Znáte ten pocit, kdy si ještě více užíváte svůj osobní, intimní svět, když vše kolem běží v jiném módu. Nikdo vás neruší, protože nikdo na vás nemá čas, ale vy máte čas na všechny ostatní. Pozorujete život kolem a vlastně přemýšlíte o sobě, jaký jste, když jste jedním z těch spěchajících.
V pátek odpoledne se nejvíce ponořím do svého světa a jsem chvíli studentem bez závazků a bez plánování. Ale jen chvíli – už se těším na děti, se kterými se setkám na hřišti, a spolu s mojí krásnou ženou půjdeme uličkami staré Prahy domů. Cestou možná koupíme našim dvojčatům asi desáté kulichy a naší téměř pětileté Luise další zbytečné a nesmyslně pomalované tričko.
Je to ten nejkrásnější čas, o kterém mluvil John Lennon, když řekl: „To podstatné se děje mimochodem.“ Je to přesné, protože naplánovaný výlet o víkendu už nikdy není to pravé, to nejúžasnější jsme už zažili při brouzdání páteční podvečerní Prahou. Bez cíle, beze spěchu a oproštěni od všech plánů.
Pamatuji si, jak jsem každý den při dojíždění na střední školu četl knihy o umění. Každý den, kromě pátečního odpoledne, to jsem cestou ze školy pravidelně usnul. Pouze v páteční odpoledne jako by duše i tělo věděly, že dnes mohou. Přál bych si, aby každý den mohl být trochu pátkem odpoledne, prostě nechat alespoň jeho část tak trochu plynout: jít jinou cestou domů, zajít do neznámé kavárny, koupit si nějakou neobvyklou pochutinu.
Pracuji, myslím, až příliš a málo odpočívám, snažím se proto, aby páteční pozdní čas byl přemýšlivý, neobvyklý, hledající a nacházející. Sobotu a neděli mám rád, ale pátek pro mne není začátkem úžasného víkendu, pátek odpoledne je pro mne tím víkendem. Není to pokaždé, avšak když se to povede, je to pro mě opravdu velký pátek.
