Vesnice s několika sty obyvateli leží nedaleko druhého největšího mongolského města Darkhanu. Ještě před dvěma dekádami v místě dnešní pouště rostly keře a řeku lemoval les.
„Lidé ve středních letech si v místě dnešní písečné duny vybavují úrodnou step s trávou a vrbami kolem řeky. Teď úrodnou vrstvu zasypává písek, kde už nic moc neroste. Písek nejenže místním znepříjemňuje každodenní život, ale ničí i jejich zemědělskou techniku,“ přibližuje půdoznalec Václav Pecina z brněnské Mendelovy univerzity, který se na aktivitách v Mongolsku dlouhodobě podílí.
Zatímco před dvaceti lety mongolští pastevci chovali zhruba 20 milionů kusů zvířat, dnes je jejich počet až čtyřnásobný. Navíc přibylo koz, které sežerou, na co přijdou, a umí lézt i na stromy. I v oblasti písečné duny se stále pohybují stáda dobytka, písek tak nemá šanci zarůst a je nestabilní.
Aby zabránili dalšímu posunu duny po větru k vesnici, obehnali čeští vědci ve spolupráci s kolegy z německé organizace GIZ pás táhnoucí se od místní řeky až k písečné duně plotem a uvnitř vysázeli stromy a keře. Použili vrby, topoly, jilmy či rakytníky. Vegetace má dunu zpevnit a zadržet vodu v krajině.
„Již během první vegetační sezony byl patrný obrovský potenciál krajiny pro regeneraci po vyloučení pastvy. V oplocenkách dostaly šanci nejen stromy, ale také vykvetly květiny, narostla vysoká tráva, do které se schoval hmyz a hlodavci, na ty zase přilétali ptáci,“ nastínil Pecina. Naopak neoplocená kontrolní plocha s výsadbou vrb nepřežila ani týden.
Sázet les, kde nikdy nebyl? Nesmysl
Výsadbu větrolamu v oplocenkách, které chrání vegetaci před zvířaty, vědci v Javkhlantu dokončili loni na podzim. Provedli ji společně s místními, aby vesničané chápali, co je záměrem a přijali experiment za svůj. Obyvatelé osady nyní oplocený prostor chodí kontrolovat a starají se o něj.
„Příroda má sílu se se spoustou problémů vypořádat sama, ale musí dostat šanci. Správným managementem jí s tím můžeme pomoci. Zadržení vody v půdě umíme podporovat i prostřednictvím aditiv, která pomohou stromům přečkat první kritické roky,“ přibližuje Pecina. Jako podpůrné prostředky jim slouží třeba mykorhiza, hydrogel, dřevěné uhlí či pelety z ovčí vlny.
 |
Lesnictví má v Mongolsku krátkou tradici a všechny lesy se obnovují převážně přirozeně ze semen dospělých dřevin, umělá výsadba není častá. Vědci z Mendelovy univerzity upozorňují, že cílem projektu není zalesnit mongolskou step, nýbrž zachovat v zemi ohrožené lesy.
„Nesnažíme se zastavit poušť tak, že vysadíme les tam, kde nikdy nebyl. Snažíme se zachránit degradující les, případně ho rozšiřovat do míst, kde byl před desítkami let, ale kvůli pastvě, těžbě či požárům zmizel,“ objasňuje vědec.
Osvěta pastevců
Václav Pecina strávil v Mongolsku v součtu již více než rok a všímá si, že i tam se v uplynulé dekádě stejně jako v tuzemsku leccos proměnilo. Pastevci putují ze západu na sever, často opouštějí kočovný život a dobytek pasou stabilně kolem měst či vesnic. Z vypleněných oblastí v okolí pak stáda přesouvají tam, kde ještě zeleň zbývá, což na tato místa vytváří ještě větší tlak.
Poničené je i okolí hlavního města Ulánbátaru. „Letos v mnoha oblastech Mongolska do konce června nepršelo, což bylo kritické pro vegetaci i dobytek. V červenci pak pršelo tolik, že déšť několikrát vytopil hlavní město, protože lesů v jeho okolí ubývá, a ty zbývající již nejsou schopné vodu zadržet. Lidé zřetelně vidí důsledky degradace krajiny. Málo vody, málo pastvin, koncentrace lidí v oblastech, to vše představuje pro krajinu velký nápor,“ přibližuje Pecina.
