Krkonošské pohádky byly u nás doma tabu, vzpomíná miliardář a šlechtic Robert Schönfeld
Robert Schönfeld
| foto: Salim Issa
Premium
Rozhovor
Robert Schönfeld se sice narodil s „modrou krví“, ale stejně jako zbytek populace jezdil za socialismu v trabantu. Dnes je známý hlavně jako mecenáš umění a úspěšný investor. Skupina RSBC, již založil a vede, působí nejen v Česku.
Součástí jejího portfolia je například slovinská zbrojovka Arex, vinařství Zlati Grič, strojírenská firma Bauer Technics nebo londýnský start-up Proversity. Srdcem jejího byznysu je ale správa nemovitostí, jejichž hodnota činí kolem dvou miliard korun. Jako mecenáš pak stál Robert Schönfeld u zrodu mezinárodní umělecké školy International School of Music and Fine Arts Prague a je zakladatelem a předsedou dozorčí rady slavné PKF – Prague Philharmonia.
„Kultura nás definuje ve světě. Dvořákova devátá symfonie je nejhranější symfonií na světě. Díky čemu jinému jsme ještě ve světě slavní? Puk, balon a tenisový míček, “ říká miliardář a šlechtic Robert Schönfeld, jehož prapředek slavného skladatele podporoval. Ani on nezůstává v podpoře umění stranou.
Lidovky.cz: Kdy jste si poprvé uvědomil, že máte modrou krev?
Já jsem se tak nikdy necítil a ani dnes tak neuvažuji. Naše rodová historie je celkem komplikovaná. Šlechticové ze Schönfeldu přišli o všechno po bitvě na Bílé hoře. Dalších sto let se špatně trasuje, co s nimi vůbec bylo. Rozhodně to není tak jasné jako třeba u Schwarzenbergů či Lobkowiczů. Naše rodová větev pochází ze Slezska.
Lidovky.cz: Vzpomenete si, co bylo v době, kdy jste vyrůstal, u vás v rodině jinak než v běžné socialistické domácnosti?
Skoro všechno. Příběhy, které mi vykládal můj dědeček Bohumil Schönfeld, byly někdy absurdní. Obzvlášť v kontrastu s realitou, ve které jsme žili. Vyprávěl mi třeba, jak jako dítě jezdil v kočáře, který se pak v zimě předělal na saně, a jak z nich na nějakém výmolu občas vypadli do sněhu. A to v kontextu trabanta zaparkovaného venku, který ani nemohl být náš, protože jsme nesměli vlastnit žádný majetek.
Vzpomínám si také, jak coby osmiletý kluk sedím s rodinou u jídla někde na chatě ve Znojmě. Ani chata nebyla naše, ale byla psaná na nějaké příbuzné. Tam máme igelitový ubrus a vlastně všechny doplňky, i příbory, byly obyčejné. Vybavuji si, jak mne babička nutila v tomto prostředí jíst obrácenou vidličkou, a ne si to normálně nabrat, jak bylo běžné. Do toho se v rodině stále opakovalo, kde jsme co přesně vlastnili. Třeba velká část nábytku, co tu vidíte, byla schovaná na jednom statku na Valašsku, který nám zabavili, alespoň tam ale nechali rodinu bydlet.
Lidovky.cz: Takže tím vaše rodina stále žila?
Jednoznačně. Stále se vzpomínalo, kdo nám pomohl a kdo naopak ne. Dědeček měl sice možnost odstěhovat se někdy kolem roku 1950 do Německa či směnit majetek s jedním Američanem a odejít do Států. Odstěhovat se do Německa ale nechtěl a z té směny nakonec sešlo, protože babička zde měla maminku, o kterou se chtěla postarat. Za několik dní komunisté dědečka zavřeli. Mimochodem, zavírali ho na tomhle statku, kde teď spolu sedíme (Nový Dvůr). Protože neměli želízka, svázali ho kravským řetězem.
Lidovky.cz: Jak se vůbec díváte na současné šlechtické rody v Česku?
