Lednici mám narvanou masem, snad přežiju, líčí slavný fotograf Kratochvíl. Karlín si převedl do Manhattanu
Portrét vytvořený Antonínem Kratochvílem.
| foto: Antonín Kratochvíl
Premium
Praha/Poděbrady -
Dokumentární film o něm měl mít premiéru 2. dubna. Tou dobou už měla v pražském prostoru Leica Gallery probíhat i jeho první společná výstava se synem Michaelem, nazvaná stejně jako film Můj otec Antonín Kratochvíl. A na květen se chystala velká retrospektiva jeho díla v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.
Všechno se kvůli pandemii koronaviru odsouvá na neurčito a slavný česko-americký fotograf Antonín Kratochvíl sedí ze stejného důvodu nepříliš ochotně doma.
Rozhovor pro magazín Pátek LN proto proběhl po Skypu. I na dálku je však Kratochvíl velmi bezprostředním společníkem, jenž sice neodpovídá nijak zeširoka, zato srdečně a otevřeně, s občasným amerikanismem a nezřídka i výrazem pěkně od podlahy. Za sebou má divoké osudy, které by vydaly na daleko víc než jeden film, a dílo, za něž získal celou řadu ocenění. Na virus se proto dívá s nadhledem a na ty, kdo mu házeli klacky pod nohy, s velkorysostí. Hlavní je fotka.
Autor:
Vojtěch Rynda
Na začátku koronavirové pandemie se říkalo, že jsme ve válce. Vy jste ve válkách byl. Co říkáte na současnou situaci a na opatření, která ji provázejí?
Já myslím, že to je průšvih! Na něco takového nebyl náš zdravotní systém připravený. Vůbec nevím, jak to budou řešit.
A vy osobně se viru bojíte? Jako senior, navíc diabetik patříte do nejohroženější skupiny lidí.
No tak co mám dělat, že jo. Moje žena Gabriela mě uklidila do našeho druhého domu u Poděbrad, kde máme velkou zahradu a náš syn tady může střílet pukem na bránu. Mám lednici narvanou masem... Tak tady vegetujeme a žena mě hýčká, je to hrdinka. Snad to tady přežiju – a když ne, tak co se dá dělat? Snad přežijeme všichni. Ten virus je Damoklův meč nad celou zeměkoulí, nikdo neví, jak se to vyvine. Prostě průser.
Fotograf Antonín Kratochvíl.
Před třemi roky vám zkolaboval organismus a málem jste zemřel. Jste na sebe od té doby opatrnější?
Ne, je mi dobře.
Prošel jste uprchlickým táborem v rakouském Traiskirchenu, bojoval jste ve francouzské cizinecké legii, fotil válečné konflikty... Kdy vám bylo nejhůř?
Asi když mě po propuštění z vězení ve Švédsku vrátili do Rakouska. Jako emigrant jsem se nemohl vrátit do Československa, nikdo mě nechtěl, musel jsem se znova narodit. Vytvořit si novou identitu.
O divokých peripetiích vašeho života vypráví dokument Andrey Sedláčkové Můj otec Antonín Kratochvíl, který měl mít začátkem dubna premiéru, kvůli zavření kin se ale odkládá. Jak jste reagoval na nabídku, že o vás vznikne životopisný film?
Zvažoval jsem to, a když už ten zájem filmařů natočit o mně dokument trval asi tři roky, řekl jsem si, OK. Dneska bych do toho asi už nešel.
Nebyl jste s výsledkem spokojený?
Myslel jsem, že ten film bude víc o fotografii než o osobních vztazích. Andrea ho postavila na vztahu mého syna Michaela a mě.
Dozvěděl jste se z filmu něco o sobě?
Spíš o jiných lidech, o sobě ne, já už jsem takový starý patron, tak se znám dobře. Hodně jsem se naučil o svém synovi, o tom, jak myslí, jak věci zpracovává.
Měl jste jako fotograf tendenci mluvit při natáčení kameramanům do práce?
Nemluvím lidem do práce, to je jejich kompetence. Protože já taky nemám rád, když mi někdo kecá do focení.
Fotografie pořízená Antonínem Kratochvílem.
Ve filmu o objektivech s dlouhou ohniskovou vzdáleností říkáte, „když tam nemůžu dojít, tak to nefotím“, a svůj styl práce popisujete tak, že „fotíte zpod bříška“. Co to znamená?
Že v dokumentární žurnalistice nemáte čas o tom přemýšlet. Fotíte z pocitu. A reagujete rychle.
Jak ze sebe dostáváte stres, který je s focením v extrémních situacích spojený? Máte nějaké rituály, jak se ho zbavujete?
Já to vždycky řeším s kamarády, kteří tam byli taky a mají podobné problémy. Povídáme si o tom. Každý funguje jinak, pro mě je to prostě takový proces očištění, po kterém musím jít zase dál. Je to čirá dávka adrenalinu, se kterou se musím nějak vypořádat. Asi dvacet let jsem míval špatné sny, o tom by mohla vyprávět moje žena. Ale já si je nepamatuju.
Vaše žena ve filmu mluví o tom, jak jste se v noci zabarikádovával v ložnici nábytkem nebo si povídal ze spaní s polštářem. Už se to zlepšuje?
Už to není. Zbavil jsem se hodinek a úplně to přestalo.
Fotografem jste se stal tak, že jste si kdysi v Nizozemsku půjčil aparát Flexaret a šel s ním na přijímačky na uměleckou akademii v Amsterodamu. Čím byste se profesně stal, kdyby vás tehdy nevzali?
To nevím. Jsem rád, že mě vzali a že můžu fotit. Tehdy mi to změnilo život: získal jsem určitou jistotu a zároveň způsob, jak ze sebe dostat tu spoustu emocí, kterou jsem měl nastřádanou z minulosti. Fotografie pro mě byla dobrá jako svého druhu terapie.
V dokumentu často komentujete světlo, vzpomínáte třeba na místo v New Yorku, kde jste bydlel a portrétoval rockera Davida Bowieho nebo herce Harveyho Keitela. Máte nějaké oblíbené světlo v Praze?
Asi v Karlíně, kde jsem vyrostl, tam se mi světlo líbilo hodně. Vracíval jsem se tam, než Karlín po povodních přebudovali; dneska už to tam je jiné. Byl jsem tam asi před rokem na nějaké prezentaci o Karlíně, a Karlín už tam nějak žádný nebyl. Staří Karlíňáci odešli, teď tam žije úplně nová sorta lidí. Vlastně jsem ten starý Karlín v New Yorku hledal, převedl jsem si ho do Manhattanu.
V Americe jste začínal v Kalifornii. Proč jste se později přesunul do New Yorku?
Mě v Kalifornii štvalo, jak tam bylo pořád modré nebe. Mám rád střídání ročních období, což se tam neděje. A taky se mi líbilo, že v New Yorku se dá chodit pěšky, kdežto v Kalifornii jsem musel pořád sedět v autě. Takže jsem na západním pobřeží strávil sedm let a zbytek na východním.
Pořád ještě pendlujete mezi Prahou a New Yorkem?
Teď už moc ne. Ale asi před čtyřmi měsíci jsme v Americe byli právě s tím dokumentem. A v New Yorku ještě pořád mám loft, držím si tam nohu ve dveřích.
Z USA jste se v 80. letech začal vracet do východní Evropy fotit tam dokumentární série v sociálně slabých oblastech. Do Československa vás nepustili, tak jste jezdil do Polska, Rumunska a dalších zemí „socialistického tábora“. Předtím jste přitom portrétoval hvězdy jako Boba Dylana nebo Keitha Richardse. Jak jste vnímal tu změnu?
Já to jako změnu ani moc nevnímal. Mě ten východ zajímal vždycky. Dřív jsem fotil barevné portréty na střední formát, ale přesytil jsem se toho a řekl si, že už to dělat nebudu. Začal jsem portréty dělat oproti jiným míň vyumělkované, v čemž mě právě ovlivnil ten dokumentární styl. Když se díváte na moje portréty z téhle doby, uvidíte v nich trošku i tu východní Evropu. Pak jsem s tímhle novým přístupem měl zase úspěch.
Máte čtyři ceny World Press Photo. Dvě jsou za portréty herců Willema Dafoea a Jeana Rena, další dvě za jiné žánry. Dá se říct, že nějaký žánr preferujete?
Ne, já to vnímám všechno najednou. Beru práci jako součást života a vždycky to zpracuju, jak nejlíp můžu.
Na co ze svého celoživotního díla jste nejvíc pyšný?
Na fotožurnalismus, na humanitární reportáže. V Itálii a v Americe jsem z toho udělal několik knih. Na to jsem hodně hrdý.
Portrét od Antonína Kratochvíla.
Přišel ve vaší práci okamžik, kdy jste si říkal, to už je moc, končím? Šokovala mě třeba pouliční fotografie muže z Haiti, jemuž stáhli kůži z obličeje.
Nepřišel. Dějí se obrovské krutosti, ale já jsem před realitou nikdy nezavíral oči. Vždycky jsem fotil všechno. Spíš se stávalo, že některé moje fotky na zakázku nakonec nebyly zveřejněné.
Ve zmíněném dokumentu se přitom řeší, jestli už váš přístup někdy nehraničí s cynismem...
Myslím, že musíte mít velkou dávku empatie, když lidi fotíte v takových situacích. Když se na moje fotky podíváte pořádně, zjistíte, že o cynismu určitě nejsou.
Stalo se vám naopak, že jste někam měl jet pracovat, ale nejel – a pak jste toho litoval?
(pauza) Já jsem většinou jel. Ničeho nelituju, jak zpívá Edith Piaf. Moje žena mi s tím nedělala problémy a já ji ani moc neinformoval o tom, co dělám, aby byla klidná. Bral jsem svoji práci jako službu – že dávám hlas těm chudákům, které fotografuju. A oni za to byli rádi, viděli mě jako anděla, posla, který jejich problémy nafotí a dá o tom světu vědět. Doufali, že se díky tomu třeba i něco změní, aspoň mi to říkali. Kromě vojáků a policajtů mi nikdo v práci nebránil.
Ve filmu je k vidění velmi rozsáhlý a reprezentativní přehled vaší tvorby. Spolupracoval jste na výběru fotografií?
Dodal jsem fotografie a filmaři si vybrali sami. Nechtěl jsem se jim do toho moc plést.
Snad všechny fotografie použité ve filmu jsou černobílé. Barevné vám v něm nechybí?
Skoro celou svoji kariéru jsem fotil černobíle, i když barvu umím taky. Dneska si ten digitální foťák můžete přehodit na barvu nebo na černobílou, jak chcete, ale mně se moje fotky líbí víc černobílé.
Tušíte proč?
Já jsem začínal fotit v sedmašedesátém – a tehdy se fotilo skoro jen černobíle, tak jsem si na to zvykl. Je to pravdivé a přitom není – trochu jako když se na svět díváte jako pes, protože pes taky vidí černobíle. Je to určitá transcendence, posun do jiné reality. Takže už to s tou černobílou asi dojedu až do konce.
Mohlo hrát ve vašem „válečném“ období roli i to, že krev v černobílé nevypadá tak naturalisticky? Jako když Martin Scorsese radši své krvavé boxerské drama Zuřící býk natočil na černobílý materiál, protože v barvě by působilo příliš brutálně?
Můj agent mi říkal, že krev v černobílé se špatně prodává. Mě to tedy neodradilo.
Od roku 2003 fotíte jen na digitál. Jak jste prožíval přechod z klasické fotografie?
No, nebylo to lehký. Párkrát jsem to pokadil. Naštěstí jsem měl věrného asistenta Mathiase Brugmana, který mi pomohl se to naučit.
Kvůli focení jste procestoval svět. Kolik váží vaše vybavení na cesty?
Vybavení vozím minimální. Dva foťáky, několik objektivů. Dřív, když jsem ještě fotil na film, nejvíc samozřejmě vážil ten materiál, protože v místech, kam jsem jezdil, se takový sehnat nedal. Ale jinak jsem vždycky cestoval velice nalehko.
Fotografie Antonína Kratochvíla.
Relativně nedávno jste spoluzaložil spolek 400 ASA, do kterého patří i fotografové o víc než generaci mladší než vy. Sledujete tvorbu mladších kolegů?
Ano. Třeba právě ve 400 ASA jsou takoví, kteří se věnují dokumentární fotografii a sociálním tématům. To považuju za velmi zdravé a chvályhodné.
Spoluzakládal jste i agenturu VII. Ta vám ale v červenci 2018 pozastavila členství kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování, která odmítáte. Když v USA nedávno za sexuální útoky odsoudili producenta Harveyho Weinsteina, vyvolalo to ve vás nějaké reminiscence?
Ani ne. Já myslím, že ten pán byl prostě prase. (směje se) V mém případě šlo o několik žen, které od agentury chtěly určité věci, já jsem s tím nesouhlasil a stál jsem jim v cestě. Takže to od nich byla spíš taková vendeta. Já se sexuálním nátlakem či násilím vůči ženám rozhodně nesouhlasím, a proto mě ta kauza hrozně mrzela: bylo to celé vymyšlené, ony se chtěly jen zviditelnit. Tak to aspoň vidím já. Lidi z médií to viděli jinak, protože se chtěli taky zviditelnit, takže z toho udělali velikánskou kauzu. Asi byla zrovna okurková sezona. Nevím, už o tom nepřemýšlím a v podstatě je mi to jedno. Je to passé a dneska má svět jiné starosti, než aby se staral o pár žen, kterým jsem před třiceti lety sáhl nebo nesáhl na zadek. To je směšné.
Do českého povědomí jste se vedle své fotografické tvorby zapsal i výraznou postavou výtvarníka Bořka ve Hřebejkově a Jarchovského snímku Kawasakiho růže. To bylo před deseti lety. Od té doby vám nikdo roli ve filmu nenabídl?
Bohužel ne. Já jsem byl tehdy za tu roli nominovaný na Českého lva. Nedostal jsem ho a pak mi jeden z té filmové akademie řekl: „Tondo, to je dobře, žes nevyhrál, přece ti to nedáme, když jsi fotograf.“ Takže jsou filmaři asi rádi, že jsem od filmu odpadl. Nikdo mě od té doby neoslovil a už asi neosloví. Ale byla to pro mě dobrá zkušenost, že jsem mohl stát na druhé straně kamery a poznat, jaké to je z hereckého pohledu.
Nemohl jsem si nevšimnout, že v tom dokumentu, ale i na fotkách nebo teď při rozhovoru máte pořád něco kolem krku – šálku, šátek či třeba jen přehozený svetr. Jak tohle vaše poznávací znamení vzniklo?
Asi v Indii v 70. letech. Začal jsem nosit šálu, která se dá použít různě: zahřeje vás, můžete si z ní udělat plavky nebo turban, v písečné bouři si ji omotáte přes pusu... Šála je pro mě důležitá, sjezdil jsem s ní celý svět, zvykl jsem si na ni a teď se mi hodí třeba na to, že do ní kašlu.
V době epidemie se to hodí...
Teď se to hodí. (směje se) Protože pan premiér řekl, ať si aspoň dáme šálu přes pusu. Což je směšný, protože tím ten virus pronikne, pokud nemáte ten náhubek s trojkou (respirátor typu FFP3).
Na co se chystáte, až karanténa skončí?
Připravuju velkou výstavu, svoji retrospektivu, v Praze v domě U Kamenného zvonu. Touhle dobou se měly dělat zvětšeniny v laboratoři ve Vídni, ale kvůli karanténě ji zavřeli. Všechno se zastavilo. Měl jsem mít i výstavu v Leica Gallery, měli jsme mít premiéru filmu... Jak dopadne ta retrospektiva, nevím. Pořád na ní makám, zrovna dělám katalog. Snad si to všechno nějak sedne, protože do toho bylo vloženo hodně práce.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
