe a již hned přemýšlíte, co byste zase udělal. Je to pořád stejný kolotoč, ale člověk bez toho nemůže být (s úsměvem). Zažívá to každý trenér.
Co se v takových problémech, v jakých jste byli, dá dělat. Pak najednou přijde derby se Slavií a vy ji přejedete 5:0. Co jste udělali jinak oproti těm předešlým prohraným utkání.
- (opět se pousměje) Já myslím, že vlastně nic. Do toho zápasu jsme šli stejně jako v těch předešlých, ale tentokrát to konečně vyšlo. Dali jsme brzo první gól, na to druhý a najednou to mužstvo naskočilo. Myslím, že to byl z naší strany celkově nejlepší domácí zápas. Prostě se opět ukázalo, že ta hrana mezi úspěchem a neúspěchem je strašně tenká. Po třech dnech hrajete s Třincem, stejná situace a prohrajete na samostatné nájezdy…
Přesto jste týmu věřil dál…
- O té víře v tu práci, tým, v to co děláte to celé je. Někdy je to těžké, ale je to tak. Dalo by se říct, že když jsme udělali ty dva tituly v řadě (2006 a 2007), tak ty sezóny vypadaly podobně, někdy to bylo ještě horší, ale nakonec nás to posílilo a došli jsme si až pro tituly.
Takže o té reprezentační pauze jste nabírali síly?
- Asi tak (s úsměvem). Potřebovali jsme si odpočinout a navíc jsme dost zraněných hráčů, takže šlo o to doléčit zranění, kterých jsme měli skutečně hodně a trošku uvolnit atmosféru v kabině. Uvidíme, jak to zafungovalo. Dneska až na Tibora Melichárka jsme vlastně kompletní.
Reprezentační pauza byla taková ozdravná kúra…
- …Dalo by se tak říct (usmívá se).
Když se ještě naposledy vrátím k té vaší krizi. Pro někoho mohlo být překvapení i to, že jste ani moc nesahali k trejdům. Odchod Michala Dragouna byl vlastně jediný výraznější zásah. Proč?
- Tak s Michalem to bylo na delší dobu. Nám se zranilo ovšem hodně útočníků, takže vlastně de facto nebyl ani důvod a hlavně kde brát. My jsme nějaké trejdy měli rozjednané, bohužel to nevyšlo a většinou ucukla ta druhá strana. Ale je to pochopitelné – každý by chtěl kvalitního hráče ve formě a zbavit se toho, kterému to nejde – to se těžko domlouvá (opět se usmívá). Navíc volných a kvalitních hráčů na trhu příliš není. Takže proto došlo vlastně v tom období jen k odchodu Michala Dragouna.
A v současnosti má něco Sparta rozjednaného?
- Teď momentálně ne. Není ani důvod, pokud je třeba, tak mladé kluky Mrňu a další pouštíme do třetí ligy na hostování. Myslím si, že to jim prospívá. Sice jim to ze začátku moc nevonělo, přece jen se cítili být již extraligoví borci, ale postupně to vzali a nyní se vyloženě těší. Že si prostě pořádně zahrají, ne jen ve třetí, čtvrté lajně, kde to vytížení není samozřejmě takové.
Tak teď z jiného soudku – jak funguje vaše spolupráce se synem Davidem Výborným?
- Je parádní. Tady se o tom bavíme všichni. Ale vlastně není ani tak velká změna jako dřív. David se přestěhoval, již nebydlí tam u nás na vesnici, takže spolu nejezdíme. Takže si voláme, občas si zajdeme na kafe. Nic zvláštního.
A jak se dostává David do své manažerské pozice, jako sportovní manažer týmu?
- Tak na poradách se chová normálně, své slovo má a to je dobře. Ale je vidět samozřejmě, že se ještě učí. Když máme ty naše porady vedení, tak hlavně naslouchá. A to je dobře. To umění naslouchat je z jeho strany obdivuhodné a určitě mu to pomůže. Já si pamatuji, když jsem tady ještě trénoval v 90. letech juniory a byl tady pan Wolf a Luděk Bukač byl u nároďáku, tak sem přišli do našeho kamrlíku na kafe a povídali. Já tam s nimi seděl, ani jsem nedutal a poslouchal (usmívá se). Bylo to skvělé. A myslím, že mi to hodně dalo. A teď se tak prezentuje David. A je to znát, protože pokud již něco poví, tak to má hlavu a patu a je to k tématu. Navíc má v sobě takový ten mladiství elán, který nám starším už samozřejmě chybí, a to je také dobře.
Nedobírají si ho v kabině?
- Jé, tak to nevím (s úsměvem). Nejsem ten typ trenéra, který je neustále v kabině, anebo sedí za dveřmi s hrncem a poslouchá. Ale jestli jo, tak určitě v mezích, tak jak to má být.
