Svou paní jsem zpracovával několik měsíců. Ještě před porodem jsem jí naznačoval, že bych na chvilku koncem roku opustil Moskvu. Nechtěla o tom tehdy ani slyšet. Bála se být s miminkem sama. A to jsem vlastně akceptoval. Neměli jsme tušení, co nás čeká.
Poté co se nám syn narodil, její zarputilost začala měknout. Možná díky mateřské sebejistotě. Alex občas řve jako tur, nedává jí moc spát a venku v kočárku nám dlouho nevydrží, ale si troufnu napsat, že rodičovstvím procházíme hladce.
A tak svolila. Ale červíček v ní nepřestal hlodat. A dlužno říct, oprávněně.
