Tomáš Berdych | foto: Tomáš Krist, MAFRA
Ještě jako náctiletý porazil v roce 2004 o pár let staršího Rogera Federera, který už tehdy byl světovou jedničkou, a dalších patnáct let se na kurtech střetával s těmi nejlepšími hráči v dějinách tenisu. České fanoušky však nejvíc potěšil, když spolu s dalšími členy daviscupového týmu dvakrát za sebou získal slavný Davisův pohár pro Česko. Na konci loňského roku Tomáš Berdych oznámil, že s profesionální kariérou končí – a teď přemýšlí, co dál.
Nejdříve chce cestovat a stihnout všechno, co kvůli vrcholovému sportu musel dlouhé roky oželet. Pak přijdou na řadu děti a hledání nové práce, která jej musí bavit stejně, jako ho posledních dvacet let bavil tenis.
Tomáš Berdych platí za velkého introverta. Rozhovor s ním je však velká zábava. I když se domluvíte na čtyřiceti minutách, odpovídá na vaše otázky dvojnásobný čas – a pokračoval by klidně dál. Za svůj bohatý tenisový život totiž nasbíral historek na několik životů.
Jaké to pro vás je v novém roce, když už nic nemusíte dělat jako během tenisové kariéry?
Trávit čas mimo tenisové kurty, to je pro mě velká změna. Ale zároveň je to změna, na kterou jsem se těšil. Je to další životní kapitola, která člověka čeká – a já jsem na ni, doufám, připravený. Každý den jsem na minutu přesně věděl, co budu dělat od rána do večera. Nebyl skoro žádný prostor pro osobní život. Tyhle věci teď úplně odpadnou a já se opravdu těším, až budu moci trávit víc času s rodinou. Budu chodit po světě s otevřenýma očima a zkoumat, co by mě mohlo v budoucnu bavit a naplňovat.
Poohlížíte se po něčem konkrétním?
Už nechci něco dělat jen proto, že to dělat musím. Na druhou stranu nechci dělat něco jen proto, že se doma nudím. Chci se bavit stejně jako v posledních dvaceti letech, kdy mě hraní tenisu naplňovalo a bavilo. Takže cíl je jasný: mít své zaměstnání jako zábavu – což se povede jen málokomu. To, že jsem skončil s tenisem, neznamená, že mi spadl nějaký kámen ze srdce. Byla to zábava.
  |
Zpětně byste tenis nevyměnil za jiné povolání?
Nechci o tenisové kariéře říct, že to byla otročina. Ano, vyžadovala oběť v podobě minima volného času, na druhou stranu jsem si to vybral sám a vždy jsem po tom toužil. Byl jsem přesvědčený, že obětovat tenisu všechno je správné, pokud jsem v něm chtěl něco dokázat. Výsledky, kterých jsem dosáhl, jsou nejlepší vizitkou toho, že to odříkání za to stálo.
Vy jste byl jako jeden z mála tenistů známý svým vlastním oblečením. Navrhoval jste si kolekce věcí, ve kterých jste pak byl na kurtu. Vaše manželka je navíc někdejší modelka. Nepřemýšlel jste o tom, že byste se pohyboval v módním průmyslu?
Byl jsem vždy zastáncem toho, že budu dělat jednu věc a tu budu dělat pořádně. Takže mě vždycky štvalo, že když jsem chtěl dodělat školu, musel jsem vedle toho hodně obětovat tenisu. Byl jsem rozpolcený. Tenis potřebuje, abyste mu dávali sto procent, škole jsem tolik dávat nechtěl, ale chtěl jsem ji za každou cenu dodělat. Vždycky jsem byl hrozný perfekcionista, takže mě užíralo, že jsem třeba na některou zkoušku nebyl připravený na sto procent. A stejné je to v módním průmyslu. Když nebudu přesvědčený, že to chci dělat na sto procent, nepůjdu do toho. Nechci to dělat jen proto, abych se nenudil, ale aby mi to dávalo smysl.
Žádná konkrétní nabídka na spolupráci vám během kariéry na stole neležela?
Během kariéry jsem měl spoustu nabídek, co bych mohl dělat po jejím konci. Firmy vždycky chtěly využívat mého jména nebo postavení. Teď ale chci, aby se to celé otočilo. Abych já dělal, co mě baví, a ty firmy se mnou nějakým způsobem spolupracovaly. Sám si ale uvědomuji, jak je časově náročné nějakou vlastní firmu vybudovat. Jsme zase u toho, že já teď nechci obětovat všechen čas práci, teď má přednost rodina. Ale co můžete vědět – třeba se jednou vzbudím a dám na svůj vnitřní pocit, kterým jsem se řídil celý život.
