Před pár dny jste se vrátil z Arménie. Mohl byste popsat, jak to momentálně na místě vypadá?
Náhorní Karabach se během týdne celý vyprázdnil, a dnes je z něj úplně pustá zem. Alijev (Ilham Alijev, ázerbájdžánský prezident, pozn. red.) se na snímcích prochází prázdným Stěpanakertem, těžko se na to dívá. Do konce září z Karabachu uprchlo 90 procent jeho obyvatel, dnes tam zůstává akorát pár seniorů.
Prvních deset dní po vpádu ázerbájdžánské armády bylo opravdu těžkých. Lidi, kteří masivně opouštěli region, se ze dne na den ocitli bezprizorní mimo domovy, a to hlavně na jihu Arménie v provincii Sjunik. Arménská vláda nějakým způsobem zareagovala, otázka zůstává, zda dostatečně rychle.
Během následujících deseti dní se spousta lidí stáhla dál na sever země. Čekali jsme, že jich v Sjuniku zůstane víc. Ale většinou říkali, že se tam bojí zůstat. Sjunik je úzký pruh země blízko hranice s Ázerbájdžánem, lidé tam ostře vnímali hrozbu dalšího nebezpečí. Z jejich pohledu jsou bezpečnější provincie na severu země, tedy soustředěné kolem Jerevanu.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Poslední čísla hovořila o více než 100 000 uprchlících. Zvýšil se v posledních dnech ještě jejich počet?
Poslední čísla, která známe, říkají že z Karabachu uprchlo 100 520 lidí. Z toho 52 procent jsou ženy, 48 procent muži a 30 procent z celkového počtu jsou děti.
Mohli by se uprchlíci vrátit? Když necháme stranou, že by nejspíš stejně odmítli, protože začlenění mezi Azery je pro ně nemyslitelné.
Vrátit by se nejspíš mohli. Podle posledních informací, které mám, tam Ázerbájdžán plánuje pětiletý integrační plán, což zní ale dost úsměvně, protože tam už nemají koho integrovat. Vláda Ázerbájdžánu proklamuje, že tam budou s lidmi, kteří zůstanou, pracovat. Ale nevím, jak moc lze věřit diktátorskému režimu. Většina vysídlených obyvatel Karabachu se nejspíš nevrátí. Kdyby chtěli, nejspíš by museli přijmout ázerbájdžánské občanství, což pro naprostou většinu z nich nepřipadá v úvahu.
A integrace uprchlých Arménů? Do Jerevanu jich nyní proudí obrovské množství.
Důležité je dělat jakékoliv integrační snahy s jejich zapojením. Samozřejmě to nemusí být možné, ale kdyby ano, tak ti lidé mají právo se tam vrátit. Je to místo, odkud pochází a kde žili. Ale určitě bychom se o tom měli začít bavit co nejdřív. Práce s vysídlenými lidmi bude dlouhodobá už jen proto, že většina z nich utrpěla trauma.
Jak v otázce uprchlíků zafungovala arménská vláda?
Podpora ze strany vlády tam je, hodně se také říká, že je mnohem víc připravena než před třemi lety. Faktem ale zůstává, že financí je málo a chybí i lidské kapacity. Jerevan chce vysídlené lidi dostat pryč z kolektivních center do individuálních obydlí.
Teď vláda spustila program, v němž každému vysídlenci, včetně dětí, poskytne sto tisíc dramů (zhruba 5 800 korun). To je prvotní podpora. Další pak spočívá v závazku vlády, že bude každé rodině po dobu šesti měsíců přispívat na energie a nájmy. Samozřejmě je to ale málo, většina lidí utekla úplně bez ničeho, často i bez dokladů.
Útok Azerů nepřekvapil, je to beznaděj
Kde je teď situace nejhorší?
Větší část lidí z Náhorního Karabachu je ubytovaná v kolektivních centrech a v dalších zařízeních, které poskytla vláda. Dost často ale nejsou tato zařízení vhodná k ubytování lidí vzhledem k hygienickým podmínkám a alespoň minimálnímu soukromí, které tam prostě nemají. Jsou natěsnání na velmi malém prostoru. Nejhorší situace teď panuje právě v těchto zařízeních.
Jak s tím pomáhá Člověk v tísni?
My se teď na místě snažíme identifikovat potřeby lidí. V prvních dnech to samozřejmě byla okamžitá potravinová a hygienická pomoc. Neprodleně jsme taky spustili dětské koutky, alternativy školek, kam mohou rodiče své děti na několik hodin denně umístit. Děti si tam hrají, mají tam i psychologa, ale hlavně to rodičům dává prostor, aby mezitím zařídili bydlení, vyzvedli si humanitární podporu a tak dále. Protože se bavíme o rodinách z Náhorního Karabachu, kde většinou mají na domácnost tři a více potomků.
