Jirka mi dal do života pozitivní náhled. Byli jsme úplné protipóly, vzpomínala Olga Menzelová
Jiří a Olga Menzelovi.
| foto: Archiv Olgy Menzelové.
Premium
Rozhovor
Praha -
S manželem Jiřím Menzelem se Olga, tehdy ještě Kelymanová, seznámila, když jí bylo dvaadvacet. Skoro nikdo tehdy nevěřil, že jejich vztah bude mít dlouhého trvání. V neděli večer Olga Menzelová na Facebooku informovala, že slavný režisér zemřel. Lidovky.cz vám přináší rozhovor s Olgou Menzelovou, který vyšel letos v dubnu v magazínu Pátek LN.
Zaujalo mě, že jste studovala mimo jiné novinařinu. Chtěla jste být novinářkou?
Odjakživa miluju češtinu, ráda si hraju se slovy. Jirka se tomu vždycky smál, divil se, že i když málo čtu, dobře formuluji. To je právě práce té školy. Svoje dcery cepuji, aby mluvily hezky, třeba aby neříkaly „nashle“, ale „na shledanou“. To, jak člověk mluví, jaká slova používá, o něm hodně vypovídá. Těžko snáším, když lidé dělají chyby v esemeskách a na papíře, to mám pak chuť neodpovídat. Nebo když na mě chce nějaký muž zapůsobit cizím slovem, ale použije ho špatně. To hned vím, na čem jsem. S láskou vzpomínám na paní doktorku Neradovou, která tu naši školu (Vyšší odbornou školu publicistiky) založila, nebo na profesorku Miklušákovou, která nás týrala s interpunkcí. Jazyk a novinařina jsou pro mě základ. Myslím, že díky tomu umím dobře formulovat – a mnohokrát se mi to později v práci hodilo, i když novinařině jsem se moc nevěnovala. Vlastně nic jsem nedělala zbytečně: sport, novinařinu ani produkci. Všechno se mi někdy hodilo.
Dnes se živíte pronajímáním výstavních panelů a pořádáním venkovních výstav. Jak jste se k tomu dostala?
Díky Jirkovi. V roce 2004 jsme spolu byli v Norsku, kde režíroval v Národním divadle v Oslu. Byla jsem tam zoufalá, protože jsem neměla co dělat. Procházeli jsme se tehdy u moře, kde byla úžasná venkovní výstava fotografa Yanna Arthuse-Bertranda. Bylo to v otevřeném prostoru na břehu moře, davy lidí, prostě nádhera. A Jirku napadlo: „Co kdybys to přivezla k nám?“ Trvalo mi dva roky, než se mi to podařilo. Koupili jsme panelový výstavní systém ze Slovinska, nechali ho repasovat, ale protože jsme zjistili, že má nějaké mouchy, vymysleli jsme pak vlastní výstavní systém, na který mám průmyslový vzor. Teď nově máme všechny výstavní panely pouze na solární pohon, takže už nepotřebuje elektrickou síť. Instalace i jednotlivé panely tím pádem mohou být prakticky kdekoliv. Paradoxní je, že to, k čemu dal Jirka podnět, mi vlastně dnes umožňuje se o něj starat doma. Mám fungující firmu, a díky ní jsem mohla být téměř denně u Jirky v nemocnici a poté i v rehabilitačních zařízeních a zároveň zvládat holky. Něco takového bych si v běžném zaměstnání nemohla dovolit.
S Jiřím Menzelem jste se seznámili, když vám bylo dvacet dva. Už jste s ním skoro polovinu svého života. Jak se váš vztah od té doby proměnil?
Každý vztah je cesta ze schodů dolů. Záleží na tom, jak rychle se z těch schodů jde. My jsme k tomu s Jirkou měli takový příměr, kterému jsme se hodně smáli. Přišel s tím náš kamarád z Chorvatska. Říkal, že každý vztah má čtyři fáze: milenci, manželé, bratr a sestra, dvě sestry. Tenkrát jsme brečeli smíchy, ale to je taková pravda!
