První natáčecí den si však pamatuji jen zčásti. Pan režisér se sice přišel osobně seznámit, podal mi dokonce ruku, ale když začal vysvětlovat můj herecký úkol, dělaly se mi mžitky před očima. „Dnes máte, pane kolego (kolego!) jen jeden obraz. Čeká vás jako četníka rozběsněný dav vesničanů a vy vběhnete s puškou do něj a zklidníte jej,“ oznámil mi laskavě a odešel se věnovat dalším umělcům.
Rozběsněný dav? A já sám s puškou? Šel jsem se podívat na místo natáčení, kde se zmiňovaní vesničané chystali. Když jsem je viděl, málem jsem upadl do bezvědomí. Na běsnění se připravovala Eva Holubová, Jan Kraus, pan Zindulka a další. Asi desetkrát jsem se zhluboka nadechl, ale řekl jsem si, že před takovou výzvou neuhnu, a jal jsem se soustředit na výkon.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Přibližně po půlhodině, kdy se na place sešla dobrá třicítka herců, které jsem do té doby znal jen z kina a z televize, jsem už byl těsně před kolapsem. „Uděláme si zkoušku,“ zvolal pan režisér a všichni se připravili. „Jako kamera a jako akce!“ V tu chvíli vybuchli vesničané v šílený povyk a křik, já jsem celý ztuhl a byl jsem ztracený.
Strach z nich na mě šel, i když jsem věděl, že je to jenom jako a napadaly mě v té panice myšlenky, že když bude nejhůř, některého z herců zastřelím. „Běž!“ strčila do mě v tu chvíli asistentka a já jsem se rozešel s puškou v ruce a s ohněm v srdci zastavit tu běsnící mašinu a dobýt český film. „Stop!“ ozvalo se z vysílačky a všichni se v tu ránu uklidnili. Tedy až na mě. Třásl jsem se tak, že mi zbraň málem vypadla z ruky, a to už za mnou utíkala asistentka a volala z dálky: „Ty vole, proč jsi nám nikomu neřekl, že jsi po obrně? Vždyť během chůze nekrčíš nohy v kolenou.“ Co se dělo následující minuty a hodiny nevím, znám to jen z vyprávění, ale ve filmu jsem nakonec zůstal.
(Kamarád Jirka M. to měl horší. Ten si chtěl v Hanele zahrát tak moc, že tvrdil, že umí ovládat koně s vozem a až když třikrát naboural staré stavení Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsme natáčeli a ani jednou se nestrefil do vrat, musel přiznat, že sedí na voze poprvé v životě.)
Dávno bych na tuhle potupnou historku zapomněl, nebýt premiéry ve Slováckém divadle. V sobotu jsme uvedli komedii Deskový statek, kde hraju hlavní roli vypečeného majitele realitní kanceláře pana Fistra. Zkoušení nám přerušila karanténa a všechno, co jsme měli připravené, se nám během boje s čínskou chřipkou úplně ztratilo. A když jsme se vrátili, tak jsme zase začali situace hledat od začátku, ale času už nebylo tolik a ačkoliv jsem už u divadla hrál hromadu velkých rolí, byl jsem i s kolegy nervózní, a po jedné generálce za mnou přišla dramaturgyně se slovy: „Ty máš něco s nohama? Vůbec je při chůzi nekrčíš…“
Přeji všem, aby přijímali velké výzvy s odhodláním, aby do nich šli po hlavě a aby u nich nakonec měli, jak říkala moje babička, dušu v péří.
