Sabina Remundová. | foto: Jan Zátorský, MAFRA
Sabina Remundová, starší dcera jedné z nejslavnějších českých hereček Ivy Janžurové, o sobě říká, že je plachá, něžná a křehká. A že v dětství byla introvert s očima věčně zapíchnutýma do země, aby se nemusela potkat s pozorností, kterou vyvolávala maminčina sláva.
Paradoxně se pak sama herečkou stala, ačkoli herečka se do země moc dívat nemůže.
Kdo sleduje profesionální dráhu Sabiny Remundové, nemůže nevidět, jak je v každé další roli lepší a lepší. A nebýt covidu, mohla bych vás teď zvát do tří pražských divadel, kde herečka, ale taky scenáristka a příležitostná režisérka, hraje, či ke sledování nové televizní série Kukačky, volně inspirované třebíčskou záměnou novorozenců, kde ztělesnila jednu z maminek vyměněného dítěte. Bohužel, vše se odkládá na neurčito. (Rozhovor jsme dělaly ještě před úplným uzavřením divadel.)
LN: V roce 1972, těsně předtím, než jste se narodila, měla vaše maminka dva filmy – Morgianu a Petrolejové lampy – na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. A byla za ně nominována na nejlepší evropskou herečku. Když jste se rozhodla pro hereckou dráhu, došlo vám, jak těžké to jakožto její dcera budete mít?
Ale to je právě něco, čím já vůbec nežiju.
  |
LN: Chcete říct, že ani podvědomě jste se s maminkou nikdy nesrovnávala? Nebyla váš idol?
Ne, ne! Teda byla a je můj idol, protože je to moje maminka. Dodneška k ní v mnohém vzhlížím. Obdivuju například, jak mluví s vnoučaty, v duchu si vždycky říkám: Buď taky takhle laskavá a trpělivá jako ona. Ale kdybych se s ní začala srovnávat jako herečka, sama sobě bych přistřihávala křídla. To je úplně špatná představa, která by znamenala, že o sobě pochybuju. A jakmile začnete pochybovat, oslabujete se. To já jsem nikdy nepěstovala. Já se zkrátka snažím dělat nejlíp to, co je zrovna přede mnou, ale abych si říkala, jestli by to máma nezahrála líp – to vůbec. A zadruhé, dneska se přece svět úplně změnil. Všechno je jinak i v té herecké profesi.
LN: Jaké to tenkrát, v době největší slávy, bylo, jít s maminkou po ulici?
Nebylo mi to příjemné. Uzavírala jsem se do sebe a klopila oči, abych se s nikým nesetkala pohledem.
LN: Jak to zvládala maminka? Nosila tmavé brýle a kšiltovku jako dnešní filmové hvězdy?
Přijímala to většinou s laskavým úsměvem, i když ji to samozřejmě občas obtěžovalo. Ta pozornost, kamkoli se máma hnula, kamkoli se přijelo, byla tehdy skutečně enormní. Naši utíkali, jak mohli, na chalupu a tam na samotě trávili většinu letních prázdnin. Ale stávalo se, že se tam objevil pionýrský tábor a tři pionýrští vedoucí nám tloukli na bránu, že se jako jdou podívat na paní Janžurovou. Přišli se na maminku podívat jako do zoo. Já nevím, kde ti lidé brali přesvědčení, že je to v pořádku.
LN: Jak říkáte, svět se změnil – i sláva je dnes jiná. Celebrit je plno, pozornost se rozmělnila.
Je to tak. Kdežto v mém dětství ze mě maminčina velká popularita udělala introverta. Tehdy tady ale bylo opravdu slavných jen pár lidí: maminka, paní Bohdalová, pan Gott... Dneska se za celebritu považuje kdekdo. Život se odehrává na Instagramu a na Facebooku, což vidím prostřednictvím své patnáctileté dcery. Koukám jí přes rameno na monitor, ptám se: „Kdo to je, tohleto?“ A ona: „No Míša xxx přece!“ – „A to je kdo?“ – „Mami... přece slavná influencerka. Má sto tisíc sledovatelů na Instagramu!“
RECENZE: Nápadník. Trilogie Zahradnictví se uzavřela naprosto bez nápadu |
A já vůbec netuším, kdo to je. Chvilkama si teda říkám, že je to asi blbý, že nemám tolik followerů jako Míša, ale pak mě napadne, že takhle bych žít nechtěla. Já to neodsuzuju, jen sleduju, jak se svět dynamicky mění a jak je těžké nezabloudit.