Olga Menzelová.
Prošli jste si i obdobím, kdy jste žili odděleně...
Prostě se stalo, že náš vztah upadl do fáze „manželství“. Pro mě je ten výraz pejorativní, slova manžel, manželka mi nikdy nebyla příjemná. Ve vztahu je potřeba, aby jeden nikdy neměl pocit, že se snaží víc než ten druhý. Partneři by si měli navzájem dělat radost a být k sobě pozorní i v úplných drobnostech. A pokud tohle musíte toho druhého učit, je to strašně těžké. Už rok a půl předtím, než přišla na mé straně touha po dítěti, se náš vztah s Jirkou začal posouvat jinam. Bylo to vinou různých věcí a bylo to nejspíš přirozené. Buď se to zachytí a podaří nějak „vybrat“, nebo ne. U nás se k tomu tehdy přidala touha po dětech, které jsem vždycky chtěla. A Jirka se toho bál.
Proč?
Myslím, že jednak nechtěl přijít o svoje pohodlí, jednak mě prostě chtěl mít pro sebe. My jsme měli krásný život, hodně jsme cestovali, já jsem chodila do školy, při tom jsem dělala různé práce, které mě bavily – a i on měl ještě dost co dělat stran své profese. Věděl, že děti by tohle nevyhnutelně narušily. Byla v tom ale i jeho odpovědnost vůči věkovému rozdílu čtyřiceti let mezi námi. Myslela jsem, že se to zlomí, ale to se nestalo. Tak jsme se na čas rozešli, ale nakonec byl Jirka za ty děti přešťastný. Miluje je obě stejně, ač Anička není biologicky jeho (jejím otcem je režisér Jaroslav Brabec). Když jsme se pak jednou s Jirkou a oběma holkami procházeli po Letné, řekl mi: „Vidíš to, kdybych nebyl blbý, mohli jsme mít děti v pubertě.“ A já dodávám, že to bychom zase nezažili to, co jsme zažili. Bylo to složité, nějakou dobu jsme každý měli jiného partnera a partnerku, ale stejně jsme se od sebe nedokázali oddělit. Vždycky jsme si byli oporou.
Po všech těch kotrmelcích se vám podařilo vytvořit na pohled ideální patchworkovou rodinu. Jak se to dělá?
Tím, že jsme povýšili zájmy dětí nad zájmy dospělých a muži potlačili svá ega.
Jak říká Anička svému nevlastnímu tatínkovi Jiřímu Menzelovi?
Jirka je léta „Jiřinka“. Ten Jiřinka. A Evička mu říká Jiřinko-tatínku. Obě ho moc milují a on zase je. Myslím, že to, čím tolik iritujeme lidi, je, že spolu všichni dobře vycházíme. Že to funguje. I díky tomu, že jsme měli oddělené domácnosti. S takovým věkovým rozdílem, který se samozřejmě časem prohlubuje, s dětmi, psem to je dobré řešení. Jinak bychom si asi bývali byli za chvíli lezli na nervy. Tak jsme to vyřešili takhle a fungovalo to krásně, viděli jsme se téměř denně. Jirka vždycky říkal: „Holky, já vás mám tak rád. Já se raduju dvakrát: když přijdete – a když odejdete.“
Snímek tlumočník (2018). Jiří Menzel.
Po několika letech, kdy jste se mohli radovat z malých holčiček, přišla nemoc. Meningitida, která všechno ze dne na den změnila
Den, kdy jsem Jirku našla ležet doma na podlaze, bych dokázala popsat po vteřinách. To už mi nikdo z hlavy nevymaže. Okamžitě jsem věděla, že situace je nesmírně vážná. Zajímavé je, že on asi cítil už předtím, že se něco děje. Měl tendence uklízet byt. Nebo spíš vyklízet. Stalo se to, čeho se nejvíc bál: že na mně bude závislý. A ten jeho strach byl čím dál intenzivnější.
Mluvili jste spolu někdy o smrti?
