Rusko je dnes předním bojovníkem za „historickou pravdu“. V roce 2009 tehdejší prezident Dmitrij Medveděv vytvořil speciální komisi pro „odrážení pokusů falšovat historii“. Měla vzdorovat snahám deheroizovat sovětského vojáka, nazývat osvobození okupací a celkově změnit obraz SSSR ve druhé světové válce.
Moskva zakázala ‚nepřijatelné‘ Dítě číslo 44. Film prý zkresluje historii |
Současný prezident Vladimir Putin zase přikázal vytvořit jednotnou učebnici historie, která by odpovídala oficiálnímu stanovisku Kremlu. A to je v pohledu na Velkou vlasteneckou válku jednoznačné. Mimochodem, celý zbytek světa jí říká „druhá světová“. I to je symbolické. Pro Rusy to byla jejich válka. A jejich vítězství v jejich interpretaci.
Letos v únoru poslanec ruské dumy za liberální demokraty Roman Chuďjakov navrhl přísnější tresty za překrucování ruské historie. Už od roku 2014 hrozí až pětileté vězení tomu, kdo bude šířit lži o činnosti SSSR během Velké vlastenecké války. O tom, co je pravda, se ovšem rozhoduje v Kremlu.
Mýtus o nepřátelství SSSR a Německa
Ruské děti se ve školách dodnes nedozvědí nic o sovětsko-německém spojenectví před červnem 1941, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. Ani o tom, co se dělo na územích, která SSSR předtím, po dohodě s Němci (pakt Molotov-Riebentrop), okupoval. Tvrdit, že opravdové válečné řádění začaly dvě velmoci, Německo a SSSR, společným přepadením Polska v září roku 1939, je v Rusku přísně zakázáno.
Hnacím motorem lásky k Putinovi je strach, tvrdí ruští experti |
Podle nezávislých ruských historiků se jejich věda změnila v mytologii. Poslanec pskovské dumy Lev Šlosberg dokonce tento týden prohlásil: „Ruský stát cynicky mění památku o Velké vlastenecké válce v přísahu na věrnost politice současných vládců.“
Mytologie šířená prezidentem Putinem se týká mj. nezměrného utrpení sovětského, respektive ruského lidu. Nezměrné bylo, ovšem zveličovat ho za cenu zamlčování utrpení jiných je prostou manipulací s historickými fakty.
Pokud je vůbec možné lidské utrpení měřit, Rusové vzhledem k poměrně malé části okupovaného území měli oproti Židům (v poválečném SSSR bylo zakázáno připomínat holokaust), Ukrajincům, Bělorusům i Polákům obrovskou výhodu. To, co se dělo v západní části Ruska okupované Němci, nebylo zdaleka tak devastující jako to, co se odehrávalo na území, které americký historik Timothy Snyder nazývá „krvavými zeměmi“.
Mýtus o smysluplnosti milionových ztrát
Ani o roli USA a západních spojenců se ruský školák nedozví prakticky nic. S tím souvisí i mýtus o smysluplnosti obrovských ztrát (odhadují se na 20 až 30 milionů).
Mnoho ruských historiků se v 90. letech odvážilo, stejně jako pamětník a historik Georgij Mirskij, veřejně prohlásit, že sovětské velení bylo zpočátku trestuhodně diletantské a ztráty byly způsobeny negramotným vedením války. Například během německých útoků na Stalingrad byla „životnost“ ruského vojáka na přední linii v průměru pouhých sedm hodin. Úspěchy Rudé armády se dostavovaly pouze díky naprosto bezprecedentnímu plýtvání životy vojáků.
Navíc ruská propaganda hovoří často o „ruských“ ztrátách. Přitom podstatná část padlých vojáků i zavražděných civilistů byli Ukrajinci, Bělorusové a obyvatelé teritorií okupovaných Sovětským svazem po roce 1939, mj. obyvatelé Pobaltí a Poláci. Řada z nich nezahynula rukou Němců, ale byli odvlečeni nebo zavražděni oddíly sovětské NKVD. Tito lidé byli zahrnuti do sovětských ztrát z propagandistických důvodů – zvýšilo se tak utrpení sovětského (ruského) lidu.
Neplatí ani mýtus o jednotě sovětského lidu v boji s nacismem. Především západní Ukrajina a Pobaltí nebylo vůbec loajální ke komunistické moci. Ale ani mnozí vojáci nechtěli za Stalina umírat – za prvních šest měsíců války se jich nepříteli vzdalo kolem tří milionů. Vítězství bylo zaplaceno obrovskými ztrátami – např. z každé stovky chlapců narozených v letech 1921–23, kteří odešli na frontu, se vrátili jen tři.
Rabování a sexuální násilí jsou tabu
Absolutní tabu je téma rabování a znásilňování žen sovětskými vojáky na osvobozených územích i v Německu. Ojediněle se objeví statečný pamětník, jako poručík Leonid Rabičev, básník a malíř, který popisuje, jak ve východním Prusku rudoarmejci znásilňovali všechny ženy, které ne utekly.
Jedna z epizod je o hromadném znásilnění za pomoci skleněných lahví. Jeho kniha ale v moskevských obchodech k mání není. Když o ní referovali komentátoři rozhlasu Echo Moskvy, posluchače upozornili: „Přečtete to jedním dechem, ale pak upadnete do deprese.“