Pozoruji jednu zajímavou věc, která se týká, řekněme, mých vrstevníků. Ti občas rebelují proti svým rodičům, kteří jsou hodně zahledění do rodové minulosti. Mladá generace to vnímá tak, že je majetky a minulost svazují. Fakticky lze říct, že to berou tak, že otročí majetku. Tenhle problém má spousta rodů. Vezměte si, že sice mají obří majetky, ale málo hotovosti třeba na nutné opravy. Já sám jsem si před časem řekl, že nechci dát veškerý svůj volný čas jen do postupné rekonstrukce rodových nemovitostí. Chtěl jsem růst, a protože mne baví investování, financování a podnikání obecně, rozšířil jsem své aktivity o tyhle činnosti. Oddělil jsem je však od rodového majetku.
Lidovky.cz: Máte v rodině nějaký šperk, který si předáváte z generace na generaci?
Určitě máme rodové šperky, které jsou význačné a jsou z období gotiky. Konkrétně jeden set sestávající ze tří částí se v rodové historii zmiňuje opakovaně. Skládal se ze šlechtického řetězu a náušnic. Ty byly vyrobené speciální technologií z lístkového zlata.
Lidovky.cz: A vy osobně ke šperkům a hodinkám vztah máte? Když se vám podívám na ruku, máte Apple Watch Hermes. Popravdě, čekal bych, že jako šlechtic budete mít něco tradičního.
Asi bych doma nějaké hubloty, cartiery, breitlingy našel. Moc často je ale nenosím. Udělal jsem si radost a koupil si tyto Apple Watch. Jsou poměrně reprezentativní, ale zároveň velmi praktické. Ostatně jsem je koupil celé rodině včetně rodičů. Jejich výhoda je, že když kdokoli třeba upadne, hodinky na to upozorní a já pak můžu zajistit rychlou pomoc.
Lidovky.cz: Tradiční hodinařina vám tedy nic neříká?
Mechanické hodinky budou časem docela vzácnost. Nevím, jestli se toho dožijeme my, ale pro naše děti určitě. Bude je nosit jen zlomek lidí. Přirovnal bych to k nošení cibulových hodin. Ty taky dnes nikdo nenosí, protože to není praktické. Když půjdete na ples, jen jeden ze sta bude mít cibule. V rodině se takové hodinky dědí, ale jsou těžké a velké. Jejich jediná hodnota je dnes sběratelská, jde také o spojení s našimi předky.
Lidovky.cz: V Česku se šlechtické rody rozhodně netěší takové oblibě jako v cizině, kde jsou za celebrity. Čím to je?
Úplně bych nepaušalizoval, protože najdete část společnosti, která ocení jejich historický přínos. Gros animozity tkví v tom, že Češi vnímají šlechtice spíše jako cizácký element, protože šlechtické rody byly mezinárodní. Zároveň ryze českých rodů, tedy těch domácích, u nás bylo relativně málo.
Lidovky.cz: Ani vy nejste český rod…
To ne, ale naše rodina tu byla doložitelně od 13. století a i řada dalších rodů, jako třeba Kinští, tu jsou stovky let. Přesto je část české společnosti bere, že nejsou odtud. Podle mého to ale do nás vštěpují třeba i pohádky. Vezměte si, že tam máte tradičního českého Honzu – a na zámku sedí panovník, který je úplně mimo mísu, a ten Honza ho vždycky nějak obehraje.
Lidovk.cz: Takové Krkonošské pohádky jsou ještě výmluvnější, ne?
Přesně. Když byli moji synové tady na statku u svého dědečka, byly Krkonošské pohádky jediná věc, na kterou se nesměli dívat. (směje se) To můj táta nepřenesl přes srdce, aby Trautenberk, který se stará o své majetky a své zaměstnance, byl vykreslený jako to nejhorší zlo.
Lidovky.cz: Víte vlastně, jak vaše rodina zbohatla?
Rodová historie říká, že v nějaké bitvě našli brod, který zajistil, že bitvu vyhráli, a za to dostali titul a majetky. Byli to tři bratři, do erbu dostali tři kapry a rod pokračoval ve třech liniích.
Lidovky.cz: Vy jste společnost RSBC založil za účelem správy rodového majetku po restitucích v 90. letech. Kdy se z ní stalo něco víc?