Docela často, ale vždycky s takovým tím naším humorem, o kterém si nejsem jistá, jestli se dá přenést na papír. Prosil mě, abych ho nikdy nenechala v situaci, v jaké teď je. Nechtěl, abych byla jeho zdravotní sestra. A byl pořád plný sil, takže já jsem nad tím mávala rukou. Dokonce mě prosil, abych to v případě, že by nebyla naděje na zlepšení, skončila. A s tím svým typickým smyslem pro humor mě nabádal, abych to udělala hlavně chytře – aby mě nezavřeli. Když jsem vypadala, že ho neberu dostatečně vážně, hned přišel s tím, že to tedy udělá radši jako Hrabal nebo Tigrid, na což jsem zase já odpovídala, že to bude muset raději udělat teď, protože pak už třeba nebude moci. A smáli jsme se tomu. To jsem ještě netušila, že před takovou volbu budu za pár týdnů postavena.
Bylo to tak vážné, že lékaři zvažovali jeho odpojení od přístrojů?
V jednu chvíli ano. Když ho probudili z umělého spánku, nějakou dobu to vypadalo dobře, komunikoval s námi, dokonce ještě vtipkoval. Ale pak dostal sepsi a upadl znovu do bezvědomí. Kdyby takhle ležel měsíce a bylo by jasné, že míra utrpení je příliš velká a naděje příliš malá, asi bych rozhodla jinak. Je sobecké lpět na životě druhého jen proto, že ho tu člověk chce udržet. To není ve prospěch nemocného. Ale my jsme se pár dní předtím smáli vtipům z Cimrmana. Věřila jsem, že naděje je, i když mi všichni říkali, že šance, aby se dostal zpátky, je téměř nulová. Taky jsme nevěděli, ani Jirka to nevěděl, že existuje institut dříve vysloveného přání. A neví o něm většina lidí. Je to určeno k tomu, aby člověk mohl předem rozhodnout, co se s ním má nebo nemá dít, když už o sobě z nějakého důvodu nebude moci rozhodovat. Kdyby o téhle možnosti Jirka věděl, zcela jistě by nechtěl být oživován a já bych nemohla rozhodnout tak, jak jsem rozhodla, tedy že tady s námi ještě bude.
Jiří Menzel
V jiném rozhovoru jste zmínila, že vědomí Jiřího Menzela je od té doby změněné. Co to přesně znamená pro váš život?
Víte, Jirka už mi neřekne: Ahoj, jak ses dnes měla a co je nového? Nebo: Jak jste se, holky, měly ve škole, ve školce? Paměť se ale nevymaže ze dne na den. Kolísá to. Jsou chvíle, kdy si užívá filmy a komunikuje skoro jako dřív. Nebo jsme byli na opeře, na Falstaffovi, a protože to bylo poslední představení, které režíroval ještě před svou nemocí v Košicích, poznal, že v Praze jsou jiné kulisy, a vadilo mu, že zpěváci nemají interakci s diváky. Byl tak naštvaný, že jsme z toho představení museli odejít. Takže některé věci zůstávají, obzvlášť ty profesní. A jindy je zase výkyv směrem dolů. Ale rozhodně pořád ví, že je doma, a je s námi šťastný. Vlastně je to absurdní, že teď ho při životě drží to, kvůli čemu jsme se kdysi na čas rozešli – rodina. Když vidím, jak si užívá našich holek a kolik šťastných momentů jsme zažili, jsem vděčná, že jsem rozhodla takhle. Holky i sebe bych v opačném případě ochudila o strašně moc. Ta situace nám toho hodně dala. I když už Jirka holkám nemůže dávat to, co jim dával dřív, je to pro ně obrovská škola empatie. To, že se o něj staráme doma, jim změnilo náhled na spoustu dalších životních situací. Samozřejmě je to psychicky, fyzicky i finančně náročné. A mně se moc hodí, že jsem profesí produkční, protože jinak nevím, jak bych zvládla najít a zkoordinovat celý ten tým lidí, který se o něj stará, a k tomu holky a práci. Naši ošetřovatelé jsou fantastičtí lidi a dnes už jsou všichni součástí rodiny. Velkou pomocí je i Jiřího asistentka Míla Řádová a neteř Martina.
Myslíte na budoucnost?
Samozřejmě přijde den, kdy tady Jirka nebude. Ale já žiju tady a teď. Už hodně dlouho. Jirku už nikam jinam nedám. Nechci, aby umřel někde sám. Kdybych ho tehdy nevzala domů, dávno by nebyl. A to přesto, že všechna zařízení, kde se léčil, se nesmírně snažila. Dělali maximum, ale doma je doma.
Většina lidí v Česku – uvádí se až 70 procent – umírá v nemocnici, léčebně dlouhodobě nemocných nebo v domově pro seniory, přestože by chtěli umřít doma. Není to částečně i proto, že když si chcete vzít umírajícího příbuzného domů, setkáte se s nedůvěrou, jestli to zvládnete?
No jistě. Když vám každý říká, že nejlepší je nechat nemocného příbuzného v nemocnici nebo v zařízení následné péče, kde se o něj postarají, tak tomu věříte. Dokud nezjistíte, že to tak nemusí být. Během pobytu v jednom rehabilitačním zařízení dostal dvakrát infekci a dvakrát se ocitl na ARO. Od té doby, co je doma, to je od 7. října 2018, ani jednou. Já jsem prostě věděla, že nechci, aby umřel sám někde, kde jsou zelené stěny. Hlavní impulz byl, že jsem u toho chtěla být, držet ho za ruku. Aby se nebál. A měli jsme to obrovské štěstí, které řada lidí nemá, že Jirka měl nějaké našetřené peníze a že já vydělávám. Jinak by se domácí čtyřiadvacetihodinová péče nedala zajistit. Kdybych věděla, jak moc mu prospěje být doma, byl by tu už dávno. Ale člověk do toho spadne rovnýma nohama a dělá, co v té chvíli považuje za nejlepší. Všechno potřebné se učí za pochodu.
Zmínila jste, jak moc to změnilo k lepšímu vaše dcery. Čím to je, že děti berou životní rány často líp než dospělí?
Anička, které bylo tehdy osm, se to bohužel dozvěděla z televize. Strašně mě to tehdy namíchlo. Ona je nesmírně citlivá, byli a jsou na sebe s Jirkou hodně napojení. A taky právě jenom ji, i v těch nejhorších chvílích, v nemocnici poznával. Evička byla malá, když se to stalo, byly jí tři roky, ta si ho bohužel zdravého pamatovat nebude. Ale ony to berou úplně normálně. Od začátku za ním jezdily do nemocnice se mnou. A teď mu klidně naskáčou do postele, on je objímá, koukají se spolu na filmy. Děti mají tu výhodu, že berou situaci takovou, jaká je. Nesrovnávají a netrápí se tím, co nemůže být. A na nás dospělých je, abychom jim nelhali o tom, v jakém stavu jejich příbuzný – třeba babička nebo dědeček – je. Umírání a smrt patří k životu stejně jako porod. Proto s holkami čtu knížky o smrti pro děti, které vydává nakladatelství Cesta domů. Mluvíme o tom. Snažíme se zavést rituály, které budeme dělat i poté, co tady Jirka nebude. Bohužel smrt je u nás pořád ještě tabuizovaná a lidé se o ní mluvit bojí. Důsledkem je, že lidé umírají osamoceně v nemocnicích.
Co byste poradila lidem, kteří pečují o své nemocné nebo umírající blízké?
To, co mně poradil psychiatr Radkin Honzák. Šla jsem za ním kvůli Jirkovi. Ale první, na co se mě zeptal, bylo: „A jak se staráte o sebe?“ Pečující musí myslet i na sebe a svoje zdraví, protože bez toho by nemohl o nikoho pečovat. Když se fyzicky nebo psychicky zhroutíte, nikomu to nepomůže. V rodině je třeba se o péči buď střídat, nebo mít takové finanční prostředky, aby se na to dali najmout externí pomocníci. U nás tohle bylo jasné, protože Jirka má jenom nás a jednu neteř. Samy bychom to nezvládly.
Co je na tom celém nejtěžší?
Ten zlom, kdy je ze dne na den všechno jinak. Ale já jsem od začátku věřila, že to bude lepší, a to mě motivovalo vydržet. Všude jsem za ním jezdila jednou, někdy i dvakrát denně.
I když byl v umělém spánku a dalo se předpokládat, že vás nevnímá?
No jasně. Vždyť my nevíme, co člověk v bezvědomí vnímá. Tak jsem mu prostě hladila ruku, taky jsem mu otvírala oči a lezla mu do zorného pole, jestli mě třeba neuvidí. Sestřičky si asi říkaly, že jsem blázen. Ale mně to bylo jedno. Říkaly mi, že už se nemusí nikdy probudit, ale já jsem si to absolutně nepřipouštěla. Pořád jsem na něj mluvila, povídala mu, co děláme, co holky. A viděla jsem, že když jsem tam byla, grafy mozkové aktivity okamžitě vylítly nahoru. Něco se tam dělo. Nakonec se probudil, dokonce s pomocí ušel pár kroků, ale bohužel potom nastal ten zlom, o kterém jsme už mluvily.
Co vám to všechno dalo?
Já jsem za to vděčná. To je mimochodem taky něco, co mě asi naučil Jirka. Byl po rodičích druhý, který mi dal do života pozitivní náhled. My jsme byli úplné protipóly. Já jako lavina – a on jako klidný přístav, který mě uklidňoval. Učil mě, abych se na jakékoli životní situaci snažila hledat to pozitivní. To je jediná cesta, jak nebýt v životě nešťastný. Tak se to teď snažím tak vidět. Kromě toho, že jsem se naučila hodně z profese zdravotní sestry, jsem si uvědomila, že smrt prostě jednou přijde. Každý by chtěl odejít středem. Usnout a už se druhý den neprobudit. Ale ne každý má to štěstí. Beru to jako obrovský přínos do života, že jsem se naučila o takového člověka pečovat. A zároveň nezapomenout sama na sebe. Taky jsem se přestala trápit tím, co by mohlo být. Jasně že by bylo krásné, kdybychom mohli zase cestovat. Samozřejmě vzpomínám na naši poslední velkou cestu. Bylo to do jižní Indie, Evička tam přestala nosit plíny. Měli jsme se tam krásně. Ale nemá význam užírat se tím, co by bylo kdyby.
Zdá se mi, že jste člověk, který nerad prohrává. Vlastně to vypadá, že vůbec neprohráváte. Přitom spousta lidí by vaši situaci asi jako prohru brala.
Já prohru nesnáším. Vzpomínám si, jak jsem jednou běžela stovku, bylo to takzvaně o prsa, tak jsem do toho cíle skočila. Jenže to bylo na škváře, celá jsem se odřela. Ten pocit, že bych mohla prohrát, byl pro mě horší. Ale zas aby to nevypadalo, že jdu přes mrtvoly. Mě v životě hodně ovlivnil Nicholas Winton, s nímž jsem měla tu čest se mnohokrát potkat. Říkal: „Nic není nemožné.“ Samozřejmě že s Jirkovou nemocí jsem narazila. Zpočátku jsem byla přesvědčená, že to přeperu. A že když to nejde silou, půjde to ještě větší silou. No, bohužel to tak není a člověk to musí přijmout. Jsou věci, které se přeprat nedají, člověk musí sklapnout paty a být pokornější. Ale asi je to nějaká moje povaha, nevzdávat se. Já se v životě ničeho moc nezaleknu. A myslím, že všechno, co mě v životě potkalo, tak mělo být. Jasně že něco bych dnes řešila líp, ale to nemá cenu si vyčítat. Člověk se v dané situaci rozhoduje nejlíp, jak umí. Důležité je poučit se a ty chyby neopakovat, ale zároveň se netýrat, že jsme je udělali.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
