Co přiměje kluka jít do války? V případě pražského rodáka Richarda Husmanna k tomu přispělo rodinné přátelství s majorem Maškem. Právě člen generálního štábu poznal, že v ani ne sedmnáctiletém mladíkovi dříme hněv za okupaci Československa. Husmann byl aktivním skautem, už ve třinácti letech prodělal vojenský jezdecký výcvik. S nadšením tedy přijal misi, o niž ho Mašek požádal. V Říši se měl stát vyzvědačem.
„V Braunschweigu jsem se měl zajímat o letce. Potom jsem měl navštívit severozápadní Německo, kde se nacházelo osm přístavů. Hlavně jsem se měl zajímat o dislokaci ponorek. Nakonec jsem se měl podívat do oblasti Siegfriedovy linie,“ citoval Jindřich Drebota z Husmannových zápisků v knize Vzpomínky nebeského jezdce.
Špionem v Říši
Zfalšovaný věk, zfalšovaný příslib práce v Říši a povolení gestapa. Pak se mohl vydat do Německa.
Obal knihy Nebeští jezdci z roku 1964, který pod pseudonymem Filip Jánský napsal Richard Husmann.
Tam pracoval jako číšník, obsluhoval posádky bombardérů a poslouchal jejich vyprávění. V srpnu přešel do Francie a začal vymýšlet, jak se do odporu proti Němcům zapojit aktivněji – vstoupil do cizinecké legie. Začátek války, formování čs. jednotek, rychlý pád Francie. Husmann prožíval hektickou dobu. Pak přišel rozkaz: Francie kapituluje, odevzdejte zbraně, a kdo chcete, odplujte do Anglie. „Chlapi nadávali, ale zbraně odevzdávali. Někteří možná i s určitou úlevou. Francie nikomu mnoho bojovného nadšení do krve nevlila.“
Jenže mladý bojovník se s tím nechtěl smířit. Přidělený kulomet rozmontoval a pod kabátem propašoval na loď. Tahle epizoda byla předzvěstí pozdějších trablů. Těmi totiž proslul stejně jako odvahou. Na ostrovech prodělával Husmann střelecký a navigátorský výcvik, začal se připravovat na svoji leteckou kariéru u 311. čs. bombardovací perutě.
Nahá slečna si prý jen sušila šaty
Když v prosinci 1940 vybuchl jeden ze strojů perutě po startu, seděl zrovna Husmann mezi Angličany. Když se jednoho z nich zeptal, co se stalo, s despektem mu řekl: „Nesmíme na start. Ve Wrethamu spadla mašina a hoří. Jeden z těch fucking Czechs.“ V hrdém střelci se začala vařit krev. Pěstní souboj s oním drzounem vyhrál. „Ještě rozkurážený jsem se začal vytahovat a prohlásil, že tolik operačních letů jako oni, Angličané, nalétám, kdykoliv si vzpomenu.“
Po pár dnech pustil Husmann tuhle záležitost z hlavy. Pak za ním onen anglický střelec přijel s kamarádem a nabídl mu projížďku autem. Čechoslovákovi se to moc nezdálo, vypadalo to na „nakládačku“, ale nakonec souhlasil. K jeho překvapení mu navrhli, ať s nimi letí večer nad Německo. Načerno, samozřejmě, vždyť teprve podstupoval kurz. Aby neztratil tvář, souhlasil. „Za pár hodin jsem byl ve vzduchu na svém prvním operačním letu a řetěz mých průšvihů dostal další článek.“
Husmann nesnášel buzeraci a miloval všechny výzvy. Chodil pytlačit do lesa, s některými důstojníky se hádal. A i když začal létat s „třistajedenáctkou“, nebyl problémům konec. V květnu 1942 byl obviněn z vodění nepovolané osoby do vojenského objektu. „Při prohlídce ubikací u mě našli zcela neznámou, úplně vysvlečenou slečnu. Šlo o příslušnici britského námořnictva, která shodně s mou verzí tvrdila, že do přízemní místnosti vlezla oknem, aby se zachránila před deštěm a usušila si šaty.“
Medaili nechci, bojím se
Zatímco na zemi se nebál ničeho, ve vzduchu to neplatilo. Zadní střelecká věž byla první na ráně, nebyla chráněna žádným pancířem. Nebylo tedy divu, že se letci báli. Po dvanácti operačních letech získal Husmann Čs. válečný kříž 1939. Když měl dostat medaili Za chrabrost, přišel další průšvih.