LN: Lidé závislí na internetu vlastně čím dál víc opouštějí reálný svět. Ten virtuální jim zřejmě přijde zajímavější, možná i bezpečnější.
Asi to tak je. Já se snažím svým dvěma dětem narušovat vztah k virtuálnímu světu pobytem na venkově, společnými hrami. Ale kdo ví, jak to dopadne? Vyprávěl mi náš trenér na tenise, že tam měli soustředění japonských dětí. A že po obědě vytáhly všechny ty děti takové dřevěné tabulky, na kterých se přemisťovaly jakési kuličky. Co to jako je? koukali na to Češi. A Japonci jim vysvětlili, že všechny ty děti jsou závislé na počítačích a takhle že se léčí. Možná budeme mít dřevěná počitadla brzo všichni.
Já mám sice taky účet na Instagramu a na Facebooku a taky tam občas něco přidám, ale nic moc si od toho neslibuju. A není to pro mě zdroj financí, řada lidí se tím dneska úspěšně živí. Důležité je najít tu míru – což je těžký úkol nejen pro náctileté. A když nad tím tak přemýšlím, já jsem v patnácti už byla poměrně samostatná, už na konzervatoři, nikdo mě moc nehlídal. Dneska je mnohem víc zapotřebí nad teenagery držet ochrannou ruku, věnovat se jim. Protože kromě internetu jsou i další nástrahy, kterými se naši rodiče trápit nemuseli.
LN: Na bulvár jste si už zvykla?
O tom snad ani mluvit nechci. Já to nesleduju, ale moje tchyně mi občas volá, že někde něco četla... Mě to nezajímá, nechci to vědět, protože to člověka jen rozhodí. Asi nejhorší to bylo, když umřel táta. To tenkrát vyskakovali fotografové v parku zpoza stromu, číhali, kdo půjde kolem. Nakonec vyfotili našeho zedníka s pugétem. To byl takový náš oddaný pan zedník, který pracoval kolem našeho domu. A když táta umřel, přines mámě kytku.
LN: A napsali, že za maminkou přišel milenec ještě před pohřbem?
To už si nepamatuju. Ale tak nějak to bylo. Při tom smutku to bylo nakonec i legrační. Náš pan zedník Sobota se chechtal a článek má určitě schovanej. Já se snažím nezavdávat žádný důvod k tomu, abych pro ně byla zajímavá. Je ale plno kolegů, kteří bulvár opravdu cíleně krmí informacemi o sobě. Tomu nerozumím.
LN: Než jste se rozhodla pro herectví, psala jste prý dlouhé povídky plné přechodníků a snila o životě spisovatelky na venkově. Hrálo v tom tenkrát roli i to, že při psaní není člověk vystaven přímému kontaktu se světem?
To jste řekla úplně přesně. Já jsem bývala, jak už jsem naznačila, spíš uzavřená povaha – a psaní bylo pro mě bezpečnější přístav. Začalo to už na základní škole, kde jsem měla báječnou paní učitelku Bayerovou. Často na ni vzpomínám, jakou mi byla inspirací v životě. Pamatuju si její rozzářený úsměv, když ty mé povídky plné přechodníků hodnotila. Ale smích, který vzbuzovaly moje první pokusy o herectví, nakonec rozhodl o tom, že jsem se vydala na konzervatoř a potom i na DAMU. A privátní plachost mi v tom už nepřekážela.
Sabina Remundová.
LN: Je mezi herci introvertů víc?