Nepřemýšlel jste třeba o tom, vydat se stejnou cestou jako Radek Štěpánek, který se po konci kariéry rozhodl pro trenérskou dráhu?
K běžnému životu nepotřebuju být v devět ráno někde, řádu bylo za celou kariéru dost. Rád se vyspím, naobědvám jako každý normální člověk. Nejsem jako Radek (Štěpánek), který začal hned po konci kariéry trénovat Novaka (Djokoviče). Ani jako Lucka (Šafářová), která se rozhodla mít hned po konci kariéry dítě. Když se člověk rozhodne mít dítě, změní mu to denní program a bude to podobné, jako když hrál tenis. Člověk vůbec není pánem svého času a musí se dítěti přizpůsobit. A co se týče trénování, tam je to dost podobné. Člověk musí být dennodenně k dispozici hráči.
Takže kdyby se ozvala kupříkladu Karolína Plíšková, abyste jí radil a byl jejím superkoučem, odmítl byste ji?
S velkým respektem bych poděkoval a omluvil se, protože já teď potřebuju čas hlavně pro sebe a své blízké a zase od nich neutíkat. Možná že mi časem bude tenis chybět a vrátím se k němu, ale teď rozhodně nebude na mém denním pořádku.
S kým tedy teď budete trávit tolik volného času?
Já ten čas chci dát všem lidem, kteří si ho zasloužili za to, co pro mě během kariéry obětovali. Takže hlavně manželce, rodičům a svým blízkým. Také si v té době mohli říct, že by mohli dělat něco jiného, ale oni se mi přizpůsobovali. Jsem strašně moc rád za to, že v tak individualistickém sportu, kde bývá člověk na hotelech sám, jsem měl ty nejbližší vždy kolem sebe. To je i důvod, proč se mi povedlo dotáhnout to v tenise tak daleko. Takže neexistuje, že bych ženě řekl třeba: „Odejdu v sedm ráno a vrátím se večer.“
Vaše žena byla vždy s vámi?
Jako mladý jsem byl jedenáct měsíců ročně vlastně sám, to vám tolik nevadí. Ale když stárnete, je mnohem těžší tu samotu vydržet. Mně obrovsky pomohla teď už má manželka, která kvůli mně obětovala kariéru modelky a jezdila se mnou po světě. Opravdu to není tak růžové, jak to může vypadat, tedy jezdit po světě a dělat svému partnerovi oporu. Musela být nachystaná na to, že budu po zápase naštvaný. Že se okamžitě sbalíme a letíme přes půl světa někam jinam. Bylo skvělé, že nebyla z tenisového světa a dokázala mě přivést na jiné myšlenky. To byla jedna z věcí, které mi prodloužily kariéru – že jsem měl před zápasy úplně vyčištěnou hlavu a nemusel se trápit nějakými problémy. Známe se osm let a teď je na mně, abych jí těch osm let vrátil.
Co tedy hodláte podnikat se svými blízkými v nejbližší době?
Je spousta věcí, které bych rád dělal s manželkou a kamarády. Strašně mě baví cestování. Je zvláštní to říkat, když jsem s tenisem procestoval celý svět. Člověk si ale neuvědomuje, že z toho města, z té země nic nepoznám, když se musím soustředit na svou práci. Ta města jsem si vlastně vůbec neprohlédl. Na druhou stranu mě neláká cestovat do Londýna, Paříže nebo New Yorku, kde jsem byl nesčetněkrát. Chci teď cestovat na místa, kam mě tenis neposlal. Teprve až se podívám na místa, která mám vyhlédnutá, může přijít rodina, děti a případná práce. Teď ale není potřeba nikam spěchat.
Kam konkrétně se chystáte?
Hned začátkem února se pojedeme podívat do Jižní Afriky. Chceme to tam se známými procestovat i s místními, kteří nám ukážou místa, která zůstávají běžným turistům skrytá. Hned potom bych se rád podíval do Asie, do Thajska, do Malajsie, na Filipíny. Jde o to, že se člověk o těch místech nejen něco dozví, ale především si psychicky odpočine. Aktivní odpočinek, to je věc, která mě teď bude hlavně naplňovat.
A máte tedy alespoň v plánu, kde se se ženou usadíte?
Nějaký ten základ, domov, chci mít určitě tady v Česku. Nechci už svou ženu nikam dál tahat. Toho života na kufrech jsme měli nejen my dva, ale i mí rodiče už dost. Ale určitě budeme mé bydliště v cizině, které jsem si oblíbil, často navštěvovat. Takže ano, do Monaka, kde se mi moc líbilo, budeme dál jezdit. Pokud si tam udržím byt, budu tam chtít jezdit co nejčastěji.
Co tenis? Budete ho během svých cest vůbec sledovat?
