Palackého mozek stále leží na nočním stolku, brzy se k nám ale vrátí, říká šéf Národního muzea
Premium
Rozhovor
Praha -
Ředitel Národního muzea Michal Lukeš
o velkolepé egyptské výstavě Sluneční králové,
kůži mongolského prince a o tom,
proč je důležité sbírat roušky.
Odpusťte poněkud osobní úvod. Když jsem se s Michalem Lukešem setkala při rozhovoru v roce 2002 poprvé, bylo nám oběma dvacet sedm. Byla jsem vyjukaná přiměřeně skutečnosti, že to byl můj první rozhovor vůbec – a hned s ředitelem jedné z největších kulturních institucí v zemi.
Nervózní byl však nejspíš i Michal Lukeš. Za bytelným dřevěným stolem ve stejně monumentální pracovně v historické budově Národního muzea působil trochu jako student, který je sám překvapen, kam se to dostal. Trochu jsme proto tentokrát bilancovali.
Po osmnácti letech, během nichž Michal Lukeš mimo jiné zrekonstruoval starou budovu a celou administrativu přesunul do té nové, zděděné po Federálním shromáždění, ho čeká otevření první výstavy skutečně mezinárodního významu.
Od 31. srpna do 7. února bude Národní muzeum, svítící vyčištěným pískovcem nad Václavským náměstím v Praze, patřit Slunečním králům, faraonům-zakladatelům z doby takzvané Staré říše a největším staroegyptským pokladům z doby 3. až 1. tisíciletí před Kristem. Výstava má nebývalý rozpočet 48 milionů korun a naději, že přiláká návštěvníky z celé Evropy. Pokud opět nezasáhne koronavirus.
LN: Sedíme v historické pracovně, odkud ředitelé Národního muzea úřadují téměř jedno století. Tady jsme v roce 2002 dělali náš první rozhovor, ale po rekonstrukci jste se přestěhoval do nové budovy. Nestýská se vám někdy po tom výhledu na Václavské náměstí?
Já se sem občas dostanu, nebojte. Slouží nám jako reprezentativní prostor, ale pro výkon funkce manažera se přece jen moc nehodila. Když jsem do Národního muzea nastoupil, byla historická budova plná kanceláří s administrativními i odbornými pracovníky, depozitářů a skladů. Tím, že se všichni včetně mě přesunuli do nové budovy, tedy bývalého Federálního shromáždění, se té staré mohl vrátit výstavní účel a teď plně slouží veřejnosti. Vlastně včetně této místnosti, jelikož i do ní návštěvníci mohou při prohlídce muzea nahlédnout. To za tu ztrátu kanceláře stálo.
LN: Na konci srpna byste měli otevřít největší výstavu, jaká se kdy v Národním muzeu konala: Sluneční krále. Už jsou egyptské artefakty „pod střechou“?
To ještě zdaleka ne. Původně měly přiletět už na začátku června, překonali jsme všechny překážky, armáda nám přidělila vojenské letadlo, ale zabránil nám v tom koronavirus v Egyptě. Nebylo by možné zajistit bezpečnost všem lidem, kteří by zásilku doprovázeli, a problematický byl i jejich pohyb přes hranice. Výstava tedy začne 31. srpna 2020.
LN: Přiletí všechny předměty přímo z Egypta?
Přibližně stovka exponátů bude z Egypta, převážně jde o objevy českých a československých egyptologů. Dalších asi osmdesát artefaktů pochází z Německa, protože v Abúsíru, kde od 60. let 20. století působí čeští egyptologové, dřív pracovala Německá orientální společnost.
LN: Je to tedy tak, že na nic z toho, co v Abúsíru českoslovenští a čeští egyptologové objevili, nemáme právo? Všechno patří Egyptu?
Ano. V 19. a části 20. století to bylo jinak, ale to panoval kolonialismus. Ještě do 70. let 20. století Egypťané dovolovali nálezy dělit – proto máme některé z nich v Náprstkově muzeu, ty budou na výstavě také. Pak se ale pravidla změnila a předměty se už nevyvážejí, maximálně zapůjčují. Konvolut artefaktů, který k nám poputuje, se takto celistvě dostane ven z Egypta vůbec poprvé.