V té době byl jeho psychický stav velmi špatný. „Skoro nejím a nespím, toulám se jen sám po lese. Když měsíc dorostl do úplňku, chtělo se mi zvracet.“ Za úplňku byli totiž němečtí stíhači nejnebezpečnější... A do toho mu měl štábní kapitán Ocelka předat vyznamenání. „Tu medaili odmítám převzít. Nejsem chrabrý a bojím se.“
Richard Husmann.
Další problém následoval při nástavbovém střeleckém kurzu. Anglickému majorovi v den, kdy měly začít ostré střelby, oznámil, že končí: „Letoun, ze kterého bychom měli odpoledne střílet, se zřítí při prvním startu.“ Major Husmanna vyhodil a poslal zpět k peruti. Když jej tam začal odpoledne velitel pérovat, zazvonil na stole telefon. „Ocelka dlouho poslouchal. Nakonec poděkoval, zavěsil a mlčel. Pak řekl, že můžu jít. Pomalu mi všechno docházelo a někde v kříži jsem ucítil zamrazení.“ Letadlo při kurzu zachytilo na konci ranveje o strom a nikdo nepřežil. Díky této předtuše si Husmann podobným způsobem zachránil život ještě několikrát.
Štěstí se od něj odklonilo v červenci 1941. Když bombardovali Kolín nad Rýnem, vrátilo se letadlo s 64 velkými dírami od granátů. Husmann přežil s těžkým otřesem mozku a poraněnou páteří, což ho na čas vyřadilo z létání. Na zemi následovaly další trable. Když se změnily plány a místo hluboko do Německa se mělo kvůli počasí letět k bližšímu cíli, vypouštělo se přebytečné palivo do trávy. Čechoslováci ho ale zachytávali a používali v automobilech, což se nesmělo a tvrdě trestalo.
Jednou policisté při tom nachytali část „třistajedenáctky“ – mj. sedm kapitánů letounů, velitele jedné letky, a dokonce samotného velitele perutě. Kdyby se vina prokázala, znamenalo by to pro všechny degradaci a faktické ochromení celé perutě. To Husmann nehodlal připustit a důkazy z kanceláře velitelství ukradl. Tenhle kousek přečkal bez úhony; první z jeho degradací přišla až později, když při rvačce od něj koupil ránu anglický major...
Průšvihář jede do Moskvy
Husmann se pak rozhodl se svým strachem bojovat: do letadla usedal vždy, kdy mohl. Když byl nějaký střelec nachlazený, vlezl načerno do věže místo něj. Zvykl si také létat „nalehko“ – bez povinného padáku a plovací vesty. Po přeložení „třistajedenáctky“ k pobřežnímu letectvu se nedovoleným chováním zasloužil i o potopení ponorky.
Další POHNUTÉ OSUDY na serveru Lidovky.cz: |
Šestého června 1944 si totiž Husmann usmyslel, že by chtěl vidět invazní loďstvo, a vydal se na další nepovolený výlet. Když se nečekaný člen posádky zjevil v kabině před pilotem, došlo k hádce. Velitel bombardéru Hrnčíř stočil stroj zpět s tím, že si Husmann nad Anglií vyskočí. Černý pasažér se mu vysmál, vždyť opět letěl „nalehko“. Hrnčíř tedy zamířil opět nad širé moře. Díky dvojité změně kurzu narazili na ponorku a zničili ji...
