Regulátoři v Bruselu sice omdlévají, ale dělat mohou málo, Itálie si vynutila na všechno výjimky, stejně jako Francie.
Vinařsky byla donedávna Itálie pyšná pevnost a uvnitř měly být jen staré původní místní odrůdy. Drtivá většina italského vína je sice stále z italských odrůd, ale hradby pevnosti už jsou prolomeny.
Itálie soupeří s Francií ve všem, co se týká vína. Samozřejmě někde v hlubinách přežívá pocit, co si ti Francouzi budou vyskakovat, když naše římské legie jim spolu s Caesarem vysadili první vinice. Itálie je obří producent vína a víno tu nebylo pití k výjimečnému zážitku, ale běžný a samozřejmý každodenní nápoj u prostřeného stolu, a to od dětství. Itálie dnes vyrobí 58 milionů hektolitrů vína, samozřejmě převážně červeného, co jiného na jihu?
Uvědomme si ale, že Itálie má 58 milionů obyvatel, takže na každého Itala či Italku (včetně kojenců, nemluvňat a batolat) připadá každý rok jeden hektolitr vína. Spotřeba vína tu ale klesá, naštěstí kvalita stoupá.
Kupujte DOCG
Itálie si, mimochodem po vzoru Francie, pořídila apelace, první v roce 1960. Moc to kvalitě nepomohlo. Na etiketě jsou značeny jako DOC a o kvalitě vína nic neříkají, jen že víno je odněkud (mimochodem, i to by dnes pomohlo moravskému vinařství, které stále více užívá levný moldavský nebo levný a dotovaný rakouský hrozen místo moravského).
Důvěryhodnější je DOCG, kde to G na konci navíc znamená garantovaný produkt i z hlediska kvality. Kupujte DOCG, i když samozřejmě ani to není žádná záruka. V Itálii doporučuji navštívit dvě zcela odlišné oblasti, sebevědomé, okázalé Toskánsko a zadumaný a melancholický Piemont.
Toskána, to je chianti (kyjanti). Bývalo u nás i za komunismu, v baňatých opletených lahvích a nestálo za moc. (Mimochodem to opletení nebyl nějaký marketingový trik, ale kdysi to bylo víno, které s sebou brali rolníci na pole. Před odchodem láhev ponořili do studené vody, a pak na poli uložili do stínu. Jak voda z opletení vysychala, víno se chladilo a nepřehřívalo.) Zavrhovat dnes chianti je ale chybou, toskánské vinařství udělalo za posledních třicet let ohromný pokrok v kvalitě. Málokteré víno dnes ještě umí být tak katastroficky mizerné, ale také tak slušné, jako chianti. Chianti je vyráběno ze starobylé odrůdy sangiovese, kterou neomylně rozeznáte podle hořce třešňové chuti a vyšší kyselinky (jen 10 procent smí být jiná odrůda). Sangiovese (sanžovéze) vlastně znamená Jupiterovu krev, tedy krev nejvyššího božstva, tedy Jova (to „san“ je krev a to „giovese“ je Jovova).
Každé desátá láhev z Itálie je vždy ze sangiovese. Odrůda je to předřímská, asi ještě etruská, však Toskána není nic jiného než starověká Etrurie.
Sangiovese má kromě chianti i svojí elitu, zkuste třeba Nobile di Montepulciano. Chcete-li vydat více peněz, než zrovna musíte, zkuste některé speciality z pododrůdy sangiovese grosso, třeba Brunelo di Montalcino (kousek od Sieny). Pěkné, překvapivě tělnaté víno, ročník 90 je nehorázně drahý. Ale dobrý.
Toskánská revoluce
Někdy v sedmdesátých letech došlo v Itálii k zásadnímu vinařskému povstání. Několik špičkových vinařů v Toskánsku vyhlásilo válku vinařskému zákonu a systému DOC a DOCG, který dovoloval jen místní odrůdy. Bylo to drzé gesto. Začala s tím v Bolghieri rodina Rochettů, vlastnící vinařství Tenuta San Guido, vzápětí se přidal starobylý vinařský rod Antinori.
