Pražané už nějakou dobu nemusejí příliš řešit situaci, když dostanou chuť posedět si v příjemné kavárně nad šálkem kvalitní kávy. Přesto výběr zůstává svým způsobem omezený. Většina pražských podniků se stále buď drží tradice středoevropského Kaffeehausu – pro příklad uveďme Café Louvre či Orient Café v domě U Černé Matky boží – nebo na to jdou přes moderní design, jako například Cafe-Cafe v Rytířské ulici. Co tedy zbývá těm, kterým se čas od času zasteskne po atmosféře pravé francouzské kavárny? Pro ty je tu Café Amandine, kousek od Karlova náměstí.
Tady obsluhuje Jeanne Moreau
Ačkoliv Amandine otevřela teprve loni, celkem se jí daří navodit atmosféru starých slavných pařížských kaváren typu Fouquet’s na Champs Elysées či Café Carette na náměstí Trocadéro, kde se turisté volně mísí s manažery na obchodních schůzkách, rodiči s dětmi i dámami jistého věku, které si přišly poklábosit nad kávičkou a domácím moučníkem.
Z estetického hlediska se tomuto podniku nedá nic vytknout: protáhlou místnost lemuje po celé délce bar z tmavého dřeva, za jehož sklem lákají návštěvníka dortíky, koláče a poměrně autentické křehké croissanty, čokoládové rolky či rozinkové šneky. Dostatek světla obstarávají během dne jak velká okna do ulice, tak efektní stropní vitráž s květinovými motivy. Za zmínku stojí i pohodlná a oku lahodící křesílka, z nichž většina byla – alespoň během mých návštěv v době oběda – obsazena.
Co se stolků týče, byly sice od sebe trochu dále, než je zvykem ve francouzských kavárnách, kde do sebe hosté nezřídka drcají lokty, ale budiž, jsme ve střední Evropě, tak je třeba respektovat místní představy o osobním prostoru.
Když už jsme u estetična, příjemný pohled je i na mladý personál. Sličné servírky v černých šatičkách s bílým límečkem, manžetami a pásečkem jako by z oka vypadly Jeanne Moreau v Buňuelově Deníku komorné (jen sukně mají kratší). Stejně jako jejich černě oděné mužské protějšky jsou milé, usměvavé a nevtíravě profesionální. Zbytečně dlouho jsem tu čekala jen jednou, a to z nějakého důvodu na dezert, který přitom byl k dispozici v již zmíněné vitríně baru.
Ta je plná lahůdek typu obráceného jablkového koláče tarte tatin, ovocných tarteletek či cheesecaku. Pokud by vám snad ze záplavy těch dobrot na chvíli vynechal mozek a nemohli jste se rozhodnout, jedna z černobílých "komorných" vám ochotně dá od každého kousek ochutnat.
Opravdu to tolik stojí?
A přece je tu jeden kámen úrazu: ceny. I ty jsou totiž tak trochu "pařížské". Ne že by Amandine byla obyčejným smrtelníkům nedostupná. Jen je třeba počítat s tím, že za srovnatelná, i když možná ne tak efektně naservírovaná jídla byste jinde zaplatili o třetinu až polovinu méně. Vezměte si třeba místní cibulačku. Ano, je pravá francouzská, s kroužky doměkka podušené cibule, ochucená bílým vínem a doplněná sýrovým toastem plovoucím na hladině. Ale že by ta malá miska opravdu stála za 115 korun? Před nedávnem mi v neméně populárním podniku v pražských Holešovicích naservírovali ještě chutnější boršč za pouhých 35 korun.
Podobný pocit jsem měla ze salátu Paysan z grilovaných lilků, cuket a papriky s plátky čerstvé mozzarelly přelité pestem a zakapané balsamickým octem. Byl dobrý, zelenina správně balancovala na hranici křupavosti a měkkosti, ale opět se mi nezdálo, že by použité ingredience ospravedlňovaly cenu 175 Kč.
Pečivo, to je, oč tu běží!
Hlavní chod v podobě pečeného jehněčího kolínka (245 Kč) by nás
býval nadchl, kdyby k doměkka propečenému, aromatickému, šťavnatému masíčku nenaservírovali takřka studenou bramborovou kaši. To nás opravdu mrzelo, neboť kuchař jinak evidentně masu rozumí. Navíc bylo kolínko v kosti pěkně ozdobeno snítkou rozmarýnu.
Pokud se jako já rozhodnete pro hovězí baby burger s foie gras (155 Kč), nečekejte, že vám ta lahůdka z kachních jater bude při skusu přepadávat do stran. Spíše se připravte na detektivní práci. Při troše štěstí na ten tenoučký pláteček o rozloze jednoho centimetru čtverečního opravdu narazíte. Hamburger samotný – vlastně se jedná o dva miniburgery – byl na můj vkus trochu suchý, i když použitá houska sypaná cereáliemi navrchu pěkně křupala a uvnitř byla měkoučká, znovu dokazujíc, že v Café Amandine je největší spoleh na pečivo.
To se nám koneckonců potvrdilo i při výběru dezertu. Štědrý klín výtečného jablečného koláče s křehkou máslovou drobenkou mě přišel na přijatelných 40 korun. Ovšem pekanový koláč mé kamarádky už stál 70 Kč. K tomu si připočtěte ristretto za 45 Kč a třetinku minerálky za dalších 40 Kč (vodu z kohoutku nám bohužel nenabídli) – a vaše svačinka se rázem pohybuje kolem nějakých 160 korun bez spropitného, které tomu skvělému personálu přece nemůžete odepřít. Na druhou stranu je třeba uznat, že káva byla hustá a aromatická, hutný pekanový koláč se sladce rozplýval na jazyku a tu drahou vodu si holt příště už nedám.
Café Amandine je jistě velmi příjemné místo k posezení a i přes občas přemrštěné ceny stojí za to se tam vrátit. Příště se ale už nejspíš vyvaruji nedotažených či ceně neodpovídajících pokrmů a dám si jen to, co tam dělají nejlíp – dortík a kávu. A čerstvou bagetu si odnesu pod paží. Jen ten výhled na rušný boulevard mi bude scházet.