Víc než Česko se v HDP na hlavu propadla jen Argentina, říká investiční bankéř Jonáš
Premium
Rozhovor
Praha -
Česká ekonomika je na tom v současnosti z hlediska mezinárodního srovnání hůře než v dobách našich rodičů či prarodičů. Transformace ještě nebyla dokončena. Současný daňový systém přeje rentiérům a naopak potlačuje tvořivé úsilí, které přináší nejvyšší přidanou hodnotu, říká v rozhovoru pro LN investiční bankéř Ondřej Jonáš.
LN: Jak hodnotíte ekonomickou transformaci devadesátých let?
Z mého pohledu transformace ještě neskončila. Nedokážu odhadnout, jestli jsme v polovině, nebo ve třetině, ale určitě jsou ty těžké úkoly stále před námi.
LN: Jaké úkoly?
Reforma důchodového systému, reforma zdravotnictví. Reforma školství a státní správy. A zvláště důraz na budoucnost, to znamená investice do školství, do vzdělání. Do výzkumu, univerzit. A i do kultury a bezpečnosti. To všechno podmiňuje tvořivost lidí a zvyšuje kvalitu jejich života a šanci, že česká populace a společnost vytvoří hodnoty, z nichž bude moci žít a profitovat.
Za posledních 30 let vidím v české společnosti nedostatečný důraz na budoucnost, nedostatečný tah na dohnání, na konvergenci, o níž se stále mluví, ale v číslech ji vlastně nevidíme. Platy jsou ve srovnání s tím, kde by měly být, zlomkové. Kupní síla obyvatel je slabá, kupní síla důchodů je slabá.
LN: Takže naše přibližování se západní úrovni neprobíhá tak rychle, jak se o tom mluví?
Je to ještě horší. S výjimkou Argentiny není ve světě jiná společnost, která spadla tak prudce, tak hluboko ve 20. století jako ta česká. A můžeme se vymlouvat na dějiny, na zrady, na komunismus. Ale jsme toho dědici, jsme, kde jsme, a je třeba se dívat kupředu. A položit si otázku, co je dnes třeba udělat pro to, abych se dostal tam, kde chci být. Ale pokud je česká společnost spokojena s tím, kde je, tak prosím, já nic nenamítám.
ONDŘEJ JONÁŠ (63)■ V roce 1968 spolu s rodiči emigroval do Londýna a později do Spojených států. ■ Je absolventem americké Harvard University. Vystudoval zde matematiku a své znalosti dále rozvíjel během doktorského studia v oboru pravděpodobnost a statistika. Na své alma mater potom ještě několik let přednášel, jeho dalším pedagogickým působištěm byla univerzita v Princetonu. ■ V 80. letech působil v investiční bance Goldman Sachs a později v Salomon Brothers. Pracoval také pro americkou centrální banku Fed. ■ Je spoluzakladatelem investiční banky JFC, která se zaměřuje na investiční a finanční poradenství pro střední Evropu. ■ Žije střídavě v Praze a v Bostonu. |
LN: Co myslíte tím pádem?
Mluvím o hrubém domácím produktu na hlavu. V období takzvané první republiky české země díky industrializaci ve druhé polovině 19. století – tedy tím, že zdědily průmysl Rakouska-Uherska – patřily k horní desítce ekonomicky nejvyspělejších zemí. Uvádí se 10. až 12. místo. Poté jsme spadli zhruba na 50. místo a dnes jsme v HDP na hlavu vyjádřeném v takzvané paritě kupní síly, což je metoda, která lichotivě zkresluje, někde na 40. až 45. místě. Spadli jsme níž než generace našich prarodičů a možná i rodičů. Jsme na tom hůře než před nějakými 80 či 100 lety.
LN: Mohla na našem současném umístění něco zvrátit ekonomická transformace?
Vývoj všech postkomunistických zemí je v podstatě stejný. Ukazuje, že na způsobu privatizace v podstatě nezáleželo, že to nezměnilo rychlost jejich dohánění západních zemí. Snad až na výjimku baltských zemí, které se do postkomunistických reforem pustily velmi ostře. Takže nevím, zda má velký smysl klást si otázku, co všechno se mělo dělat jinak. Mnoho nutných reforem bylo obejito. Tak jako se Klaus vyhnul deregulaci nájemného. Z politických důvodů.
