Lidovky.cz: V divadelní hře Kurtizána hrajete kurtizánu,která se zamiluje do sotva dospělého chlapce a udržuje s ním poměr. Jak se díváte na vztahy s velkým věkovým rozdílem?
Když jsem hru poprvé četla, tak jsem si říkala, jak vůbec takovou roli zvládnu. Všechny moje velké životní lásky byly starší než já. Neuměla jsem si představit hrát roli milenky muže mladšího o dvacet let. Oba romány jsem samozřejmě četla a zajímala jsem se i životopis autorky, což mi velmi pomohlo. Ona sama byla kurtizána, žila svůj život naplno, nesoudila, co je špatné, a co dobré, svůj život si maximálně užila. Tím mi došlo, že je úplně zbytečné mít v hlavě předsudek, že je špatné mít muže o tolik let mladšího. Pokud existuje láska, je to úplně jedno, věk je relativní.
Nejsem milovník, ale spíš harlekýn, říká herec Vladimír Polívka |
Lidovky.cz: Obecné mínění chápe kurtizány jako prostitutky, jak to vidíte vy?
Kurtizány neměly s protitutkami nic společného. Byly to v první řadě výborné společnice, vzdělané, kultivované, s velkým rozhledem. Například Mata Hari byla kurtizána. Ty ženy měly co říct, měly zájem o život a dělaly zároveň i mnoho jiných činností.
Lidovky.cz: V čem myslíte, že jsou úskalí takového vztahu?
Přiznat si, že takový vztah nemá perspektivu. Že za deset, patnáct let bude ten muž v nejlepším věku, zatímco žena se blíží spíš tomu druhému břehu. V tomto románu dojde k nešťastnému konci, kdy Fred život bez Ley nezvládne a spáchá sebevraždu. Ve svém životě už nenašel stejně silnou lásku. To je na tom nejtěžší, že člověk ví, že takový vztah nemůže vydržet do konce života. Pokud jsou partneři podobného věku, mohou spolu zestárnout, a to je nádherná věc.
Lidovky.cz: Hrát milenku muže ve věku vašeho syna může být trochu obtížné. Navázala byste i vy vztah s někým, kdo je o tolik let mladší?
Těžko. Po zkušenosti s touto hrou to už jsem schopná pochopit, ale sama ve svém životě bych ráda měla toho, s kým můžu společně stárnout. Člověk ale nikdy neví, kdykoli v životě se to může stát. Já jako žena spíš hledám „strom“ vedle sebe, toho, o kom budu vědět, že mě podrží a na oplátku já jeho. Obě nás s Leou ale spojuje mateřské cítění. Já jsem také velmi mateřsky založená. Ona Freda vychovala, viděla ho vyrůstat, starala se o něj. A najednou se z mateřského vztahu stala láska. Pro lásku je člověk schopný se obětovat, s tím já velmi souhlasím. Já sama jsem schopná pro lásku udělat všechno na světě.
Lidovky.cz: Hra je také o stárnutí ženy...
Stárnout je krásná věc. Stárnout je úplně normální, všichni stárneme. Odmítat ho znamená ztratit určitou krásu. Zásadní je ale nestárnout vnitřně. Zůstat pozitivní, optimistický, žít a nemít hranice. Život neustále provokuje a nabízí nové výzvy. Člověk by je neměl odmítat, ba naopak stále si v životě udržovat to pikantní. Když teď hraju Kurtizánu, tak vůbec nepřemýslím nad tím, jestli je Igor mladý nebo starý. Ta hra mi otevřela nový pohled a já jsem si řekla proč vlastně ne. Ale dalo mi to od začátku velkou práci. A víte, co je krásné? Že váš život vás může inspirovat pro divadelní postavu a situaci, a zároveň i divadelní postava a příběh může změnit určité věci ve vašem vlastním životě.
Lidovky.cz: Líbí se vám více čeští muži, nebo Francouzi?
Tyhle otázky nemám příliš v lásce. Jsou Češi, které miluju, jsou Francouzi, které taky miluju, a stejně tak v obou národech jsou ti, kteří mě zklamou. Moje situace ve Francii je trošku jiná. Když přijedu domů, nejsem ta Chantal Poullain, jsem prostě jen Chantal - žena, žádná známá herečka. Najednou se cítím strašně svobodná. Když jdu v Marseille po ulici, zastaví třeba vedle mě motorkář a říká: „Vy jste krásná, pojďme na skleničku.” Francouzi jsou bezprostřední a uvolnění, mají jiný životní rytmus, volnost, a to se mi líbí.
