VIEWEGH: Vzkaz příští generaci |
Nejdřív ale vyrukuji s poněkud šokujícím doznáním, které se v daném kontextu bude zdát minimálně paradoxní, ne-li dokonce nevhodné: přestože jsem po celé své dětství i po velkou část dospělého života (snad jen s výjimkou puberty) byl takzvaným vášnivým čtenářem (i to nejotřepanější klišé může být občas pravdivé) a přečetl celé stovky převážně beletristických titulů, od prosince 2012, kdy mi prasklá aorta obrátila život naruby, jsem až do letošní zimy přelouskal pouhé čtyři knihy (těch nedočtených bylo jen o málo víc).
Za šest let čtyři přečtené knihy? Ano, téměř jsem přestal číst. Přetrvávající deprese, mizerná paměť a slabozraké oči, které se po dvaceti minutách unaví – to nejsou zrovna ideální podmínky pro čtenářské orgie... Psychologické romány, nebo dokonce romány o lásce mě kromě toho vysloveně nudily a v zápletkách detektivek a thrillerů jsem se zase ihned ztrácel... A literatura faktu? V posmrtném životě? Proč?
Letošní zimu ale došlo k malému průlomu: knihu Skafandr a motýl, příběh kolegy pacienta, jsem dočíst dokázal. Abych se dozvěděl něco o své nijak vzdálené budoucnosti, pokračoval jsem románem z prostředí domova důchodců (Hamlet z 5. Avenue) – a když jsem si jedné dlouhé noci v duchu zrekapituloval rozpad svého manželství, hned druhý den jsem sáhl (v životě už podruhé) po Bellowově Herzogovi... Jiná témata než nemoci, stáří a rozvody mě totiž donedávna nezajímala. Láska? Ale jděte...
Loni na podzim se naštěstí i tohle začalo pozvolna měnit: nejdřív jsem přečetl Bábovky Radky Třeštíkové, které mi opakovaně doporučovala přítelkyně... Rád bych teď samozřejmě jmenoval i tu druhou loni přečtenou knihu, ale bohužel už si nepamatuju ani autora, ani její název (je mi jedno, jestli mi to věříte). První část letošní zimy byla ovšem opět špatná: jenom jsem psal a vůbec nečetl. Jenže pak se to stalo: za pouhý týden únorové dovolené na Grand Canaria jsem znovu přečetl Herzoga – ano, potřetí, ale opakovaná četba Herzoga je pro nás rozvedené muže matkou porozvodové moudrosti... Pouhých čtrnáct dní nato jsem ve společenské místnosti hotelu v Dolomitech během pěti večerů zhltl skoro třísetstránkovou knihu Less (A. S. Greer) – a nejpozději zítra dočtu Mankellův román Italské boty!
Není podobně svižné čtenářské tempo ten nejlepší způsob, jak oslavit Měsíc knihy?
