Škoda Plzeň dopadla dobře, za mé odvolání může Zeman, říká někdejší generální ředitel Soudek
Bývalý pětinový majitel a generální ředitel někdejší chlouby československého strojírenství - Škoda Plzeň, Lubomír Soudek
| foto:
Tomáš Krist,
MAFRA
Premium
Seriál
PRAHA -
Škoda Plzeň dopadla dobře. Je to jediný velký fungující strojírenský podnik v Česku, říká bývalý pětinový majitel a generální ředitel někdejší chlouby československého strojírenství. Za problémy strojíren na konci 90. let, které vedly k Soudkově odvolání, podle něj stál tehdejší premiér Miloš Zeman a jemu loajální banky.
LN: Jak dnes zpětně hodnotíte svoje působení ve Škodě Plzeň?
Škodovka dopadla velmi dobře. Je to dnes jediný velký strojírenský podnik v Česku, který pracuje. Já jsem ji na začátku 90. let zachránil od krachu. V roce 1992 vyvážela za asi dvě miliardy korun, v roce 1998 za 18 miliard. Její akcie se v roce 1992 prodávaly přibližně za 20 korun. Já jsem je vyšponoval na 1097 korun.
LN: Škoda byla před krachem?
Když jsem tam v roce 1992 nastupoval, Škodovka předchozí tři měsíce neměla na platy. A ty činily zhruba 250 milionů měsíčně. Takže hned zkraje jsem musel sehnat 800 milionů na dorovnání platů. To se podařilo, dohodl jsem se s Komerční bankou. Souběžně jsem řešil řadu dalších naléhavých věcí. Technickou a technologickou zastaralost, katastrofální situaci odbytu. Veškerý export byl jen do socialistických zemí. Ale kam se vyváželo? Na Slovensko, do jaderné elektrárny Mochovce. Takže jaderné strojírenství ve skutečnosti nemělo žádnou práci.
LN: Co jste dělal?
Začal jsem intenzivně shánět Škodovce práci. A brzy získal příležitost vyvézt jadernou elektrárnu do Íránu. Několikrát jsem přímo v Teheránu osobně jednal s Rafsandžáním (ajatolláh Akbar Hášemí Rafsandžání, v letech 1989–1997 íránský prezident – pozn. red.). Informoval jsem o tom Václava Klause, Vladimíra Dlouhého i prezidenta Václava Havla a oni řekli, samozřejmě jednejte, je to velký balík práce pro naše lidi. Ale pak Američané najednou přišli na to, že tam jednám, a začali říkat, Soudek je gauner, je třeba ho zlikvidovat. A všichni, Klaus, Dlouhý, Havel, na to – my o tom nevíme, ale my ho nějak usměrníme.
LN: Kdy to bylo? A kteří Američané?
Bylo to v roce 1995. Byli to lidé z nejvyšších postů v USA. Stěžovali si na mě přímo u prezidenta. Václav Havel mi to několikrát sám říkal. Prý že mám být vyměněn, vyhozen, protože v Íránu spolupracuji s Rastfandžáním, že s ním chci stavět jadernou elektrárnu. Ano, chtěl jsem ji stavět, neměl jsem práci pro své lidi. Jaderná energetika šla v těch letech, jak se říká, k čertu. Kvůli jaderné havárii v Černobylu (duben 1986 – pozn. red.). A co jsem měl dělat s lidmi, kteří byli specialisté na tyhle projekty? V Iráku jsem byl zase kamarád se Standou Husajnem – já jsem takhle říkal Saddámovi (Saddám Husajn, 1979–2003 irácký prezident – pozn. red.). Opravil jsem mu tři elektrárny. Jednali jsme o dalších zakázkách. Ale zase byl problém s Američany.
LN: Co se stalo?
Havel se se mnou sešel a říkal mi, není možné, abyste stavěl v Íránu. Já musím Američanům říci, že jste s tím skončil. A já na to, co se dá dělat, ale dejte mi jinou práci. Krátce nato jsem přijel pozdě večer domů a manželka mi říká, strašně tě shání Havel. To ještě nebyly rozšířené mobilní telefony. Tak jsem mu asi o půl dvanácté v noci volal. Vzal to nějaký generál a říká mi, pan prezident jede do Izraele a bude vám před odletem volat. Ráno mi skutečně zavolal: Pane Soudek, jedu do Izraele, a představte si, jako první bod jednání mám Soudek – jaderná elektrárna – Írán. Co tam mám říci? Požádal jsem ho, aby jim řekl, že Soudek už do toho nefušuje, ale že chce po Američanech, aby mu dali práci na jaderné elektrárně. Měl jsem i návrh kde.