Je jich myslím hodně. To je jen taková obecná představa, že každý herec musí být exhibicionista – tak to není. Je to možná padesát na padesát. Totiž oživit postavu, její příběh, a předat ho divákovi je něco úplně jiného než touha se zviditelnit. Je to vlastně tak trochu alchymie a rozhodně něco velmi vzrušujícího. Tak i plachý člověk může být na jevišti velmi suverénní.
LN: Takže dneska už vám pozornost lidí vůbec nevadí?
Když mám někde něco říkat sama za sebe, mám pořád trému, nechce se mi do toho. Ale být před kamerou nebo na jevišti za nějakou postavu je něco jiného. Svobodu mi dává, když se dobře připravím. Třeba včera večer jsme hráli Romea a Julii, po osmi měsících. Já tam mám roli chůvy, a ještě k tomu vévody. Krásný, ale těžký text, verše. Už týden předtím jsem si denně několikrát celý text přeříkala.
Někdy s ohmatanou knihou v ruce, abych posílila i vizuální paměť. Pak to zase zavřu, trhám plevel na zahradě a u toho si řeknu vévodu – všechny scény za sebou. Potom si zase přeříkám chůvu. No a teď najednou mi jedno slovo vypadne! Tak zahodím motyku, běžím ke scénáři, listuju, říkám si: Proč jsem znejistěla? Tak to vezmu radši znovu celé od začátku, abych to místo překonala bez zaškobrtnutí. A takhle to mám i s filmovými rolemi.
LN: Jak je herečce na volné noze v době covidové?
Nálady se střídají a je teď docela zajímavé samu sebe pozorovat. Občas je to napínavé, člověk se trochu bojí. Ale taky teď nějak žiju mnohem víc přítomností než dřív. To je můj soukromý pozitivní pocit z covidu.
LN: Co to znamená, víc žít přítomností?
Mnohem víc si uvědomuju každou chviličku. A změnila jsem pohled i na tu hereckou profesi: už ji neberu tak automaticky, běžně, všednodenně jako dřív. Protože najednou jsme v situaci, kdy nám odpadá jedno představení za druhým, z různých důvodů: že se v představení zpívá, což je teď zakázáno, že je někdo v karanténě nebo nemocný... A nemusí mít covid, dneska se s rýmou fakt hrát nedá.
Já momentálně hraju ve třech divadlech samé hezké věci – nejvíc představení mám v divadle Studio DVA, hraju taky v Kalichu a ještě v Městských divadlech pražských. Každé to představení je trošku jiné, všechny ale hraju ráda. A najednou představení odpadají, což ale znamená, že odpadají i osobní setkání s lidmi, se kterými je vám dobře, kteří vám dělají život tak nějak veselejší. Takže najednou není ani ta profese, ani blízkost těch lidí.
LN: Je to zvláštní, co teď zažíváme...
Hodně zvláštní. Jako by to byl nějaký druh války. Akorát že moc neznáte nepřítele. Vnímáte protichůdné názory, různé spekulace, třeba že je ten virus umělý nebo že nás příroda takhle zkouší. Člověk nemá nikde žádnou jistotu. To, že se neshodnou ani odborníci, mě vlastně znervózňuje nejvíc. Nezbývá nic jiného než se zkrátka opírat o selský rozum a nějakou intuici. Snažit se nepropadnout špatné náladě – to je podle mě dost klíčové, udržovat se v psychické pohodě. A věřit tomu, že to nějak přečkáme.
Případy 1. oddělení. Kdo je kdo v pražské mordpartě a proč se kriminalistovi nelíbí Polívka? |
LN: Umíte si představit, že byste se musela živit úplně jinak?
Určitě bychom se já ani manžel (filmový a divadelní architekt) nebáli jiné práce, prostě bychom to nějak řešili. Ale já jsem pro Českou televizi čerstvě dotočila seriál Kukačky, což mi teď dává malinký pocit klidu. Malinký – nejsme v Americe, aby mě takový seriál zabezpečil na roky. Naštěstí se nám to ještě podařilo dotočit, i když natáčení bylo několikrát přerušeno. Vysílání ale bylo odloženo na příští rok.
LN: Na roli jedné z maminek v Kukačkách jste dělala konkurz?
