27. ledna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Šel jsem se napít a v kádi plavala mrtvola, vzpomíná přeživší několika koncentračních táborů

Pavel Taussig těsně před zatčením v roce 1944. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavel Taussig těsně před zatčením v roce 1944. | foto: Archiv Pavla Taussiga

PRAHA Spisovatel Pavel Taussig prošel koncentračními tábory v Birkenau, Mauthausenu i Melku. Absolvoval dva pochody, při kterých mu každou vteřinou hrozila smrt. Málem byl vybrán do testovací skupiny pro lékařské pokusy, kde by jistě zemřel. Vše se mu však podařilo přežít.

V průběhu pochodu smrti panu Taussigovi jako tehdy 11letému chlapci v jeden moment zachránili život „silní Dánové“. Několikrát mu pomohli chytit dech a zhoupli jej, aby neupadl, čímž by pro něj cesta skončila. První část rozhovoru  o pochodu smrti si můžete přečíst zde. Zde pokračuje druhá část.

Chlapec, který přežil pochod smrti... a natruc jsem neumřel!

Zcela unikátní a ojedinělé svědectví chlapce, který přežil pochod smrti. Dětí, které přežily útrapy nacistických lágrů, bylo málo. Pokud se to někomu podařilo, byl to spíše zázrak. U příležitosti Mezinárodního dne památky holokaustu přinášíme s autorem Pavlem Taussigem dvoudílný rozhovor.

Pavel Taussig s knihou Chlapec, který přežil pochod smrti.

Ti Seveřani, kteří vám pomohli, s vámi pak jeli do Mauthausenu?
Ne. Oni, když viděli, že jsem se vzchopil a jsem schopen jít sám, tak šli rychlejším krokem a už jsem je nikdy víckrát neviděl. Ani nevím, jestli jeli tím stejným transportem do Mauthausenu. Ne všechny transporty totiž jely do Mauthausenu, některé končily jinde. Ani nevím, kdo mi to prozradil, ale oni prý v Osvětimi pracovali na jatkách.

Vy jste přežil tři koncentrační tábory. Mauthausen byl tedy podle vás nejhorší?
Z mého osobního pohledu ano. Ten tábor byl tehdy již plně obsazen, když do něj začaly proudit transporty z východu. Kvůli tomu nás nacpali do nějaké budovy, kde nebyly ani postele a my tam museli ležet jako sardinky. Leželi jsme vedle sebe jako puzzle – hlava, nohy, hlava. Když potřeboval velitel bloku něco na druhém konci baráku, tak prostě chodil po nás. Když jsme se chtěli trošku pohnout, tak jsme dostali pendrekem, abychom se posunuli k sobě. Já jsem si lehl na levou stranu a do rána jsem se nemohl otočit, protože nebylo místo.

Pavel Taussig po válce s rodiči v roce 1946.
Pan Taussig na svatební cestě v Jugoslávii s manželkou Katarínou.

Jaký byl v Mauthausenu denní režim?
Pořád jsme dělali nějaká nesmyslná tělesná cvičení. Ten „blokový“ (velitel bloku – pozn.red.) byl podle mě blázen. Jednak si myslím, že to bylo tím, že na nás nebyli připraveni, ale museli nás unavit. Museli jsme chodit v podřepu dokola. A kdo upadl, tak do něj blokový mlátil a kopal, dokud ho nezabil.

Kdo byli velitelé bloku?
Byli to hlavně vězni, kteří byli árijci, třeba zloději, nebo vrahové. Těm tehdy nabídli, že pokud budou pracovat pro Říši v táborech, tak jim po válce odpustí trest. Poté dostávali funkce. Velitel bloku, tedy jednoho baráku, pak kápo, který zodpovídal za pracovní morálku. Blokový měl na starosti nástupy, tak jsme tam stáli třeba i o hodinu dříve, aby se nic nestalo. Na nástupy, apely musely být vyneseny i mrtvoly, aby se ráno dalo říct, kdo zemřel. Určitě tam byli i další velitelé, ale s nimi jsem neměl to potěšení se dostat do styku. S nacisty jsem do styku nepřišel téměř vůbec. Ti žili tak v jiném světě, že se námi ani nezabývali. V Mauthausenu pak již nebyla žádná evidence. To byl pro nás znak chaosu. Navíc tam nebyla pro nás děti žádná práce, tak se nás pak pokusili dostat pryč.