Já jsem to přebíral společně se svým tátou v době, kdy jsem nastupoval na Akademii múzických umění v Praze. Takže se mi tříštily světy, protože jsem se chtěl věnovat hudbě a hlavně houslím. Po revoluci jsme ale postupně začali zjišťovat a mapovat, v jakém stavu jsou naše majetky. Dodnes mám déja vu, když vstoupím do nějakého starého domu a cítím vlhkost ve stropech a plíseň ve sklepích. To byla totiž má 90. léta. Ze začátku jsme neměli moc peněz. Všichni říkali, vy toho vlastníte, ale my jsme žádnou hotovost nerestituovali, abychom ji do toho investovali. Takže bylo zapotřebí obří trpělivosti, což se pak propsalo do celé RSBC. Mám dodnes dvě kréda, na nichž celá skupina stojí, a těmi jsou disciplína a trpělivost. To jediné mi fungovalo.
Lidovky.cz: Hodnota majetku ve správě vaší skupiny je kolem tří miliard. Jak se vám vlastně podařilo zhodnotit to, co jste po revoluci získali? Fakticky jste se stal z milionáře miliardářem.
Je důležité říct, že aktiva za tři miliardy korun jsou peníze, které jsou očištěné od rodového majetku. Jde čistě o valuaci skupiny RSBC. Jinými slovy se mi podařilo, byť do začátku s rodovým kapitálem, vybudovat skupinu této velikosti.
Lidovky.cz: Co bylo impulzem k tomu, že jste se pustil i do jiných investic a nevěnoval se jen správě rodových nemovitostí?
V jednom ze získaných domů jsme měli nájemníky a jeden z nich byl Angličan, který chtěl ten dům koupit. Já jsem říkal, že to prodat nechci, ale podařilo se mi pro něj sehnat jiný činžovní dům na Žižkově, v té době za asi 3,6 milionu korun. Byl spokojený a chtěl spolupracovat dál. Sehnal jsem mu několik dalších takových nabídek a pak se přes něj dostal k jiným Britům, kteří chtěli větší historické nemovitosti v Česku. Ti mne přizvali ke spolupráci na nemovitostních fondech pro střední a východní Evropu. Někdy po roce 2000 jsme začali v Londýně dělat nemovitostní fondy. To pro mne bylo zlomové.
Vycházel jsem čistě z toho, co jsem se naučil při správě našeho majetku. Tehdy se nám podařilo vybudovat byznys, který byl úspěšný až do finanční krize, která ve Velké Británii začala už v roce 2007. Naše podnikání bylo celkem úspěšné i během ní, protože jsem bojoval za to, abychom měli relativně nízké zadlužení. U svých partnerů jsem kvůli tomu sice nebyl příliš oblíbený, ale při krizi se nám tato moje obezřetnost vyplatila a na rozdíl od ostatních jsme nezbankrotovali. Uzavřeli jsme sice asi čtyři z devíti fondů, ale byli jsme schopni investorům vyplatit vysoké desítky procent z vložených peněz, přičemž u ostatních fondů často nedostali nic nebo jen zlomek. Tímto chováním jsem se v londýnském City dobře zapsal a dodneška jsem zde aktivní.
Lidovky.cz: Kromě přídomků, jako je investor, miliardář či šlechtic, se u vašeho jména vyskytuje často i filantrop. Před osmi lety vás ocenila společnost EY titulem Sociálně prospěšný podnikatel roku, založil jste mezinárodní uměleckou školu International School of Music and Fine Arts. Když jste se zapojoval do mecenášství, musel jste sledovat nějaký záměr. Co to bylo?
Musíte si uvědomit jednu věc. Já jsem o svých filantropických aktivitách skoro nemluvil. Do roku 2012 nikdo nevěděl, že jsem tuto školu založil a podporoval ji. Nemám to tak, že něco vracím společnosti, popřípadě že jsme něco vydělali, tak to společensky reinvestuji. Pro mne je to automatická součást našich životů. Naše rodina vždycky podporovala umění. Nevytrubovala to o sobě, ale vesměs se to vědělo.
Lidovky.cz: Máte tím na mysli, že váš prapraděd byl v počátcích kariéry skladatele Antonína Dvořáka jeho mecenášem?