LN: Jak to bylo dál?
Američané vyvíjeli tlak na mou spolupráci s Íránem a Irákem, ale také s Miloševičem, prezidentem tehdejší Jugoslávie. Postavil jsem mu elektrárnu v Kolubaře (dnešní Srbsko – pozn. red.). Měl jsem vynikajícího chlapíka, Karíma, žil asi 40 let v Česku. Dostal nabídku dělat ministra v Iráku, ale nechtěl do politiky. Tak mu říkám Karíme, jedeme do Iráku a podepíšeme tam kontrakt. Ale nepoletíme z Česka, to by mohlo způsobit problémy, poletíme z Vídně. Den před odjezdem do Rakouska ke mně přišel chlap a říká, já jsem vysoce postavený úředník Bezpečnostní informační služby. A vy zítra jedete do Iráku. My víme, že jedete do Vídně, odtud letadlem do Jordánska a autem do Bagdádu. Já jsem váš přítel, a tak vám přicházím říci, abyste nikam necestoval. Jinak vás budeme muset zatknout už na letišti. Je na vás připraveno obvinění, že podporujete terorismus.
LN: Jak to dopadlo?
Samozřejmě jsem do Bagdádu nejel. Ten obchod padl. A byl to super kšeft. Husajn se divil, že jsem nepřijel. Ale měl jsem riskovat, že mě ti gauneři zavřou? Oni se na mě opravdu soustředili. Cítil jsem, že když se znelíbíte Američanům, nemáte východisko. Takže jsem pak už nikam nejezdil. Ani do Sýrie, kde měl prezident Háfiz Asad zájem o rekonstrukci tanků. Všude bych narazil na to stejné. Na kobereček si mě pozval také izraelský velvyslanec. Donesl mi knížku Sionismus v Čechách. A říká mi, já jsem vám ji i podepsal, přečtěte si ji. A já na to, že takovéhle knihy nečtu. Protože knihy, v nichž se píše o nedávné historii, jsou zkreslené. Já blbec jsem ji ani neotevřel. Líčil mě tam na straně 201 až 206 jako největšího gaunera v České republice, který je proti Izraeli.
LN: A ověřoval jste si, že ten údajný zaměstnanec BIS byl autentický?
To nebylo potřeba. Já jsem měl v BIS kamarády a od nich jsem slýchal totéž. A to jsem jim ještě vyvedl pěknou věc. Na jednání do Kuala Lumpuru, kde se měli představit zájemci o výstavbu jaderné elektrárny, jsem poslal svého velice schopného kolegu a nakázal mu, aby řekl, že jeden kilowatt výkonu stavíme za 2,5 tisíce dolarů. A upozornil ho, že nastane pořádné vzrůšo. Američané totiž stavěli za čtyři tisíce a Němci za 3,8 tisíce. Když to tam řekl, tak jednání skončilo a odvolali tiskovou konferenci. Řekli nám, že jsme rozvraceči a že děláme jen bordel. Já jsem ale jen sháněl práci.
Když mě Miloš Zeman, což byl dříve můj kamarád, tehdy jako premiér ze Škody odvolal, někteří ti zahraniční prezidenti si byli vědomi toho, že jsem se vůči nim choval slušně, a projevovali vděčnost. Například Standa Husajn mi poslal dopis, kde mi nabízel výrobu zařízení pro ropné vrty za 200 milionů dolarů. To už jsem ale byl pryč ze Škodovky.
LN: Když vás prezident Havel požádal o odvolání kontraktu v Iráku, slíbil, že se postará o zakázku od Američanů...
Já jsem měl Havla za vynikajícího člověka. Ale pokud šlo o techniku, v tom byl naivní. Myslel si, že nám Američané nabídnou stavět jadernou elektrárnu. To se samozřejmě nestalo. Já jsem si to ale do jisté míry vykompenzoval. Scházel jsem se s ředitelem General Electric kvůli spolupráci, ale Američané se starali jen o sebe. Tak jsem jim přímo do americké fabriky nasadil špiona. Měli jsme třeba špatnou účinnost generátorů a měli jsme je těžké. Tak mi tam můj člověk posbíral výkresy a informace. A k nim jsme přidali další vylepšení a najednou jsme v turbínách byli na absolutní světové špičce.