Sekundární pomoc pak spočívá ve víceúčelových voucherech nabitých na určitou částku. Lidé si za ni mohou pořídit, co potřebují. Od jídla po hygienické pomůcky až po základní vybavení domácnosti. Nestává se pak, že uprchlíci dostanou třeba pytel rýže, ale tu rýži si nemají v čem uvařit. Obecně teď kopírujeme postupy z roku 2020. A naopak – co se v tomto roce nepovedlo, snažíme se dnes zlepšit.
Dostane se vaše organizace přímo do Karabachu, když je toto území součástí Ázerbájdžánu?
Nedostane. Nemáme mandát tam působit. Spolupracujeme ale s arménskými neziskovkami, které poskytovaly pomoc obyvatelům Náhorního Karabachu. Dlouhodobě máme kanceláře v Arménii. Ta hlavní je v Jerevanu, druhou máme ve městě Goris, které je kousek od hranic, a zároveň tam začíná Lačinský koridor. Mít kancelář zrovna tady je výhodné, protože jsme díky tomu jedna z mála mezinárodních organizací působících přímo na místě. I proto jsme mohli lidem začít pomáhat téměř okamžitě.
Konflikt sice započal 19. září, etničtí Arméni ale žili v blokádě už o devět měsíců dříve. Jak se toto propsalo do současné situace? Čekali to?
Právě kvůli dlouhotrvající blokádě se už nějakou chvíli mluvilo o tom, že se nejspíš něco stane. Takže je to nepřekvapilo, spíše už jsem z nich cítil takovou beznaděj. Už nechtějí znovu prožít to co v roce 2020 (druhá válka o Náhorní Karabach, pozn. red.). Už toho mají dost, nemohou žít v prostředí, které je proti nim nějakým způsobem hostilní.
Přesto prchali obyvatelé Karabachu velmi na rychlo. Využili pouze Lačinský koridor, nebo byla i jiná trasa?
Hned na začátku se hodně lidí shromáždilo na letišti ve Stěpanakertu. Velkým spouštěčem úprku tam pak byl výbuch čerpací stanice. Většina lidí ale zvolila cestu přes Lačin. Na severu země je sice ještě jeden koridor, ten se ale od války skoro nepoužil.
Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev při návštěvě dobytého Stěpanakertu (Chankendi) (15. října 2023)
Od pádu Arcachu neuplynul ani měsíc, a na jižním Kavkazu už začalo cvičení turecké a ázerbájdžánské armády. Budí to další obavy Arménů, jimž se manévry odehrávají v podstatě pár kilometrů od hranic?
Ano, o tom se hodně mluví. Je pravda, že spousta lidí se bojí. Nejspíš by netrvalo dlouho tento úzký pruh země obsadit.
Co bude dál? Není toto ten zlomový moment, který by mohl ukončit léta trvající spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem?
Také jsem si říkal, ale obávám se, že to nebude tak jednoduché. Arménie je demokracie, možná křehká, ale je. A jednat s Ázerbájdžánem, který je vlastně diktatura, a nedodržuje mezinárodní dohody, to je těžké. Navíc nadále panují obavy ohledně oblasti Sjunik kvůli dlouhodobému tlaku ze strany Ázerbájdžánu a Turecka na vytvoření dopravního koridoru přes území Arménie (Sjunik hraničí na východě s Lačinem a na západě s ázerbájdžánskou Nachičevanskou autonomní republikou, pozn. red.).
Jak si teď vede Člověk v tísni v Arménii?
Máme tam řadu zajímavých dlouhodobých projektů, s nimiž jsme měli dobře našlápnuto, nicméně současná situace nás zase dost zabrzdí. Teď se primárně musíme soustředit na humanitární pomoc, která je potřeba. V Arménii máme dobrou reputaci, jak mezi místními, tak i mezi jinými organizacemi. Běžně nás v Arménii působí 25, teď je nás 40 a možná se to bude ještě zvyšovat.
Máte pocit, že se tomuto konfliktu dostatečně věnuje česká veřejnost, nebo je to pro nás moc vzdálené?
Vzdálené to je, ale chyběly mi hlavně hlasy a reakce ze strany českých politiků, jako tomu bylo teď u Pásma Gazy nebo u Ukrajiny. Navíc Česko se oprostilo od energetických dodávek z Ruska, a místo něj si hned zaháčkovalo další autokratickou zemi – Ázerbájdžán. Zároveň mi přijde, že exodu obyvatel Náhorního Karabachu se u nás nedostal takový mediální prostor, jaký by si tato událost zasloužila.
30. září 2023 |