Koncetrační tábor Melk.

Koncetrační tábor Melk.

Tak jste se dostal do Melku?
Ano. Skupina asi stovky dětí z Osvětimi se dostala do Melku, což byl pracovní tábor. My jsme ale nevěděli, co ani pro koho se tam dělá. Nakonec jsme museli škrábat brambory. Měli jsme jiné směny, než ti dospělí, co tam byli, takže jsme je vlastně téměř nikdy neviděli. Měl jsem tedy dojem, že tam nikdo není.

Víte, na čem tam ostatní vězni pracovali?
Z toho, co vím, tak tam měli dlabat skálu, pravděpodobně pro muniční továrnu, nebo pobočku závodu na výrobu letadel. Umírali přitom denně. Bylo tam krematorium, pro ty, kteří zemřeli při práci. Ale to jsme my děti neviděly.

V Melku jste se poprvé dostal do nemocnice, jestli se nepletu…
Přesně tak. Bylo to kvůli té noze, kterou jsem si zničil na patě během těch pochodů. Byl tam hodný doktor, Maďar, který se mě ujal a byl milý. Ne, že by mi pomohl, dal mi na to jen papírový obvaz, ale bylo příjemné se setkat s někým, kdo je na vás hodný. Já jsem mu pak za to přinesl brambory, co jsem ukradl.

Bylo výhodou, že jste se přesunuli do Melku škrábat brambory?
Ano. Upřímně tím, že jsme byli pracující, jsme neměli strach ze smrti, na rozdíl od Mauthausenu, kde nás kdokoliv mohl ukopat, nebo zabít obuškem. Jako pracovní síly nás v Melku potřebovali, o život jsme se nebáli. Na pětistupňové stupnici byl Melk dvojka, zatímco Mauthausen tak čtyři mínus.

Proč vás poté přesunuli zpět do Mauthausenu?
Blížila se totiž Rudá armáda. No tam už to byl horor. Mezitím, kdy my jsme byli v Melku, tak tam dorazily další transporty. Nestačily už ani baráky. V okolí stály už jen cirkusové stany. Bylo to na svahu, nebyla podlaha, takže když pršelo, spali jsme v bahně.

Tam jsme byli pár dní ještě. Poté nás nahnali na další pochod několik kilometrů za městečko Wels do Gunskirchenu. Tábor tam ani nebyl dostavěný. Ani nevím, jestli to měl být pracovní, nebo likvidační tábor. Voda tam nebyla vůbec, ani záchody, nic. Bylo nás tam hrozně moc, ale nedělali jsme nic. Ani apely už nebyly. Kdo vyšel ven z baráku, už nenašel místo. Bylo nás tam opravdu hodně.

Co jste dělali, když někdo umřel?
Tak tam prostě ležel. Nikomu se nechtělo tělo vynášet. Nikdo nechtěl ven. Bylo to opravdu hrozné. Myslím, že kdybych tam musel být ještě o pár dní dýl, tak už bych to nezvládl. Pamatuji se, že jsem si jednou šel pro vodu ke kádi, která byla zakopaná v zemi. Nahnul jsem se a v té kádi plavalo tělo. Tak jsem se nenapil a šel zpět.

Jaké bylo pak osvobození?
Jednoho rána prostě byli Němci pryč. Žádná přestřelka, nic. Jen přijeli Američané. Velký křik, venku džíp, v něm seděli dva američtí vojáci a vězni je objímali. Těšil jsem se, že jsem se toho dožil. Ten den jsme snědli koně, který tam sloužil Němcům. Už ten večer se dávali kluci z Československa dohromady, jak pojedeme domů. Nijak extra jsme se neznali, ale věděli jsme o sobě ze škrábání brambor z Melku.