LN: Říká se o vás, že jste uložil svým podřízeným, že mají nasednout do helikoptér a letět zjistit, jak to vypadá u českých řek, kde by byla potřeba čistička.
Neměli jsme zájem jít do čističek. Ty jsme brali jako jednoduchou věc. Letěli kvůli elektrárnám v severních Čechách, podívat se, co z nich vychází. Elektrárny měly totiž v plánu odsiřování, což byl bezvadný kšeft. Tehdejšímu generálnímu řediteli ČEZ Petru Karasovi jsem nabídl, že jim to uděláme. Ztroskotalo to na tom, že představenstvo ČEZ mělo rozděleny sféry vlivu, jeden měl General Electric, druhý Alsthom, třetí ABB a měli z toho pěkné peníze. Takže nás nepotřebovali. V teplárně v Plzni se dělalo odsíření. My jsme šli do výběrového řízení a samozřejmě jsme nevyhráli. Vyhrálo ABB. Začal jsem do toho vrtat a říkám generálnímu řediteli té teplárny, jak je možné, že vyhráli oni, my jsme na stejné úrovni. A on mi řekl, dejte nám 27 milionů jako provizi, my je vrátíme ABB a zakázka je vaše. Tak jsem jim dal 27 milionů, protože co jsem měl dělat. Pánové z teplárny už měli ty peníze rozdělené.
LN: Hovoříte o úspěších, ale Škoda se někdy v polovině 90. let začala propadat do ztráty a ke konci vašeho působení to gradovalo.
V roce 1998 jsem měl obrat kolem 40 miliard a úvěry za 5,2 miliardy. Potřeboval jsem další peníze. Musel jsem obnovovat technologie, zavádět nové výrobky. A musel jsem jednat rychle. Kdybych býval čekal, tak jsme byli dávno v kytkách. Ale ti gauneři bankéři nám dávali úvěry za 21 procent. A ještě zdůrazňovali, že je to zvýhodněná sazba. To pro nás bylo likvidační. Abych se takhle drahých úvěrů zbavil, jel jsem za jedním bankéřem do švýcarské UBS. Byl bratrem knížete Karla Schwarzenberga a pozval mě do Švýcarska s tím, že má nápad.
Tím bylo zvýšit základní jmění Škody o 100 milionů dolarů. Tehdy byl dolar 36 korun. Dohodli jsme se a všechno bylo připraveno. Škoda měla dostat 3,6 miliardy korun. Ale najednou za mnou přijeli Jiří Tesař (tehdy generální ředitel Investiční a poštovní banky – pozn. red.)a Richard Salzmann (generální ředitel Komerční banky – pozn. red.), že to udělají oni. Pak zasedalo představenstvo Škody, kde seděli představitelé těch bank. Přehlasovali mě a musel jsem to hodit Komerční bance.
LN: Přehlasovali?
Předložil jsem nejlepší privatizační projekt, takže mě vláda vybrala. Ale hned jsem dal premiéru Klausovi podmínku, že chci 38 procent akcií, které byly tehdy volné. Komerční banka totiž měla deset procent, Investiční a poštovní banka osm, dalších osm měl stát a zbytek byl volně na trhu. On mi to slíbil. Ale na jednání vlády to vzal až za deset dní, protože Vladimír Dlouhý (tehdejší ministr průmyslu – pozn. red.)odjel a Klaus řekl, že to bez Dlouhého projednávat nebude. Jenže za těch deset dní už měli jistotu, že tam Soudek půjde, a tak mi dali jen 20 procent. Já jsem namítal, že s 20 procenty nelze v podniku vládnout. A že stačí jedna valná hromada, aby mě převálcovali. Takže jsem nakonec chtěl nástup do Plzně odmítnout. Ale Klaus a Dlouhý na to – my už jsme to dali do novin, do televize, vy tam jít musíte.
LN: Jak to dopadlo s tím navýšením základního jmění?
Komerční banka tu operaci nikdy neudělala. Neuměla to. Urgoval jsem to u Salzmanna a on říkal, že to nespěchá. Ale oni prostě nechtěli. Bylo to už v období, kdy jsem měl rozpory se Zemanem. Ten byl kamarád se Salzmannem i s Tesařem.
LN: Proč jste měli rozpory?