Jenže místo zásluh přišel další průšvih. I proto se rozhodl Husmann využít nabídky a odejít do Sovětského svazu. Anglii opustil s bilancí více než 450 nalétaných hodin a šesti nouzových přistání. „V duchu přede mnou defilovaly desítky tváří, které už nikdy neuvidím,“ vzpomínal po válce. „I dnes se stačí podívat na fotografii kurzu střelců z roku 1940. Z 18 účastníků jich bylo 11 zabito v akci, dva byli sestřeleni a dostali se do zajetí. Ze sedmi, kteří jsme přežili, čtyři předčasně zemřeli na následky válečných útrap.“
Přesun na východ si Husmann užil. Jako jediný člen výpravy nebyl důstojníkem ani rotmistrem. A tak sám cestoval loďmi a vlaky ve třetí třídě. A samozřejmě dělal problémy. V Port Saidu potřeboval sehnat kytici na svatbu kamaráda, tak ji ukradl z královské zahrady. „Policajtům se mu podařilo utéct, do Gízy se dostal stopem a ještě se do něj na svatbě zamilovala družička,“ vzpomínal radiotelegrafista Emil Mikulenka. A podobným způsobem se představil v Sovětském svazu. Ve Lvově jej chtěli předvést na prokuraturu za to, že jezdil jako blázen na saních a střílel do vzduchu. Husmann tak oslavoval pravou zimu...
Začal létat na slavných bitevnících Il-2 Šturmovik. Jejich účinnost proti pozemním jednotkám byla pověstná, když se však dostaly do vzdušného souboje, stávalo se běžně, že pilot přistál s poškozeným strojem – v kokpitu za ním ale seděl mrtvý střelec.
Z pilota spisovatelem
Šestnáctý duben 1945 označoval Husmann za své druhé narozeniny. Ten den měl mít volno, ale dospěl k názoru, že místo střelce nováčka poletí radši sám. Cílem byly tanky u polské vesnice Olza. Jejich letoun ale nad cílem napadl Focke-Wulf 190, jedna z nejlepších stíhaček války. „Do šturmovika mlátí rána za ránou, náboje o ráži čtvrt decimetru se jen sypou. Souboje ve vzduchu jsou jatka a nám jen zbývá čekat na porážku.“ Husmann střílel a pak upadl do bezvědomí. Když přistáli, pilot při pohledu na něj hlesl: „Bože, jak to vypadáš?“
Dlouho se nevědělo, zda Husmann přežije či nepřijde o některou z končetin a zda bude ještě někdy vidět. Náboj z kanonu focke-wulfu trefil podstavec střelcova kulometu a střepiny zasáhly hlavu, ruce i nohy. „Stačilo, aby náboj letěl centimetr vlevo nebo vpravo, a přišel bych o hlavu.“ Když se dal trochu dohromady, oznámili mu, že německou stíhačku sestřelil...
  |
Husmann na jaře 1946 z armády odešel a pracoval v pražské pobočce UNRRA, humanitární organizace Spojených národů. O rok později nastoupil na ministerstvo dopravy a byl přidělen na ruzyňské letiště. Po únoru 1948 se z něj stal pomocný dělník, plavčík, dělník, překladatel a knihovník.
V roce 1964 vydal pod jménem Filip Jánský svou prvotinu Nebeští jezdci, kde do hlavních hrdinů promítl i své zážitky. Slavný román o čtyři roky později zfilmoval Jindřich Polák a zazářil v něm Jiří Hrzán v roli Prcka. V listopadu 1968 měl film premiéru, o čtyři měsíce později už zamířil do trezoru. Husmann alias Jánský pak ještě publikoval knihy Hrušňová alej, Silvestrovská noc, Pevnost v poušti a Zkouška důvěry. Zemřel v ústraní v roce 1987, krátce před svými 65. narozeninami.