Když jsem sám hrával, tenis jsem si skoro v televizi nepustil. Mezi tenisty byla rivalita, soutěživost, nechtěl jsem se po prohraném zápase ještě víc užírat. Vidět místo sebe na kurtu někoho, kdo mě porazil, rozhodně nebylo nic pro mě. Ano, sledovat třeba wimbledonské finále je povinnost – na to jsem po očku koukal. Teď mi ale koukání na tenis nedělá problém. Dívám se na něj dokonce často, až si někdy říkám, jestli to není až moc. Mám na tenis díky tomu úplně jiný pohled, než když jsem ho sám hrál.
Když už jsme u tenisu – co říkáte na to, že se změnil systém Davisova poháru, který jste dvakrát s Radkem Štěpánkem vyhráli, a díky tomu zaznamenali největší úspěchy v kariérách?
V mých očích je hrozně smutné vidět, kam se Davis Cup ubírá. Ano, doba si žádá, aby se některé věci měnily. Ale je nepochopitelné, že lidé (kolem obránce Barcelony Gerarda Piquého) z nejvíc konzervativního sportu na světě, kterým je fotbal, se postarali o tak drastické změny v nejstarší kolektivní soutěži na světě, jíž je Davis Cup. Loňské finále v Madridu, kde se hrálo novým systémem poprvé, jasně potvrdilo kritické prognózy. Na některých zápasech bylo liduprázdno, a to měli Španělé coby pořadatelé obrovské štěstí, že to celé vyhráli, jinak by nebyli diváci ani na finále. A to by byla naprostá tragédie.
Dokážete si představit, že se podobným způsobem bude hrát dalších pětadvacet let?
To si v dnešní překotné době vůbec nedokážu představit. Vše se proto plánuje jen na pár let dopředu, ale naplánovat něco na dvacet pět let? To je nesmysl. Je naprosto nepochopitelné, že tradice soutěže, která je budována přes sto let téměř k dokonalosti, je během jedné chvíle zničena. Lidé, kteří se na vedení Davis Cupu dříve podíleli, chtěli od nás hráčů vždy slyšet názor, co se dá vylepšit. No a dopadne to přesně tak, jak si nikdo z hráčů nepřál... Neznám jediného hráče, který by pro nový formát Davis Cupu byl, a jestli ano, tak ti hráči museli být v drtivé menšině. Mně už to může být jedno, vzpomínat budu vždycky na to krásné, co mi Davis Cup přinesl. Ale těch mladších kluků je mi líto, že to opravdové kouzlo soutěže nepoznají.
Na co z Davis Cupu nejraději vzpomínáte?
Na to, jak se po každodenní rutině sjede celý tým na jedno místo. Člověk z toho pak další dva tři měsíce těžil. A když se vyhrálo, těšil se, až všechny zase potká. Nejradši jsem měl to bouřlivé prostředí, které nám vytvořili fanoušci doma – a často i u soupeře, na což tenisté ze svých turnajů vůbec nejsou zvyklí. Lidi v Česku milují fandit národním týmům. Takže zvlášť pro nás to mělo obrovské kouzlo, kvůli kterému jsme se na Davis Cupy vždycky těšili. A teď to všechno zmizelo.
Vážíte si triumfu v Davis Cupu v letech 2012 a 2013 nejvíce ve své kariéře?
V tenisu je těžké srovnávat své vlastní úspěchy s těmi týmovými. My jako snad jediný sport na světě nemáme mistrovství světa, nemůžeme překonávat klasické světové rekordy. Je tedy jasné, že máme mnohem více cílů, kterých chceme každý rok dosáhnout. Takže chcete vyhrát Davis Cup, ale zároveň vyhrát i co nejvíce titulů, grandslamy, být co nejvýš na žebříčku. A když už jste vysoko, chcete se tam za každou cenu udržet, abyste dál mohli hrát mezi elitou. Takže porovnávat, jestli je víc finále ve Wimbledonu v roce 2010, nebo výhra ve finále proti supersilným Španělům před plnou O2 arenou – anebo o rok později u nepřátelského srbského publika, navíc proti (Novaku) Djokovičovi –, to nedokážu říct. Svět mě uznává asi víc za ten Wimbledon, ale tam se hraje jen dva týdny, kdežto v Davis Cupu musíte být dobří celý rok. Navíc musíte mít štěstí minimálně na jednoho dobrého parťáka, protože sám tři potřebné body neuhrajete. A já měl štěstí na Radka (Štěpánka).
Jak jste si vůbec vy jako introvert sedl s velikým extrovertem Radkem Štěpánkem?