V roce 1946 v sanatoriu v Dolnom Smokovci

V roce 1946 v sanatoriu v Dolnom Smokovci

Poté jste strávil hodně času v léčebnách, než jste se dostal domů.
Zdraví chlapci byli doma asi o šest neděl dřív než já. My jsme se společně vypravili směrem na obec Wels. Rakušané se neukazovali, jen vyvěsili rakouské vlajky, jakože s válkou neměli nic společného. Pak nám zastavilo nákladní auto s Američany, dali nám cigarety a odvezli nás na letiště od Luftwaffe. To bylo proměněné na centrum pro lidi, kteří se museli vrátit domů. Právě tam jsem našel první sešity a začal jsem psát deník. Mně se dělalo hůř a hůř, a tak jsem musel k lékaři. Odvezli mě do nemocnice a tam jsem strávil několik měsíců. Jak je vidět v mých denících, jediné zajímavé bylo, co bude k jídlu.

Jaká byla pak cesta domů?
Nejprve mě poslali z letištní nemocnice do nemocnice v Linci, což už bylo na Dunaji a dalo se odtamtud dojet do Bratislavy lodí. Tam jsem sepsal, jak nás zatýkali, i jaké to bylo v Osvětimi, jak bombardovali Bratislavu a tak. Vracel jsem se přes České Budějovice, Prahu a Brno. Tam mi kamarád z Mauthausenu řekl, že už byl v Bratislavě, že se viděl s mými rodiči, že jsou oba naživu, a tak jsem se druhý den vydal na cestu. Ale ani jsem do svých zápisků nedokázal zapsat, jakou jsem měl radost, že jsme se konečně s rodiči setkali.

Setkal jste se poté s někým, koho jste poznal v koncentračních táborech?
Ano. Ale nikomu z nás se o tom příliš mluvit nechtělo. Víckrát jsem potkal pouze s Robinem, který mi tehdy v Brně řekl, že jsou moji rodiče naživu. To ale až potom v Německu v emigraci. Pak jsem se potkal ještě s jedním klukem na gymnáziu, ale oba jsme dělali, jako bychom se neznali.

Jaký byl pro vás příchod komunismu a to, že se komunisté zachovali k Židům také velmi negativně?
Tehdy jsme nijak únor 1948 nevnímali. Jen bylo více transparentů. Tatínek se pak ale po několika letech koukal do novin a viděl tam na titulní straně Rudolfa Slánského a řekl: ‚To není dobře. Žid na takové místo nepatří.‘ Já to nechápal, ale tatínek se nemýlil. Po nějaké době Slánského zatkli a všichni jsme najednou byli loupežníci, aniž by se to řeklo veřejně. Tatínek dostal mnohem horší práci. Z ministerstva putoval na nějakou podřadnou úřednickou pozici. Mě se to dotklo až na vojně, kdy jsem se dozvěděl, že nemůžu hlídat hranice, protože nemám dobrý kádrový posudek.

Vy jste poté emigroval v roce 1968 a vychoval v Německu děti. Jaký byl pro vás návrat do Československa po revoluci?
No, koukal jsem. Fotil jsem hodně. Neměl jsem moc času, ale přivezl jsem tolik perfektních fotografií, skoro jako pohlednice. Tak jsem si je v práci vylepil a lidé říkali: ‚Páni, to je krásné město. Jak si věděl, odkud to fotit?‘ A já řekl: ‚Já se na to připravoval dvacet let. Jak se postavím a jak budu tu Prahu fotit.‘ Všechno bylo tak, jak jsem si to vysnil.

 První část rozhovoru o pochodu smrti si můžete přečíst ZDE.

Martin Hampejs

Autor

Martin HampejsMartin.Hampejs@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz