V angličtině se dříve také rozlišovalo týkání (thou/ty) a vykání (you/vy). V angličtině tykání vpodstatě zcela vymizelo a proto se ve druhé osobě nerozlišuje jednotné a množné číslo. Dnes je slovo “thou” archaismus a můžeme se s ním setkat například v anglických biblických textech (“thou shall not kill”/“nezabiješ”).

Lidem s dobrou znalostí angličtiny tedy můžete vysvětlit rozdíl mezi tykáním a vykáním na tomto příkladu, jinak je asi nejjednodušší to vysvětlit, jak už bylo zmíněno, jako rozdíl mezi formálním a neformálním vyjadřováním.

Může být dobré taky zamyslet se jak vykání vůbec vzniklo. Ve formálním prostředí se setkáváme se situací, kdy člověk se kterým komunikujeme nemusí mluvit pouze sám za sebe nýbrž za skupinu lidí a vykáním uznáváme autoritu této osoby. To vysvětluje i používání majestátního plurálu, kdy o sobě panovník mluví jako “my” jelikož mluví i za své poddané.

Anglické "you" neznamená "ty", ale "vy". Ve starší anglické literatuře, např. v anglických překladech Bible nebo v Knize džunglí apod. se ještě používá i tykání, které už ale v dnešní angličtině zcela vymizelo. Angličan tedy všem (snad kromě Boha) vyká a nikoliv tyká.

V Cesku je take tykani vnimano lacine a dava se tim najevo nulovy respekt neli primo pohrdani. Tak to je bylo a bude. Ze se v nejakem kantonu ve Svycarsku nudi neznamena ze to je tak vsude.