Archeologům patří čest a sláva a samozřejmě to nejdůležitější – možnost odhalovat historii dávných civilizací. Smyslem archeologie totiž není jen objevovat různé předměty, ale jejich prostřednictvím získávat poznatky a informace o životě lidí, kteří v té době žili, a o tom, jak se civilizace vyvíjejí v čase. Abúsír je soubor pohřebišť zahrnující královské pyramidové komplexy, hrobky členů královské rodiny, vysokých i nižších úředníků, který má svůj genius loci. Snažili jsme se proto pomocí architektury výstavy, videomappingů, 3D technologií, promítání a průchozích modelů pyramid přiblížit nejen lokalitu samotnou a její atmosféru, ale také návštěvníka přenést do doby staroegyptských panovníků 5. dynastie.
LN: Dá se říct, který z předmětů na výstavě bude nejvzácnější?
To je těžké. Někdy nález zdánlivě zcela obyčejného předmětu z technicko-administrativního zázemí hrobek posune vědění dopředu, ale neodborníka nijak nenadchne. Myslím, že egyptologové si nejvíc cení unikátní královské sochy panovníka Raneferefa, ale každý z vystavených předmětů je sám o sobě mimořádným artefaktem. Návštěvníci uvidí největší staroegyptské poklady z doby 3. až 1. tisíciletí před Kristem. Zrovna tak převratné jsou ale nálezy, z nichž bylo například možné definovat kritéria zániku jednotlivých dynastií a civilizací.
LN: Jaká to jsou? Že bychom se z toho třeba mohli poučit...
Kupříkladu to, že stát měl příliš mnoho úředníků. Nebo že spotřebovával víc, než byl schopný takzvaně vydělat, musel se vyrovnávat s rostoucím nepotismem a neschopností státu reagovat na aktuální problémy a v neposlední řadě se nedokázal adaptovat na změnu přírodního prostředí během 23. a 22. století před Kristem.
LN: Proč se egyptské vykopávky točí jen kolem hrobek? Copak tam nebyly nějaké jiné stavby, třeba školy nebo tržiště?
Nejsem sice archeolog, ale zkusím odpovědět. V první řadě je třeba říci, že české výzkumy se již dávno nesoustředí jen na hrobky. Kult smrti ale prostě ve staroegyptské civilizaci hrál zásadní roli. Život smrtí nekončil, naopak začínala jeho další etapa. Kněží byli středobodem fungování egyptské civilizace a kolem hrobů se točilo všechno podstatné.
Odkrývat sto základů obydlí nepřinese zdaleka takovou informaci o civilizaci jako objev jediné hrobky, když uvážíte, že to nebylo jen místo pro spočinutí těla, ale brána do jiného světa, kterou obklopoval celý komplex chrámů, budov a místností. Tak to prostě v archeologii často bývá, že nejbohatší nálezy pocházejí obvykle z hrobů zejména movitých a vysoce postavených jedinců, protože těm se na cestu do záhrobí dávalo množství předmětů, které o té době vypovídají. Nehledě na to, že v egyptských hrobkách se zachovalo také množství maleb a nápisů, které nám přinášejí klíčové informace o tehdejším světě a jeho myšlenkovém prostředí.
LN: Čí nápad byla výstava Sluneční králové? Egyptologů, nebo Národního muzea?
Egyptologů, s nimiž ale úzce spolupracujeme. Nápad tu dříme více než deset let, pochází z doby, kdy byl Václav Klaus v roli prezidenta na státní návštěvě v Egyptě. Tam o možnosti velké výstavy mluvil s tehdejším prezidentem Husním Mubárakem. Byl to takový sen kolegů a kolegyň z Egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK, ale pak přišla hospodářská krize a arabské jaro a celý projekt zapadl. Po dohodě s ředitelem Českého egyptologického ústavu Miroslavem Bártou jsme ho začali křísit asi před čtyřmi lety.
LN: Dá se říct, kolik taková výstava stojí?
Její rozpočet je zhruba 48 milionů, z toho je třeba zaplatit všechno: pojistku, transport i lidi, vytvoření vlastní výstavy, multimediální programy. Jen pojistná hodnota těch předmětů je zhruba miliarda korun. Pojištění se pohybuje v desítkách tisíc dolarů.
LN: Předměty jsou zapůjčené zdarma, nebo se za to něco platí?