Protože jsem ho odmítl, když mě chtěl za ministra průmyslu. Já blbec jsem mu tehdy řekl – hele, víš co by bylo nejlepší? Kdybys ty dělal ministra průmyslu a já bych dělal premiéra. To jsem neměl říkat. Měl jsem si uvědomit, jak je Miloš mstivý. To je ostatně vidět i dnes. Najednou pak Zeman a Grégr (tehdy ministr průmyslu – pozn. red.), kterého jsem Zemanovi navrhl na ministra místo sebe, šli tvrdě proti mně. Ať jsme chtěli cokoliv, řekli ne. Média začala s tím, jak jsme předlužení. Prostě psala to, co chtěl Zeman.
My jsme předlužení nebyli. Když jsem v únoru 1999 odcházel, byl objem úvěrů 5,3 miliardy, z toho jedna miliarda po splatnosti. Proti tomu ovšem stály naše pohledávky vůči odběratelům za osm miliard korun. Mnoho lidí to vědělo a řada z nich toho využila a dala Škodovku do konkurzu. Schválně. Tohle všechno připravil Petr Šikoš (pozdější konkurzní správce Soudkovy společnosti NERo – pozn. red.) pro svou partu.
LN: Jakou partu?
Petr Šikoš, Petr Fiala, Miroslav Kříž. Ti byli jedna parta. A ti si vybrali Martina Romana (toho v prosinci 1999 dozorčí rada dosadila na post generálního ředitele – pozn. red.). Říkali si, že bude poslušný, že je mladý. A jím si manipulovali, jak potřebovali. Šikoš měl svou firmu, která podnikala jako konkurzní správce. A ten za mnou normálně chodil a pořád se vyptával, co ta Škodovka. A já jsem mu párkrát řekl věci, o kterých by museli spekulovat hrozně dlouho. Takže jsem jim vlastně pomáhal. A Šikoš takhle jednou přišel a říká mi, že dá Škodu do konkurzu. Kříž, hlava té party, byl právník, měl také svoji firmu a dělal místopředsedu fotbalového klubu (Viktoria Plzeň – pozn. red.). Jeho úkolem bylo shánět peníze. A cílem Škodu rozprodat a získat z toho pěkné prašuldy. Tihle hoši byli perfektní veksláci.
Pro ilustraci, co to bylo za lidi – Kříž, řečený fotbalista, najednou zmizel. Ptali se mě na něj novináři. Tak jsem volal Fialovi. A on říká: Rybníky kolem Plzně jsou hluboké a golfové hole tvrdé. A to víš, když někdo dluží 300 milionů, není to legrace (v prosinci 2011 byl Miroslav Kříž prohlášen za mrtvého – pozn. red.). Tak vidíte tu aroganci. Tihle kluci do Škodovky nasadili Martina Romana. A říkali mu: Hele, mladej, uděláš to tak a tak. A když pak Šikoš nastoupil jako konkurzní správce Škody, Romana tam nechali a Škodovku prodali celou za 800 milionů korun. Ale prý na tom vydělali 23 miliard.
LN: Mluvíte o komplotu lidí kolem konkurzního správce Šikoše. Jak to začalo?
Nejprve dali moje NERo do konkurzního řízení (říjen 1999 – pozn. red.), kvůli údajnému nesplácenému závazku 400 milionů korun vůči Škodě Plzeň a Konsolidační bance. Nic takového neexistovalo. Když NERo spadlo do konkurzu, najednou mi přišel ze Škody Plzeň dopis. A prý že dospěli ke špatným číslům. A že Škodovce dluží firma mé manželky, a to 40 tisíc korun.
LN: V souvislosti s činností společnosti NERo jste ale byl objektem soudního procesu. O co tam šlo?
Obviněn jsem byl v roce 2000. Údajně jsem měl zpronevěřit ze Škodovky asi 300 milionů korun, abych měl peníze na nákup dalších tří procent firmy. Vrchní soud v Plzni nakonec rozhodl o neoprávněnosti takového obvinění. A omluvil se mi, že došlo k takové svévoli ze strany státu vůči mé osobě.
LN: Jiří Hlavica, váš náměstek a od února 1999 nástupce na postu šéfa Škody, řekl, že hlavním důvodem 4,7miliardové ztráty za rok 1998 byly neúspěchy automobilek Liaz a Tatra, které jste předtím koupili.