Antinoriové dovezli sazenice nejlepšího cabernetu z Bordeaux, najali nejlepšího sklepáka z Bordeaux a začali v Toskánsku vyrábět italské bordeaux. Aby se neřeklo, tak jako koření domíchávali trochu sangiovese. Tak vznikla jejich Solaia a z Bolghieri zas přišla Sassicaia. Protože nebyly v souladu se zákonem, musely se potupně označovat VdT tedy vino di tavola, stolní víno. Z tohoto ponižujícího titulu udělali vzbouřenci přednost. Pyšně ho uvedli na etiketu a současně nasadili cenu několikanásobnou oproti nejlepším DOCG. A vyhráli. V osmdesátých letech se tato vína stala módou mezi bonvivány v New Yorku, a protože kvalita byla úžasná, brzo začali těmto „stolním vínům“ říkat „supertoskánská“. Dnes už „vino di tavola“ najdete jen na starších ročnících. Itálie to totiž vzdala, přiznala porážku a pokorně zahrnula „supertoskány“ do zákona a do systému DOC/DOCG. Chcete radu? Nemusíte kupovat přešlechtěné supertoskány, jako je Solaia, neřku Sassicaia. Cena tu dávno předběhla kvalitu. Doporučuji mírnější supertoskánu od Antinoriho, která se podle vinice jmenuje Tignanelo. O kolik je v ní méně cabernetu a více sangiovese, o tolik je levnější. Je zemitější a robustnější. Dostanete-li se k ročníku 1988, omdlíte potěšením.
Supertoskánská vína zažila nedávno novou konjunkturu. To tehdy, když po zahájení irácké války newyorští bonviváni houfně opustili bordeaux nebo burgundské a hledali náhradu jako protest proti postoji Francie k útoku na Irák. Tehdy, když french fries (tedy francouzské hranolky) byly hlupácky přejmenovány na hranolky Liberty, aby se daly v USA vůbec jíst. K dobrému tónu patřilo vyhnout se všemu francouzskému, i vínu.
Piemont je na úplném severozápadě Itálie. Jsou tu mlhy a rostou tu nejlepší bílé lanýže na světě. Oproti rozvernému Toskánsku tady berou všechno hodně vážně. I výrobu vína. Kraluje tu odrůda, kterou se nedaří úspěšně přenést nikam jinam. Jmenuje se nebbiolo. A králem vín z nebbiola je barolo. Temné, hluboké, zamyšlené víno, s vůní vyčiněné kůže a dehtu. Vysoký tanin, dlouhé zrání. Však má tento hrozen občas slupku i jeden milimetr tlustou. Nádherné víno, které v nejlepších ročnících můžete postavit proti čemukoli na světě. Nechcete-li čekat na zrání a chceteli také uchránit rodinný rozpočet od pohromy, pak v Piemontu lze pít i skvělé barbaresco. Chceteli ještě víc šetřit zvolte velmi pitelné a dobré barbery. Na rozdíl od Toskánska tady málokdy narazíte na vysloveně odbyté víno.
Chcete-li mocí mermo v Itálii pít bílé víno, pak nabízím tři možnosti. Musíte na sever, do podhůří Alp, levnou a spolehlivou práci udělá klasické soave z Veneta, nebo vína ze severní části Trentina-Alto Adige, tedy vlastně z Jižního Tyrolska. Vína charakterem připomínající naše, však je to část rakousko-německé vinařské kultury. Jste-li v Toskáně, bílá vína nebudou tak svěží, ale docela si pochutnáte v San Gimignanu, v tomto „manhattanu“ Toskánska, městě s rodovými věžemi, nahloučenými vedle sebe tak, jako mrakodrapy New Yorku. Tak to je místo, kde bílá vína mají krásný oříškový tón a jsou z odrůdy Vernaccia.
Revoluce, kterou odstartovalo Toskánsko, vedlo v Itálii k zlepšení kvality i jinde. Sázím jednoznačně na Umbrii, ohromný pokrok během posledních pěti let udělala sicilská vína a vína z jihu. Trochu také opadá nekritické nadšení nad supertoskánskými víny. Jedno je třeba uznat, Itálie je stále ještě nedoceněná genetická banka odrůd. Odrůd, které spaly mnoho stovek, možná tisíc let a které jednou překvapí.
A na závěr rada. Raději se vyhněte tak zvaným plně ekologickým vinařům. Mám s nimi jen ty horší zkušenosti. Tu nejkurióznější jsem zažil právě v Toskánsku. Nedaleko Florencie, jsem narazil na chlapíka, který nabídl prohlídku svého vzorně ekologického vinařství. Vstoupili jsme do jakési stodoly, a vinař mne pyšně vedl k velkému betonovému tanku s pancéřovými kruhovými dvířky, jaká lze najít jen na sejfech největších bank. Rychle jsem odhadl, jaké asi budou v tomto tanku teploty při kvašení. Platí přece, že čím větší objem, tím větší teplota. Chlazení samozřejmě žádné. Zeptal jsem se, zda se nebojí, že mu jednou při kvašení ten tank vyhodí do povětří nejen stodolu, ale celý těsně přiléhající dům. Ujistil mne, že nikoli, protože beton je vojenský, užívaný na stavbu bunkrů. Projevil jsem starost o čistotu uvnitř tanku. Ujistil mne, že všechno je velmi čisté a ekologické. Pyšně odšrouboval pancéřová dvířka a z tanku se zoufalým zamňoukáním vyběhla kočka.