To je právě ta naše výhoda například oproti newyorskému Metropolitnímu muzeu. Zatímco oni museli platit za zapůjčení předmětů fíčka (z anglického fees – poplatky), nám je Egypťané díky dobré pověsti českých egyptologů a té práci, kterou tam za šedesát let odvedli, odpustili; jen se budou podílet na výnosech z tržeb ze vstupného. Samozřejmě pomohlo i to, že naši egyptologové mají dobré vazby na bývalé i současné vedení tamní archeologicko-památkové péče.
LN: Jste jedním z nejdéle sloužících ředitelů velkých kulturních institucí, do funkce jste nastoupil v roce 2002. Jste i nejdéle sloužícím ředitelem Národního muzea?
Já jsem to nikdy nepočítal, ale myslím, že asi ano.
LN: Ještě vás ta práce baví?
Velmi. Myslím, že to je na mně docela i vidět. To moje fungování v muzeu mělo různé etapy. Když jsem sem přišel, stal jsem se takovým Bořkem stavitelem a investičákem. Jsem přitom absolvent filozofické fakulty – a tam nás investice neučili, takže jsem se učil za pochodu. Rychle jsem zjistil, že těch zhruba čtyřicet budov, které Národní muzeum vlastní, je ve velmi špatném stavu.
Jako první jsme otevírali České muzeum hudby, na stole ležel projekt rekonstrukce Národního památníku na Vítkově, který byl tehdy zavřený, čekala nás rekonstrukce Národopisného muzea. Většina sbírek byla ve sklepeních v historické budově Národního muzea a rozstrkaná po různých farách a školách mimo Prahu, kde byly naprosto nevyhovující podmínky pro jejich uchovávání. Nejdřív tedy bylo třeba postavit moderní depozitáře, teprve pak mohl začít ten největší úkol – rekonstrukce hlavní budovy.
Teď je hotová a konečně můžeme začít dělat pořádné akce. Třeba takové Sluneční krále bychom dřív vůbec nemohli udělat, protože celá budova byla v havarijním stavu a výstavní sály byly nevhodné ze všech bezpečnostních hledisek. Ty předměty by nám sem nezapůjčili.
LN: Byla tady už někdy výstava takto vzácných předmětů?
V Národním muzeum za poslední desítky let ne. Tato výstava je pro Národní muzeum přelomovou událostí. Její příprava je sama o sobě velice náročná, ale chystat takto rozsáhlou a výjimečnou výstavu v době koronavirové hrozby v celém světě, při omezení letecké dopravy a pohybu lidí přes hranice států je neuvěřitelně náročné. Období egyptské Staré říše ale v takovém bohatství předmětů nebylo prezentováno ještě nikde na světě. V tom jsme první.
LN: Proč vlastně období starého Egypta lidi tak fascinuje?
Řeknu to laicky. Egypt je jedna z největších civilizací, o nichž víme. Do jisté míry je stále záhadný, stále je tam co objevovat. Pořád vlastně přesně nevíme, jak ty ohromné pyramidy vznikly. Navíc do Egypta už měla většina Čechů možnost zajet a vidět to na vlastní oči. To myslím také hraje roli.
Prezident Miloš Zeman při příležitosti 101. výročí vzniku samostatného československého státu uděloval 28. října 2019 na Pražském hradě státní vyznamenání. Historik, slovakista a ředitel Národního muzea Michal Lukeš převzal Medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti kultury.
LN: Myslíte, že se i přes koronavirus podaří přilákat zájemce o starý Egypt z okolních i vzdálenějších zemí?
Děláme si velké naděje. Uvidíme, zda skutečně přijde druhá vlna. Koronavirus zpomalil přípravu výstavy a odsunul její začátek, ale kdyby se nám podařilo otevřít na konci srpna, bude to široko daleko první tak významná výstava v Evropě a potrvá déle, než bylo plánováno – do 7. února. Rozhodující bude, zda nám virus nepřekazí přepravu.
Klidný budu, až letadlo přistane v Ruzyni. Plánujeme propagační kampaně v okolních státech, CzechTourism a Česká centra nám pomohou s kampaní pro Vídeň, Drážďany, Berlín, Mnichov, Bratislavu a další státy a města. Chtěli bychom přilákat tamní uměnímilovné lidi, kteří třeba v té Vídni na podzim žádnou srovnatelnou novinku mít nebudou.
LN: Dá se říct, o kolik návštěvníků vás připravil koronavirus?