LN: Dala se reforma penzijního systému či reforma zdravotnictví udělat už v rámci transformace, tedy na začátku devadesátých let?
Technicky by to bývalo šlo určitě. Ale je otázka, zda by to přijala většinová společnost. Petr Pithart na to má takový pěkný výrok – nebyla politická vůle. A říkal to v situaci, kdy všechny ústavy Československé republiky obsahovaly větu, že přivlastnit si věc cizí se trestá. A přesto chyběla politická vůle zabránit investičním fondům, aby de facto ukradly majetek svých svěřenců. Aby použily zisk firem, které měly spravovat, k zakoupení akcií firem ve svůj vlastní prospěch. Chyběla politická vůle po tom jít a přikázat soudu, aby to řešil. A naopak nechyběla politická vůle zhasnout světla spravedlnosti.
LN: Chyběla politická vůle, anebo se to prostě seběhlo tak rychle, že to aktéři tehdejší doby ani nezaznamenali?
To nevím. Nejsem sociolog. Ale stalo se to a tato společnost to vysvětluje různě. Třeba že chyběly zákony a právníci. Ale v podstatě v každém zákoně byla ona věta o trestu za krádež.
LN: Je nedostatek politické vůle léčitelný?
Jeden z principů parlamentní demokracie říká, že žádné rozhodnutí parlamentu nemůže vyloučit jiné, i opačné rozhodnutí budoucích parlamentů. A v extrému třeba i revoluci. Každý parlament je suverénní, a pokud ponechá dřívější usnesení parlamentů bez změny, logicky s nimi vyjadřuje současný souhlas. Mandatorní výdaje upravit lze, vyžaduje to však politickou vůli. Naše politická reprezentace by měla přijmout explicitní závazek a hlasovat pro rozpočty, kde kapitoly investic do budoucna (školství, věda, výzkum, obrana, podnikání, kultura atd.) budou jako procento HDP alespoň na úrovni průměru zemí, ke kterým chceme směřovat, a leckde mnohem vyšší.
LN: Co se tedy dá dnes dělat, abychom šli více nahoru?
Vytvářet prostředí, které umožní lidem začít využívat to, co je v nich nejlepší. Někdo umí hrát na klavír, někdo umí vynalézat technické novinky, někdo umí operovat plíce. Jsme součástí Evropské unie, měli bychom se chovat konstruktivně s aktivnějším i početnějším nasazením. Už deset let jsme mohli spoluvytvářet měnovou politiku eurozóny, která má na nás zásadní vliv.
LN: Česká ekonomika je extrémně závislá na automobilovém průmyslu a na vývozu do Německa. To v sobě nese velká rizika. Dá se s tím něco dělat?
Automobilový průmysl prochází generační změnou. Nástup elektromobility je velký a dodavatelé autodílů se určitě adaptují. Koneckonců brzdy u elektromobilů jsou stále brzdy stejně jako u spalovacích motorů. A nárazníky také. A já nevidím jako slabinu, že 85 procent našeho vývozu jde do EU. Naopak bych vytknul české politické reprezentaci, že pořád jezdí do Chile, do Číny a do vzdálených destinací. Zatímco gros našeho blahobytu je vytvářeno z obchodu v našem regionu. I když růst vývozu sem není velký, tak podíl, který by české firmy mohly na tomto trhu realizovat, bude mít stále dlouhodobější a trvalejší přínos než ve vzdálených teritoriích.
LN: Problém je ovšem v tom, že jsme subdodavatelé, nevyvážíme finální výrobky, a tak z toho moc nemáme.
O to víc se musíme snažit. A řada firem to dokázala. Linet, Avast například. Ostatně žijeme v digitálním světě, takže řada výrobků má dnes formu programů nebo aplikací. A tam se dnes vytvářejí hodnoty. Česko by tyhle výrobky mělo podporovat mnohem víc.
LN: Myslíte, že nás na tento trh pustí ty německé, francouzské, finské a další firmy?
Jaképak pustí! Je třeba dojít na startovací čáru a běžet. S tím rozdílem, že toto je běh, který nikdy nekončí. Proto jsme na začátku mluvili o tom, kde jsme byli před sto lety a kde jsme dnes.
