Lidé

Nespadám už do kategorie ‚z Východu’, nemusím tak ztvárňovat jen prostitutky, říká herečka Babišová

Herečka Martina Babišová. | foto: Nicole Břeňová

Premium Rozhovor

Praha - Herečka Martina Babišová o tom, jak se studuje herectví v angličtině, po jakých hercích je dnes poptávka a proč ji nebaví role manželek a milenek.

Marie Niček

29. října 2020 5:00

• 2 příspěvky

Nedávno získala cenu filmového festivalu v kanadském Torontu, hrála v řadě zahraničních produkcí a objevila se i v českých seriálech. Martina Babišová patří mezi nejnadějnější mladé české herečky. Je milá a přátelská a při rozhovoru s ní máte pocit, že jste si šli poklábosit s kamarádkou. Podle vzhledu, hereckých zkušeností a dokonalého anglického přízvuku by ji však možná někdo tipoval spíš na Irku. Točila po boku hollywoodských hvězd, ale i českých zvučných jmen, jako jsou Ivan Trojan nebo Miroslav Krobot, a až nebude dostávat zajímavé ženské role, tak si je, jak říká, sama napíše.

Herectví jste vystudovala v Irsku. Není zrovna u téhle profese lepší věnovat se jí v rodném jazyce?
Bylo to ještě složitější: musela jsem se naučit nejen dobře anglicky, ale umět v tom jazyce i cítit a přemýšlet. Na druhou stranu si myslím, že jazyk není na hraní to nejdůležitější. Je to jen technikálie, skrze niž komunikujete jednotlivá slova. Musíte jít ale mnohem hlouběji. Dobrá zkouška herectví je, když vypnete zvuk a pozorujete jen mimiku obličeje a tělo, jestli dokážete porozumět i beze slov.

Autor: Marie Niček

Témata: herec, angličtina, Česko, hvězda, Irsko, Miroslav Krobot, Toronto, Ivan Trojan

• Vstoupit do diskuse (2 příspěvky)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

• Mohlo by vás zajímat

Ve věku 73 let zemřel popularizátor astronomie a kosmonautiky Marcel Grün

Co to znamená, umět cítit v angličtině?
Nemusíte si to slovo v hlavě překládat, ale reagujete na něj okamžitě, jako byste ho slyšela v češtině. V cizím jazyce také jinak vnímáte realitu. Každý národ má svou historii, zvyky, pohled na věc. Kromě angličtiny mluvím francouzsky a finsky a v každém jazyce vidím svět trochu jinak. Když mluvím, i svaly v obličeji se hýbou jinak. Čeština je taková útočná, posazená v ústech vepředu, angličtina je víc vzadu a dělá ji to pohodovější.

Když hrajete v Česku, přicházejí vaše zkušenosti ze zahraničí vhod?
Jako největší výhodu vnímám to, že jsem studovala herectví zaměřené přímo na film, což se tady nestuduje. Je to trochu jiná disciplína než divadelní herectví.

V čem se liší?
Filmové herectví podle mě tkví v tom, že vlastně nehrajete. Plátno je obrovské a vidíte na něm sebemenší detail. Navíc v kině obraz sledujete v temné místnosti, jako voyeur, a zpozorujete toho mnohem více než při běžné konverzaci. Takže musíte vypadat, že to opravdu prožíváte. Jedině tak se na vás divák dokáže napojit a podaří se vám ho třeba rozplakat. Pokud něco jen předstíráte, neskočí vám na to.

Jak se herec učí nehrát?
Učili nás různé techniky, jak sami sebe zmanipulovat, abychom měli pocit, že se nám to opravdu děje. Je to podobné, jako když si hrají děti. Jsou schopné si představit, že stan je například hrad a pes je drak, a věří tomu. Vybudují si vlastní svět a chovají se v něm, jako by byl skutečný.

Jak se vám to daří?
Nesnažím se při hraní stát někým jiným, ale najít tu postavu sama v sobě. Takže jsem třeba Marťa hudebnice nebo Marťa vražedkyně. Některé role jsou jednodušší než jiné. Marťu umělkyni si umím představit snadněji než vražedkyni. To už vyžaduje víc práce a musím pochopit něco, co jsem nikdy nezažila a snad ani nezažiju.

Ve filmu Visitor, za který jste získala ocenění na filmovém festivalu v Torontu, jste hrála vražedkyni i oběť domácího násilí. Jaké to je, vciťovat se do takto psychicky náročných rolí?
Na škole nám říkali, že je důležité mít kolem sebe mimo hraní co nejklidnější a nejbezpečnější prostředí a udržovat se v co nejlepším fyzickém a psychickém stavu. Nehledat dramata ve svém životě a nechat si je radši do filmu. Aby mohl člověk po natáčení přijít domů, dát si čaj a být po zbytek dne v pohodě. Je důležité umět se o sebe potom postarat.