Loni jsme měli ve všech našich objektech více než milion návštěvníků, z toho 800 tisíc připadlo na hlavní budovu. Letos jsme byli dva měsíce pro veřejnost úplně zavření, zahraniční turisté téměř zmizeli. Nyní se to pomalu lepší, ale ještě třeba v květnu jsem tady pomalu vítal každého návštěvníka osobně. Teď hodně jezdí mimopražští Češi a také Rakušani a Němci. Je to přesně ten typ návštěvníka, kterého chceme.
A myslím, že ho chce i Praha – místo pivních turistů a těch, kteří se sem jezdí loučit se svobodou. Ti do muzea obvykle nezajdou. Koronavirus je tu však stále s námi, uvidíme, jak se situace u nás i ve světě bude vyvíjet. Konečné hodnocení návštěvnosti bych tedy raději nechal na konec roku.
LN: Jaký podíl tvoří mezi návštěvníky v normálních letech cizinci a Češi?
Tady v historické budově je to asi padesát na padesát, do ostatních budov chodí většinou Češi.
LN: Co velkého chystáte dál?
Intenzivně jednáme s republikou Sacha, Jakutskem na severovýchodě Ruska, odkud bychom příští rok chtěli přivézt zmrzlé mamuty. Tedy zmrzlé části těl mamutů a dalších pravěkých zvířat. Výstava se bude jmenovat Země mamutů. Bude to celkem náročné, protože v muzeu budeme muset vytvořit podobné podmínky, v jakých mamuti leželi desítky tisíc let. Každopádně obdobná výstava zatím v Evropě také nebyla.
LN: Tedy vlastně budete muset postavit obří mrazáky...
Velké průhledné mrazáky, které se nesmějí mlžit, nesmí dojít k výpadkům elektřiny a podobně.
LN: Máte plány i do dalších let?
Ano, třetí velkou mezinárodní výstavou v pořadí by mělo být nejspíš v roce 2023 Baroko, na němž spolupracujeme s Domem bavorských dějin v Německu. Chceme to udělat jinak, než bylo dosud zvykem, tedy nesoustředit se zdaleka jen na umění a literaturu, ale přiblížit návštěvníkům celkové kulturní ovzduší, sociální problematiku, atmosféru té doby.
České a bavorské baroko je umělecky stejné, ale u nás pohled na něj hodně určuje prizma Bílé hory. Stále ho vnímáme jako období úpadku českého jazyka a kultury, což v Německu není. Je zajímavé srovnat tyto dva úhly pohledu. No a když už mluvím o té Bílé hoře, na podzim bude čtyřsté výročí, k němuž taky něco menšího připravujeme.
LN: Mimochodem, už se vrátil zpět do muzea mozek Františka Palackého, který byl odvezen ze svého úkrytu ve stěně Panteonu před rekonstrukcí?
Ne, ještě je na nočním stolku.
LN: Vašem?
Ne, u Palackých doma, vedle lůžka Františka Palackého. Tedy v Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra v Palackého ulici. Pietně jsme ho tam uložili během rekonstrukce muzea. V hlavní budově je pro něj už ale připravena schrána a brzo bude slavnostně navrácen, spolu s odhalením dvou bust: architekta Národního muzea Josefa Schulze a mecenáše Josefa Hlávky.
LN: Proč se nemůže pohřbít?
To se zvažovalo, ale spolu s potomky rodiny jsme se nakonec rozhodli, že ho vrátíme do Panteonu. Koneckonců, pohřbít ho můžeme vždy.
LN: Lidské ostatky ale nejsou zrovna běžný výstavní předmět…
Výstavní ne, sbírkový ano, vždyť máme celé antropologické oddělení a v něm několik tisíc takzvaných tekutinových preparátů. Z větší části k nám přešly z Anatomického ústavu Univerzity Karlovy, kde se používaly jako výukové pomůcky. Máme i poněkud bizarní lidské ostatky jako například kůži mongolského prince Chaisana, vypnutou na rámu.
Nevím tedy, jestli je ta příhoda úplně verifikovaná, ale údajně šlo o prince, kterého zajal jeho příbuzný, kníže Džá-Lama, známý svou krutostí. Podle legendy přišla jeho matka prosit, aby jí ho vrátili živého. Což Džá-Lama skutečně udělal, ovšem nejdřív jej nechal stáhnout zaživa z kůže.