LN: Není v těch vzdálených destinacích, kam jezdí čeští politici a berou tam jako doprovod podnikatele, přece jen větší šance se prosadit, protože tam není tak nacpáno?
Mně na tom vadí, že jsem nikdy neviděl žádné zpětné vyhodnocení třeba po třech letech, k čemu takové cesty vedly. Myslím, že je to politický taneček, který možná zní dobře v televizi, ale reálný přínos nemá žádný.
LN: Tak jak se tam mají české firmy prosadit?
Musejí se o to snažit. Nikdo neřekl, že je to jednoduché. A tohle je úkol politiků, pomáhat jim. Aby tam, kde máme konkurenční výhodu, jako třeba u výroby stavebních materiálů, nám nebránily nějaké předpisy nebo znevýhodněný přístup ke kapitálu.
LN: Čím by tedy měla začít ta penzijní reforma či reforma zdravotního systému?
To je politická otázka. Zrovna tak byste mohla položit otázku, co udělat s českým daňovým systémem. Všichni velice dobře víme, kudy by se mělo jít a mezinárodní instituce to České republice doporučují už dlouho: nezdaňovat tak drasticky práci. A tím motivovat lidi k tomu, aby více pracovali. A naopak přesunout financování věcí veřejných na jiný zdroj. To, co v Česku vyčnívá, je velice nízké zdanění kapitálu. Nemovitosti jsou prakticky nezdaněné. Je to jeden z důvodů, proč jsou jejich ceny tak vysoké v poměru k platům. Co je běžné – a vlastnil jsem nemovitosti v Londýně, v New Yorku, v Bostonu –, je, že platíte něco okolo procenta tržní hodnoty ročně jako místní daň.
LN: V Česku je ale ve srovnání s EU obrovský podíl vlastnického bydlení. Zvýšení daně by silně dopadlo na méně movité lidi. Nebyla by to také silně politická otázka?
Samozřejmě. Všechno je politická otázka. Ve světě je obrovské téma, jak zastavit narůstání rozdílů mezi bohatými a chudými. Velkou roli v tom hrají dědické daně. Jestliže dovolíte lidem nabýt velkého majetku, stát se miliardáři, tak je otázka, zda jejich děti, vnuci a pravnuci, kteří se o nic nezasloužili, mají zdědit takový majetek. To je myslím velmi silný argument pro velmi vysokou dědickou daň. Řada lidí jako Bill Gates či Warren Buffett otevřeně říkají, že 98 procent svého majetku odkážou na dobročinné účely. Jejich děti už beztak začínají s obrovskou výhodou prostředí, do něhož se narodily. Se vzděláním, které si mohly díky majetku rodičů dopřát.
LN: Nemáte ale pocit, že v Česku je těžké motivovat lidi? Důkazem toho je stále rostoucí počet lidí placených státem, ať už formou mzdy, nebo státní zakázky.
Ano, podíl státu je přemrštěný. Myslím, že polovinu zaměstnanců v Česku platí stát. Hodnota práce stále klesá spolu se zaváděním digitalizace a robotizace. To, co je odměňováno, je myšlenka, vynález, inovace. Nikoliv výroba. Prostě bušení do plechu, aby z něj vznikla karoserie, už není přidaná hodnota. Ale aby lidi byli tvořiví, to nemůžete nařídit. K tomu je musíte motivovat. Vytvořením prostředí. Zdaňovat práci, zdaňovat vše, co se hýbe, není zdravé.
LN: Z čeho má ale stát financovat své výdaje?
Dosavadní systém u nás nechal vyrůst skupinu rentiérů, kteří dovedou různými způsoby uniknout zdanění. Když máte byt v centru Prahy a pronajímáte ho přes Airbnb, tak za něj můžete mít stejný příjem jako za pokoj v hotelu. A znám lidi, kteří pár takových bytů mají, a velice dobře z toho žijí. To je rentiérství. A je otázka, zda je adekvátně zdaněno. Jako rentiér máte zisk z toho, co město nabízí. Skvělou dopravu, skvělou polohu a hodnota vašeho majetku jde nahoru díky veřejným investicím. Třeba nová stanice metra zhodnotí nemovitost o polovinu. A to české zákony nebo český přístup vůbec nepodchycuje.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