Když pracujete na zahraničních projektech, stará se někdo o to, jak se po natáčení cítíte?
Moc ne. Na škole jsme třeba měli workshopy intimity: jak přistupovat k natáčení intimních scén, abychom z nich neměli nějaké trauma. Na place se to pak ale moc neřeší. Je dobré mít svého agenta, protože vaše zájmy jsou i jeho zájmy. A taky záleží na velikosti projektu. Kde je větší rozpočet, je i více lidí, kteří mají čas se vám věnovat.

Herectví jste v Irsku začala studovat teprve před čtyřmi lety. Měla jste s ním předtím už nějaké zkušenosti?
Já jsem vždycky dělala spoustu různých věcí. Chtěla jsem třeba hrát v punkové kapele nebo režírovat. Ve Finsku jsem studovala vizuální umění, živila se nějakou dobu grafikou nebo psaním článků. Také jsem učila snowboarding. Můj tehdejší přítel mi ale jednou řekl, že já jsem člověk, kterému asi půjde cokoli, na co sáhne, a že bych se však měla zaměřit na jednu věc. A tak jsem si vybrala herectví. V té době už jsem se podílela na nějakých menších nezávislých projektech, teprve v ten moment jsem to ale začala brát vážně a teď už se věnuju jenom tomu. Herectví je ale tak těžké a komplikované, že dokáže upoutat pozornost na dost dlouho. Kromě samotného řemesla je tam ještě spousta jiných překážek.

Často si herectví představujeme jako zábavnou a atraktivní profesi. Tak snadné to ale asi nebude, že?
Filmový průmysl funguje úplně jinak než samotné hraní. Je spousta skvělých herců, jimž se nepodaří prorazit, a naopak spousta těch, kteří ani nejsou tak dobří, ale hrají pořád. Odvést kvalitní práci bohužel nestačí.

Co je ještě potřeba?
Výhodou je být typ, který se hodí do toho, co se zrovna točí.

Po kom je dnes poptávka?
V Irsku hodně jedou dobové filmy nebo gangsterky. V Česku jsou to dokonalé krásné ženy, které jsou něčí manželky nebo přítelkyně. Také mrchy bez citu a drsné detektivky.

Vidíte se v nich?
V českých projektech těch zajímavých rolí pro ženy v mé věkové kategorii moc není. A když se nějaká objeví, není pak jednoduché, aby si z řady mnohem známějších hereček vybrali zrovna mě. Rozhodla jsem se ale, že si nebudu stěžovat a začnu tyto role a příběhy, které mi ve filmech chybí, sama psát. Takže když nehraju, píšu.

Jak si představujete zajímavou ženskou roli?
Aby se s ní divačky mohly ztotožnit. Často jsou postavy příliš drsné nebo naprosto dokonalé. Každý muž se do nich hned zamiluje, s těmi se ale běžné ženy ztotožní těžko. Měly by být všestrannější, mít větší hloubku a taky být zajímavé i něčím jiným než jen svými milostnými vztahy.

Proč tady podobné postavy chybějí? V zahraničních projektech se přece objevují docela často.
Ano, už se to naštěstí mění. Miluju seriály HBO a Netflixu, třeba Girls, Sedmilhářky, Ostré předměty nebo Na mušce. Když se ale podíváte do kreditů, všimnete si, že mezi producenty jsou i samotné herečky. A v tom to asi je. Musíme si o zajímavé role říct samy, a ne čekat, že to někdo udělá za nás. Nemyslím si, že by bylo méně talentovaných scenáristek než scenáristů, jen se asi neumějí prosadit. Ženy se potřebují přestat bát a získat sebevědomí.

Myslíte, že mladší generaci hereček to půjde lépe?
Určitě se to bude zlepšovat. Pak je ale důležité, aby zase nedocházelo k opačným extrémům a nebyl to přehnaný feminismus. I já se bojím, když teď o tom takhle mluvím, že mě někdo bude brát za feministku. Jen si prostě myslím, že je tu prostor pro to, aby ženy vyprávěly příběhy a hrály zajímavé role, a to se zatím moc neděje.

Když jste na filmu pracovala s režisérkou, bylo poznat, že vás vede žena?
Vlastně jsem v tom ani neviděla rozdíl. A o to tady jde. Záleží, jaký jste typ člověka, režiséra, a ne jestli jste muž, nebo žena.

V českém projektu jste už získala nějakou zajímavou roli?
Myslím, že Visitor měl úspěch v zahraničí právě proto, že měl zajímavé téma i silnou ženskou roli, s níž jsem si mohla vyhrát. Je o domácím násilí a hrála jsem oběť i pachatele zároveň. Kladla jsem si otázky, jestli dokáže žít s pocitem, že někoho zabila. Zasloužil si to, nebo ne? Bylo to sice náročné, ale bavilo mě to. Překvapilo mě, že podle světových statistik se s určitou formou domácího násilí setká každá čtvrtá žena. Je to velké téma.