Podle dalšího z účastníků projektu Jana Šebesty pomáhají podobné události dostat boj se změnou klimatu a degradací krajiny do centra pozornosti. Spolu se zahraničními kolegy se vědci z Brna snaží mongolské pastevce vzdělávat a vysvětlovat jim, že si nemohou z lesa jen brát a ignorovat jeho potřeby.
„Chovají velký respekt k přírodě, ale nemají zažitou potřebu údržby či péče. Ačkoli byl les dříve schopen se s problémy vypořádat sám, tlak na něj je nyní už tak velký, že mu musejí svým přístupem pomoci, aby jim mohl své služby dál poskytovat,“ popisuje Václav Pecina.
Kočovní Mongolové nejenže stále ještě často vaří na dřevě, ale v lesích pasou dobytek, což může být pro les úplná zkáza. Oplocují si pole a osady, aby se zvířata mohla volně pást. „Ideální by bylo, domluvit se na vhodném režimu. Třeba aby omezili pastvu v lese, nebo aby konkrétní území zůstalo vždy pět deset let bez pastvy a les měl čas na obnovu,“ přibližuje brněnský badatel.
Lesy dál od civilizace v ohrožení nejsou
Díky projektu Stream jezdí čeští badatelé pravidelně ještě do dalších pěti mongolských lokalit, které jsou od sebe vzdálené i stovky kilometrů. Mimo oblasti Javkhlant, kde bojují přímo s pouští a následky klimatické změny, obhospodařují spolu s německými kolegy například i plochu v jádrové zóně tajgy, na hranici s přísně chráněným územím.
„Lesy daleko od civilizace přímo ohrožené nejsou, degradují zejména ty na pomezí stepí. V každé z našich lokalit se snažíme ukazovat jiné přístupy napomáhající k tomu, aby les byl zdravý, silný, adaptovaný na změnu klimatu a současně poskytoval místním výhody,“ vysvětluje Pecina.
Srovnání jejich práce v Mongolsku s takzvanou zelenou zdí v jižní Gobi, jejímž cílem je čelit rozpínání pouště v oblasti střední Asie, podle Jana Šebesty pokulhává.
„Společná je snaha zachovat úrodnou půdu. Kolega zaměřený na degradaci permafrostu však upozorňuje, že je krátkozraké sázet určité stromy v místech, kde nemají bez závlahy šanci na přežití. Čerpají vodu, která je v krátkých časových měřítkách neobnovitelná – je to tisíce let vznikající fosilní voda, která se jen tak neobnoví. Nikdo neví, kolik jí je, a až se jednou vyčerpá, stromy zřejmě nepřežijí. Alespoň ne sázené topoly,“ míní Šebesta.
Převzali systém značení stezek
Aktivit brněnských vědců v Mongolsku se účastní i studenti tamních univerzit či děti. „V Mongolsku se na vysokých školách platí školné, jen studenti lesnických programů mají poplatky za studium poloviční, a to zejména díky tomu, že důležitost vzdělávání v oboru akcentuje sám prezident,“ přibližuje Šebesta.
Díky dobrým vztahům s místními představiteli dostávají čeští vědci i další různé nabídky. „Díky podpoře z české ambasády nás kontaktovala tamní asociace turistů, která měla zájem o převzetí českého systému turistického značení. Kluby podepsaly spolupráci, zorganizovali jsme školení na značení turistických stezek a letos v záři jsme vyznačili první,“ popisuje Pecina.
Díky programu Erasmus+ a penězům české ambasády v Ulánbátaru už čeští vědci přivezli do Brna téměř dvě desítky mongolských studentů, kteří budou moci získané znalosti použít v praxi u nich doma. Stejně tak díky Mendelově univerzitě vycestovaly od roku 2009, odkdy se univerzita aktivit v Mongolsku účastní, už desítky českých studentů a vědců.
„Teď už spíme spíš v hotelích či jurtách, ale v počátcích naších výprav jsme lákali zájemce i na dobrodružství v divočině a spaní ve stanu. Máme za sebou i setkání s vlky. Když jim někdo vstoupí do teritoria, přijdou si ho zkontrolovat. Drží si však odstup a nejsou agresivní,“ přibližuje jedinečný zážitek z mongolské divočiny Václav Pecina.
Podle slov Jana Šebesty se i čeští vědci mají v Mongolsku čemu učit. „Jednou jsme měli s sebou entomologa, který chytil druh motýla, který nebyl dosud v Mongolsku popsaný. U nás se potýkáme se ztrátou biodiverzity, kdežto tam se druhová pestrost drží, jen je potřeba vše vybalancovat s pastvou,“ uzavírá.
Javkhlant
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