Ano. Nemám ale dobrou zkušenost s konkurzy, skoro žádnou roli jsem z konkurzu nezískala.
LN: Jak to probíhalo?
Dali mi přečíst první dva díly a já měla okamžitě pocit, že ta role je pro mě. Že mi sedne tak perfektně, jako by byla pro mě napsaná. A to jsem jim taky hned ve dveřích řekla – to se občas stane, že máte tak silný pocit, že to tak má být.
LN: Kolik bylo adeptek na tu roli?
Netuším, ve hře byly pochopitelně i jiné herečky. Ale hlavně tam potom bylo několik potenciálních manželů, které ke mně zkoušeli, jak půjdeme dohromady. Nakonec vybrali Davida Novotného. Tu druhou, mladší manželskou dvojici hraje Marta Dancingerová a Marek Adamczyk. My s Davidem máme v příběhu dětí víc, jedna dcera je už dospělá.
LN: Jak se vám hrála tak emocionálně vypjatá role maminky, které v porodnici vymění dítě a přijde se na to až skoro po roce?
Pro mě je taková situace nepředstavitelná, bolestná. De facto nemá dobré řešení. Takže vlastně dojdete k něčemu podobnému, v čem žijeme teď – řešíte jen okamžik od okamžiku, situaci od situace. Nesmíte se složit, máte rodinu, které musíte být oporou. Ale my jsme nechtěli hrát jenom bolest, ani v životě to tak není. My s Davidem Novotným jsme i přes ty průšvihy pořád taková bodrá venkovská rodina, která má zdravé jádro. Bylo co hrát. Jsem za tu roli ráda.
LN: Přiznám se, že poprvé jsem zaregistrovala, jak vynikající jste herečka, když jsem viděla vaši tetu Marči v Hřebejkově Zahradnictví. Za tu roli užvaněné příbuzné, která s neomaleností a bez sebereflexe komentuje všechno kolem sebe, jste byla nominována na Českého lva. Hrají se záporné role opravdu tak dobře, jak se říká?
To jsem ráda, že se vám to líbilo. Honza Hřebejk mi dal druhou takovou roli ve filmu, už jednou jsem podobnou mrchu hrála, Případ pro exorcistu se to jmenovalo. A ještě bych k tomu přidala tu potvoru královnu z pohádky Sedmero krkavců. Mnoho kolegů říká, že se záporné figury hrají líp než ty kladné. Ale člověk musí být opatrný, aby nevznikla karikatura. Pro mě je v těch rolích jistá bolest.
Sabina Remundová, herečka, scenáristka,režisérka a dcera Ivy Janžurové.
První, co vždycky hledám, o čem přemýšlím, jsou důvody jednání té postavy, nějaké rány, které utrpěla. Proč se z ní stalo to, co je. Hrála jsem například u režiséra Viktora Polesného ve filmu o paní Štěpničkové a Vinohradském divadle – a hrála jsem jednu z těch hereček, signatářek petice žádající pro Jiřinu Štěpničkovou trest smrti. No a tak jsem se dočetla například o Světle Amortové, že za nacistické okupace byla vězněna, týrána, dokonce snad znásilňována. Já se ty postavy nesnažím obhajovat, jen pochopit jejich traumata. Protože když hrajete jen to záporné, opravdu hrozí, že z toho bude karikatura.
LN: Pozorujete lidi kolem sebe? Říkáte si, tohle si musím zapamatovat, to se může hodit pro nějakou roli?
Určitě. Pozoruju lidi v různých situacích, i dramatických. Stalo se mi třeba dvakrát, že mě někdo na veřejnosti napadl – protože mě zřejmě poznal jako dceru mé maminky. Třeba jednou na mě v metru hrozně ječel nějaký chlap. Bylo mi asi tolik, kolik je mým dětem dnes. Mě to hrozně zasáhlo, a stejně jsem si to v té chvíli chtěla zapamatovat.
LN: Co na vás ječel?
