Netopýři jsou laskaví, společenští a velmi inteligentní – nelze jinak, než je obdivovat, ujišťuje Polka Barbara Górecká, přezdívaná „batmom“, neboli netopýří máma. Svůj byt v devátém patře proměnila v opravdový azyl a pečovatelnu o tyto létající savce, píše agentura AFP.
„Všechno začalo přesně před 16 lety, za velmi chladného ledna (...), kdy z ventilace v mém bytě začali vylézat netopýři,“ říká 69letá důchodkyně. Desítky nemocných, zraněných nebo ze zimního spánku předčasně probuzených netopýrů u ní lze nalézt dodnes.
 |
„Od té doby jsem zachránila na 1 600 netopýrů,“ říká Górecká, která vlastní byt o velikosti asi 60 metrů čtverečních ve Štětíně na severozápadě Polska.
„Většinou se ke mně dostanou vyčerpaní netopýři, které k jejich smůle probudil například ohňostroj nebo kteří si kvůli teplu myslí, že už je jaro, a nemají ani dost energie na létání,“ vysvětluje netopýří pečovatelka. Jasnou roli v předčasném probuzení podle ní hraje klimatická změna.
Górecká říká, že původně také propadla předsudkům a při pohledu na prvního netopýra, který přistál na prostěradle její dcery, zpanikařila.
„Představila jsem si, jak se s netopýrem po celém bytě šíří virus vztekliny,“ vzpomíná. Od té doby si ale o těchto zvířatech zjistila vše, co mohla. Netopýři jsou podle ní „obdivuhodní“ a „nikoho neohrožují“.
Důchodkyně se obklopila odborníky a dobrovolníky, kteří jí pomáhají, když se její zotavovna přeplní. Pacienti si ale své místo mohou udržet i doživotně. Každý netopýr dostane křestní jméno, vlastní místo a tabulku s informacemi o jídle a lécích.
S netopýry na procházku i do kostela
Někteří netopýři nežijí jen v bytě, ale přímo na Górecké, na její kůži, pod jejím oblečením. To je i případ Cecílie, netopýří samičky zachráněné krátce po narození, jejíž matku zabila kočka.
„Nemám křídla, pod která by se mohla zachumlat, tak jsem si ji dala do podprsenky, aby cítila tlukot mého srdce a teplo. Cítila se tam jako doma. Dodneška se tam uchyluje, kdykoliv může,“ usmívá se Górecká.
„Netopýří máma“ si už tak zvykla, že má pod blůzou netopýry, že na to občas zapomene a vyjde ven se zvířátkem v rukávu. „Jednou jsem tak šla i do kostela,“ říká.
Netopýři se ochočí velmi rychle, po několika dnech. Naučí se jíst ze své misky, jak dokazují ti, kteří u Barbary Górecké žijí už dlouho. I oni se věnují osvětové činnosti, když svou pečovatelku doprovází do škol bojovat s předsudky poškozujícími jejich pověst.
„Musím se přiznat, že je prostě miluji, (...) vstávám i uprostřed noci, abych jim dala antibiotika, takhle milujete dítě,“ říká Górecká otevřeně. Jistě, „možná nejsou nejkrásnější, ale to není jejich chyba“, dodává.