LN: A jak se dostala do Prahy?
Existoval nějaký ruský expediční oddíl, který ještě za cara dělal pořádek na mongolsko-ruských hranicích. Džá-Lamu zajali – jeho hlava je dnes v petrohradském etnografickém muzeu. Kůži prince Chaisana ruští vojáci zabavili a následně se dostala do majetku Václava Kopeckého, vojenského šikovatele, který působil v Rusku – a ten ji přivezl do Prahy. Po jeho smrti se tento předmět dostal do sbírek Národního muzea. Je zde uložena také jako dokument krutosti, jíž je člověk schopen.
Možná to ale dokonce není ten nejobskurnější předmět, který muzeum vlastní. Nerad bych to tedy bulvarizoval, ale když jsem poprvé viděl v antropologickém oddělení sbírku z blázinců, divil jsem se ještě více. Je tam například prasklý lidský žaludek plný sena a slámy. Pochází z člověka, který si o sobě myslel, že je býložravec, a zřízenci zapomněli, čím je vycpán slamník… Máme spousty orgánů poškozených syfilidou nebo kůži člověka, který zemřel na černé neštovice. Takové věci se ale v podstatě nevystavují, pokud nejde například o tematickou výstavu o nemocech a podobně. Ač by to jistě byla takzvaná atrakce, lidé mají bizarnosti rádi, tak tyto slouží výhradně vědecké práci a dokumentaci a musí s nimi býti zacházeno s pietou.
LN: V muzeu máte i vycpaná zvířata, což vám mnozí vyčítají. Je to podle vás etické, nebo ne?
Musíte se na to podívat z toho úhlu pohledu, že díky této praxi máme v Národním muzeu i několik preparátů, lidově vycpaných zvířat, která mezitím vyhynula – například vakovlka. Na první pohled to vypadá krutě, ale slouží to opět k vědecké práci a dokumentaci. Zvířata již samozřejmě pro preparování nelovíme, většinou je získáváme z úhynů v zoologických zahradách.
LN: Co sbírá v současné době oddělení etnografie, když se vesnická lidová kultura udržela už jen na pár místech?
Tam se to hodně mění, zaměřujeme se na městskou kulturu, protože etnografie v moderním pojetí už nejsou jen ty, jak říkám, tance a kroje. Máme kolegy, kteří se věnují třeba trampingu či městské kultuře. Musejí být s trampy v kontaktu a přemluvit je, aby například starý ešus nevyhodili, ale dali nám ho. Mnohé věci ve své době běžné a obyčejné se postupem času stávají historickými zajímavostmi. Je v tom spousta komunikace.
LN: Podle čeho se vlastně určuje, které předměty běžné potřeby bude muzeum archivovat jako doklad života v naší epoše?
Předměty běžné potřeby dokumentujeme už přes dvě stě let, mimochodem, já sám jsem v muzeu v roce 1993 začínal tak, že jsem dostal batoh a obcházel jsem volební štáby jednotlivých politických stran a sbíral propagační materiály: letáky, tužky, tašky. Kdyby to muzeum neudělalo, zmizí ty věci v nenávratnu, vyhodí se. Nebo teď během pandemie naše kurátorka módních sbírek sbírala zajímavé roušky.
Dnes ovšem k předmětům musíte uchovat spoustu dalších informací, aby v budoucnu lidé pochopili, k čemu byly. Hodně věcí má také virtuální obsah. Život jakéhokoli člověka dnes není kompletní, aniž bychom věděli, co má v telefonu a počítači. Mimochodem, teď byste se mě klidně mohla zeptat na politiku, ale my musíme být nestranní. Nedávno jsme například díky Livii Klausové získali část šatníku prezidenta Václava Klause.
Máme tu i Masarykův oblek a také oblek Miloše Jakeše, který si koupil u příležitosti zvolení do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Máme svetr Václava Havla. V tomto si nemůžeme a nechceme vybírat. Jsme dokumentátoři, ne hodnotitelé. Naší povinností je navázat na kontinuitu sbírek, které dávaly dohromady celé generace muzejníků. Podobně jako archeologové nesbíráme předměty pro předměty, ale dokumentujeme dobu, společnost, vývoj přírody tak, abychom zde budoucím generacím zanechali její co nejpřesnější obraz.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