Něco o protekčních dětech... Třásla jsem se, styděla. Pak jsem si nějak domyslela, že se asi jeho dítě nedostalo na hereckou školu nebo něco takového, nevím. A stalo se mi to ještě jednou. Opilci nebo zkrátka magoři, ale bylo na tom jasné, že mě identifikovali, a na základě toho mě na veřejném prostranství napadli. Lidi chodili kolem, nikdo ani slovo. Stejně jako když mě, dokonce už několikrát, přepadl nějaký úchylák – nikdy se mě nikdo nezastal. Ani slovem, ani na dálku, ani z okna. Zajímavá věc. A i tak si jako první řeknu, že tomu člověku zřejmě někdo ublížil, cítí nespravedlnost, neměl štěstí, není milovaný, je nemocný... Já tak přemýšlím i o těch opravdu velkých zločincích, protože my přece nevíme, co je k nějakému činu dovedlo. Nechtěla bych být soudcem.
LN: Řekla jste v jednom rozhovoru, že vám v dětství herci připadali nepříjemně exaltovaní. Hlídáte si dneska, abyste taková nebyla sama?
To teda určitě. Syn mě občas napomíná, že mluvím moc nahlas. My se tak vzájemně špičkujeme, já tvrdím, že mluvím nahlas, protože jsem takzvaný hlasový profesionál. Ale je to pravda, že občas, třeba v obchodě, mluvím nejen hlasitě, ale hlavně pre-gnant-ně vyslovuju. Což mého syna rozčiluje. Vinci studuje na Mensa gymnáziu, jak se říká, pálí mu to. Ale jak rychle myslí, někdy mluví až nesrozumitelně, nějak to nestihne zformulovat. Tak já mu zase něžně v žertu říkám: „Jak je možný, že já, hlasový profesionál, mám dítě, který pomalu zadrhává?“
LN: Ptala jsem se vás původně na hereckou exaltovanost...
Aha, ano... k tomu bych řekla, že si to hlídám. Ale taky se mi líbí, když se lidi projevují spontánně. Když přijedete do Itálie nebo Řecka, je osvěžující pozorovat, jak se třeba v obchodě baví nakupující s pokladní, o čemkoli, třeba o petrželi, co z ní uvaří, co tomu říká rodina... Za nimi fronta, všichni to s úsměvem poslouchají – a nikdo nespěchá. Mám ráda, jak jsou svobodní v projevu. A mluví právě i dost nahlas. Kdežto Češi mluví, jako by měli permanentně pistoli v zádech. Moc bych chtěla, aby moje děti tuhle sevřenost v sobě neměly.
LN: Češi myslím neumějí to, čemu se říká small talk – milé, nezávazné plkání o ničem s cizím člověkem. To nás totalita odnaučila.
Přesně. A já to mám ráda. Já se takhle pobavím s paní prodavačkou a zároveň vidím, jak má nabarvené vlasy, že si to asi dělala sama a že se něčeho bojí – hned ji tak jako v duchu rozebírám. A pak z podobných dialogů a zážitků čerpám v herecké práci.
LN: Vaše maminka v rozhovoru pro Pátek LN řekla, že „dokud to člověk sám nezkusí, nepředstaví si, jak moc divadlo vysává z člověka duši.“ Je to pravda?
To že řekla? Moc mi to k ní nesedí, zní to tak pochmurně... Je pravda, že některé role jsou opravdu obtížné. Třeba zrovna s těmi Kukačkami, s tím seriálem, jsem žila půl roku. Nepředstavujte si, že je to jen nějaká kašírka – v tom, co hrajete, je opravdová citová investice. Dáváte do toho vždycky kus své duše. Aspoň já to tak mám.
Ale něco se vám, různými cestami, zase vrací. Někomu se to líbí, slyšíte potlesk, někdo vás pochválí... A pořád se něco nového učím a dovídám i o sobě samé. Je to dobrodružství. A pak zase od všeho uteču do přírody, nadechnout se. I když na chalupě moc neodpočívám, práce kolem chalupy a zahrady je hodně. Ale příroda a fyzická práce jsou úžasný zdroj obnovy duševní rovnováhy. Mělo by se to ordinovat. Zvlášť dneska.