Je fakt, že díky Radkovi jsem byl nejlepší deblista té doby. Měl jsem v Davis Cupu bilanci jednadvaceti výher a jen dvou porážek, což neměl nikdo jiný. Bylo to stejné, jako když jsem hrál před dvěma roky v Laver Cupu čtyřhru s Rafaelem Nadalem. Ani s Radkem jsme před tím barážovým duelem v roce 2007 proti Rogeru Federerovi čtyřhru nikdy nehráli, jen jsme si domluvili základní pravidla a šli na to. Věděli jsme, že když tu čtyřhru nevyhrajeme, končíme, protože Roger byl v té době ve dvouhře neporazitelný. Dobře se to propojilo a vytvořili jsme především díky první výhře nejlepší pár na světě. S Radkem to bylo ideální spojení také v tom, že jsme byli každý jiný, a výborně jsme se proto doplňovali.
Když už jsme u vašeho finále ve Wimbledonu v roce 2010, na turnaji jste narazil na Rogera Federera, Novaka Djokoviče a Rafaela Nadala, tedy všechny tři tenisty, kteří jsou označováni za nejlepší v celé tenisové historii. Jaké to je, hrát v éře nejlepších hráčů všech dob?
Kdybych si mohl vybrat, budu radši hrát jen proti jednomu nebo dvěma a celé to pak vyhraju. A pak bych měl doma jiný pohár než ten, co tam mám. Ale teď vážně. Lidé se mě často ptají, jestli bych rád nehrál v jiné éře než v éře téhle supersilné trojky. A já říkám, že ne. Pro mě bylo skvělé je potkávat jak během zápasů, tak se od nich učit na tréninku. Jsem hrdý, že jsem součástí téhle obrovsky silné éry. Vždyť právě oni se zasloužili o to, že jsem byl daleko lepším tenistou, než bych byl bez nich. Když je někdo až takhle výjimečný, chce se jim každý vyrovnat a porážet je.
Jak byste ty tři nejlepší tenisty historie popsal?
Je to něco neuvěřitelného, nemá to v historii obdoby a myslím, že už nikdy mít nebude. Hrají na nejvyšší úrovni už patnáct let, a navíc pořád pokračují v kariéře. Když se k nim přidají Stan Wawrinka a Andy Murray a další hráči z elitní desítky, musím uznat, že se lepší tenis opravdu nikdy předtím nehrál. Nasadili jsme mužskému tenisu laťku tak vysoko, že je pro mladé hráče obrovsky těžké se k ní vůbec přiblížit. Navíc jsem je mohl na Laver Cupu poznat i jako lidi. Jsou to úplně normální smrtelníci, navíc velice zábavní.
Vy jste během Laver Cupu, soutěže největších hvězd, potkal i legendy z dřívějších let Johna McEnroea a Björna Borga. Co vůbec říkáte na fakt, že se z nich, Borise Beckera, Stefana Edberga a dalších stali takzvaní superkouči?
To slovo superkouč z toho spojení dělá víc, než čím opravdu je. Například mě trénoval Goran Ivaniševič. A rozdíl mezi normálními trenéry a superkouči je v tom, že oni v kariéře dokázali vyhrát grandslamové tituly, zatímco ostatní trenéři ne. Já v tom ale žádný rozdíl nevidím. Ne vždy se totiž stane, že ty legendy dokážou předat svým svěřencům to, co předváděly na kurtu samy. Naopak dost často se stává, že vám víc pomůže kouč, který nikdy nehrál na vrcholné úrovni. U mě to je příklad v Tomáši Krupovi, díky němuž jsem dosáhl toho, čeho bych bez něj nedosáhl. Kdežto právě s Goranem si to tolik nesedlo, i když má jako wimbledonský vítěz spoustu zkušeností.
Hodně se vedle zmíněné wimbledonské výhry nad Federerem připomíná i ta vůbec první v roce 2004 na olympijských hrách v Aténách, kdy vám bylo pouhých osmnáct let. Je to vaše největší výhra kariéry?
Byl to můj první velký zápas, od něj se pak vše odvíjelo. Byla to v osmnácti letech moje první velká akce, navíc první zápas proti světové jedničce. Měl jsem ale obrovskou výhodu v tom, že mě nikdo neznal – včetně Federera. Navíc to bylo na olympiádě, kterou sledují i lidé, kteří normálně tenis nesledují. Přirovnal bych to spíš k Davis Cupu, kde všichni čeští sportovci, trenéři a fanoušci drží při sobě. Takže ta výhra byla něco neuvěřitelného, něco, co jsem nikdy předtím nezažil. Na druhou stranu třeba v tom roce 2010 jsem už byl ve špičce, takže mě Roger nemohl podcenit. Vážím si proto obou výher stejně. A ještě jsem měl proti němu výhodu. Na rozdíl od Nadala a Djokoviče mu neseděla moje hra, proto jsme proti sobě s Rogerem měli vyrovnanou bilanci.