Já jsem tyhle dva podniky nechtěl, nebyly perspektivní. Dotlačily mě do toho ale banky. Kvůli Tatře jsem jel do Indie a dohodl tam s jejich ministrem obrany, že bude brát 1500 vozidel ročně po dobu 15 let. Podepsal jsem na to kontrakt. Tatra vyráběla tak 1500 až 1600 aut ročně. Takže měla zajištěnou existenci na 15 let a na ostatní odběratele zbylo 100 aut. V Brazílii jsem v roce 1997 dohodl, že postavíme závod na montáž tatrovek. Byl by to býval dobrý obchod. Brazílie má většinu silnic nezpevněných a tam by se tatrovky bývaly hodily. Vstoupily do toho ale jejich parlamentní volby a tehdejší český velvyslanec v Brazílii od toho dal ruce pryč s tím, že to dohodla opozice. A pak jsem odešel ze Škody a všechno padlo. A celý podnik nakonec dopadl špatně kvůli podvodům nových vlastníků.
LN: A co Liaz?
Škoda ve spolupráci s Liazem dala dohromady nákladní auto, tahač. V roce 1996 jsem dohodl s americkou firmou Detroit Diesel Motors, že nám dodají 100 motorů. Takhle jsme dali dohromady skvělá nákladní auta Škoda 400, kterým se říkalo Xena. Problémem ale byla cla. Zatímco Volkswagen dostal 20procentní dovozní cla a k tomu ještě byla dovozní přirážka 19 procent, mně Ivan Kočárník (tehdejší ministr financí – pozn. red.)ukázal návrh, v němž stálo 2,2 procenta. Když jsem to odmítl, řekl, že je tam špatně posunutá desetinná čárka, že to spletl úředník.
A za měsíc vydali nový celní sazebník. Clo na nákladní auta – nula procent. Takže se na nás vykašlali. Nechránili nás. A každý, kdo jezdil nákladními auty, si raději koupil Mercedes, Iveco nebo Volvo. Protože ti měli všude po zahraničí servisy a my jsme tu servisní síť teprve chtěli budovat. Tím nám podrazili nohy a Liaz jsme už nebyli schopni zachránit.
LN: Jaké byly vaše vztahy s kontroverzní společností Appian? Prý jste s ní jednal o prodeji podílu své firmy NERo. A Appian, jinak později ve Švýcarsku souzení manažeři Mostecké uhelné, pak zdravou část Škody koupili.
Znal jsem se s Antonínem Koláčkem z Mostecké uhelné, ale s Appianem jsem nikdy nic nedělal. Věděl jsem o nich, že existují, ale nikdy jsem od nich nic nepotřeboval. S Koláčkem jsem se jednou sešel v Praze, to už jsem nebyl ve Škodovce, něco ode mě potřeboval. Pak jsme se sešli ještě jednou a já mu pak říkám, že to mají dobře vymyšlené, zprivatizovali Škodovku za peníze Mostecké uhelné. Podobně to dělal Petr Kellner. Já neříkám, že je Kellner špatný. Ale on, jak mi bylo řečeno, koupil Českou pojišťovnu za 800 milionů korun. Ale pojišťovna měla na účtech zhruba 20 miliard korun. Nemám to ověřené, ale mám to od lidí, kteří v pojišťovně pracovali. To se pak hospodaří dobře.
LUBOMÍR SOUDEK (75)■ Prvním působištěm ostravského rodáka a báňského inženýra byl v letech 1968–1970 výrobce důlních strojů Ostroj Opava. Sametová revoluce jej zastihla v Elitexu Liberec, post generálního ředitele vyměnil za místo ředitele odboru ministerstva hutnictví a strojírenství. ■ V roce 1990 byl jmenován generálním ředitelem strojírenského gigantu Škoda Plzeň. Po roce byl odvolán. Do Plzně se ale vrátil na podzim 1992, kdy jeho společnost Nero zprivatizovala 20 procent akcií Škody. Poté, co se podnik začal propadat do červených čísel, dozorčí rada Soudka v únoru 1999 odvolala. ■ V roce 2000 vznikl Škoda Holding, na dceřiné firmy však byl podán návrh na konkurz. Řízení trvalo 12 let a po společnosti zbyly miliardové pohledávky. Škoda Holding byl v roce 2003 prodán Appian Group, společnosti s nejasnou vlastnickou strukturou, z níž se později vyklubali kontroverzní privatizátoři Mostecké uhelné společnosti. ■ Soudek v roce 2000 čelil obvinění z podvodných transakcí své firmy Nero vůči Škodě. Od soudu odešel očištěn. ■ Po odchodu z Plzně se věnuje především investičnímu poradenství v rámci své firmy Silver Bell. Každý svůj den začíná 150 dřepy a stejným počtem kliků a cvičí protahovací sestavu. I proto, aby se co nejlépe udržel v sedle bicyklu, na němž pravidelně vyráží na vzdálenou Modravu. |
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