Zajímalo by mě ale, jestli by měl film takový úspěch i v Česku. Nevím, jestli se tady domácí násilí tak řeší. A teď mě čeká další zajímavá role, a to v Krvavé nevěstě režiséra Andyho Fehu (mladý český autor, režíroval například několik dílů seriálu Autobazar Monte Carlo). Budu hrát krotitelku duchů. V rámci toho pojedu do Brna za pánem, který se krocením duchů přímo zabývá, tak jsem zvědavá.

V čem se nejvíc liší česká filmová produkce od těch zahraničních?
Chybí nám tu propojení srdce a peněz. Hodně filmů vzniká proto, aby byly divácky úspěšné. To je pochopitelné, ale ta pravá genialita spočívá v tom, když se vám podaří najít téma, které je důležité, a vyprávět ho způsobem, aby zaujalo i diváky. Podle mě české publikum podceňujeme. Servírujeme mu pořád dokola filmy o vztazích se stále stejnými známými tvářemi, a samotný příběh jde stranou.

Je těžké skloubit srdce a peníze, v zahraničí se to ale daří. Britské a americké projekty cílí na celý svět. Vědí, že i když bude odvážný, své publikum si film někde najde. Tady nám jde ale o to, aby na to přišli Češi do kina, a tak se tu moc neriskuje. Tímhle způsobem ale ani nemůže vzniknout něco, co by se mohlo dostat za hranice.

Herečka Starková zkolabovala kvůli koronaviru. Pořad Tvoje tvář má známý hlas bude bez ní

Proč jste se vlastně vrátila do Čech? Neměla byste v zahraničí lepší pracovní podmínky?
Přijela jsem sem asi před dvěma lety kvůli jednomu projektu a navnadilo mě, že i tady se dělají zajímavé věci. Tak proč to nezkusit? Zároveň mám pocit, že je tu trochu jednodušší se uchytit. V cizině jsou sice víc otevření vůči různorodým hercům a koná se tam víc castingů, zatímco tady se často obsazuje už dopředu. Když na sobě ale člověk pracuje, může se prosadit.

Venku jsou sice větší a často zajímavější projekty, taky je tam ale mnohem větší konkurence. Soupeříte se všemi anglicky mluvícími herci a kromě hraní musíte taky investovat hodně energie do marketingu a práci na sobě sama, třeba chodit do posilovny nebo získávat nové dovednosti. Navíc já mám v Anglii pořád agentku, takže občas v Anglii nebo v Irsku točím.

Točila jste s hollywoodskými hvězdami, například s Orlandem Bloomem. Také vám jeho plakát visel v pokojíčku?
Jo! Milovala jsem Pána prstenů a první díl jsem v kině viděla asi třikrát.

Jaké to bylo, točit se svým idolem?
Zastávám životní filozofii, že jsme si všichni rovni, a snažím se vnímat hollywoodské hvězdy stejně jako třeba prodavačku v supermarketu. Hodnotím lidi podle jiných vlastností než podle toho, jak jsou slavní a úspěšní. To není to nejdůležitější. Navíc když k někomu vzhlížíte, stavíte se do podřadné role a špatně se vám pak společně pracuje.

Nosí celebrity nos nahoru?
Jak kdo. Jsou celebrity, které kolem sebe mají tým desítek lidí a ztratily trošku kontakt s realitou. A pak jsou herci, kteří pořád stojí nohama na zemi a můžou pak hrát i obyčejné lidi z ulice, protože jim to spíš uvěříte.

V Česku jste hrála s Ivanem Trojanem nebo s Miroslavem Krobotem. Jaké jsou hvězdy u nás?
Obzvláště ti hodně uznávaní jsou velmi pokorní. Nemají zapotřebí se před někým předvádět. Spíš ti, kteří tak úspěšní nejsou, se to snaží dohonit svým egem. Brání to pak tomu, aby vznikala kvalitní práce. Zatímco když někde panuje pohoda a vzájemný respekt, víc se uvolníte a otevřete a lépe se hraje.

Překvapilo mě, co všechno umíte: od hraní na bicí či finštiny až po šerm a jízdu na koni. Kde se to ve vás bere?
Hrozně ráda se učím nové věci. V herectví se to navíc hodí. Čím víc máte zkušeností a dovedností, tím různorodější role můžete získat. Naučila jsem se například cizí přízvuky a už jsem hrála různé národnosti: Češku, Francouzku, Rusku, Irku i Švédku.

Takže už nespadáte do škatulky „herečka z Východu“?
Přesně, už nemusím hrát jen prostitutky a uklízečky. Tím, že je v zahraničí těžší se uplatnit, se hodí mít nějakou schopnost navíc. I proto mě herectví tak baví. Pořád si rozšiřuju obzory.