Takhle to samozřejmě zní hezky, ale realita je prostší. Bylo to tak, že prapradědeček platil mé prababičce u Dvořáka lekce zpěvu a hry na citeru. Těch lekcí měl Antonín Dvořák u nás evidentně nad rámec, takže si z nich byl schopný částečně platit bydlení a nějaké své živobytí. Rozhodně ale nešlo o nějaké gesto typu, že by mu prapradědeček zajistil studium na prestižní univerzitě. Šlo jen o lekce, které prababička nepotřebovala. Ve skutečnosti asi moc zpívat neuměla. (směje se) A já jako malý kluk jsem neustále od rodičů slyšel, ať se učím na housle, protože slavný pan Dvořák učil prababičku kvůli jejímu talentu. Jaká byla skutečnost, jsem se dozvěděl až v dospělosti. Proto nechci vykřikovat, jací byli mí předci filantropové. Ano, podporovali umění, ale ne pro nějaké gesto, ale protože to byl mladý člověk, který měl talent. V té době nebyl Antonín Dvořák vůbec známý.
Lidovky.cz: A vy to máte s podporou kultury jak?
Podobně jako moji předci. Školu jsem zakládal v tichosti v roce 1997. Celou jsem ji vymyslel, dal dohromady její koncept a několik prvních let jsem ji řídil. Šlo mi o meritum věci. Na AMU jsem měl spolužáky, kteří byli v českých podmínkách nezaměstnatelní. Mám třeba na mysli jednoho nejmenovaného kamaráda, vítěze mezinárodních soutěží: měl dvouměsíční turné po Japonsku, díky tomu jeho příjmy obřím způsobem vystřelily. Když se pak vrátil do Česka, několik měsíců čekal, než zase někam vyjede. Během té doby měl v Česku několik koncertů v domovech důchodců za tři tisíce korun. Když jsem se s jemu podobnými bavil, ptal jsem se jich, proč si nevezmou částečný úvazek v nějaké lidové škole umění. Dostalo se mi odpovědi, že jim sice nabídnou celý nebo poloviční úvazek, ale nesmějí chybět, nemůžou odjet někam na dva měsíce koncertovat. Druhý důvod založení byl ten, že se na mne obrátili v polovině 90. let z jednoho velvyslanectví, jestli neznám někoho, kdo by mohl učit na hudební nástroj v angličtině.
Takže jsem si spojil tyhle věci a rozhodl se založit „lidušku“, kde budou učit ti nejlepší tuzemští hudebníci, kteří potřebují stabilní příjmy. Nejtěžší na tom bylo nastavit mechanismus, aby se byli schopni alternovat v případě, že vyrazí někam do světa, a pro žáky tak byla zajištěna kontinuita. Ta škola se dokázala za více než dvacet let prosadit, a i když jim stále něco přispívám, vím, že ten model je funkční. I když tu nebudu, škola tu bude dál. Má dnes asi sto učitelů a 500 žáků. Jsem patřičně hrdý, že jsem vymyslel tento model fungování.
Lidovky.cz: Dlouhodobě se ví o spolupráci mezi RSBC a PKF – Prague Philharmonia. Myslím, že to ale bylo až letos, kdy jste se přihlásil jako jeden z jejích zakladatelů. Proč až teď?
PKF jsem podporoval dlouhá léta a byl jsem v její dozorčí radě. Dokonce jsem byl u jejího zrodu a dodnes v ní hrají mí bývalí spolužáci. Nikdy jsem ale neměl potřebu o tom mluvit. Tím, že nemám žádné kauzy z dob privatizace ani pozdější, jsem nikdy nemusel vylepšovat svou image. Tím, že zemřel dirigent Jiří Bělohlávek, který v čele PKF stál od jejího vzniku, a obecně prospěšná společnost musí mít z definice zakladatele, vyšel jsem na plénu jako nejvhodnější kandidát. Víc v tom není. Jedinou podmínkou bylo, že se to hned nebude nikde zveřejňovat. Vy jste vlastně první, s kým o tom veřejně hovořím. Hlásím se k tomu až teď, kdy jsem tam už něco odpracoval, a to nejen finančně, ale i pro zachování toho orchestru. Ostatně to je celá moje filantropie. To, že tam pošlu peníze, není pro mne dostatečné. Je potřeba si vyhrnout rukávy a posunout to dál. Troufám si tvrdit, že se mi to povedlo.
Lidovky.cz: Vy jste prý v počátcích hrál v PKF i první housle...
Skutečně když jim někdo vypadl, někdy jsem zaskakoval.
Lidovky.cz: Dokázal byste ještě dnes zaskočit za nemocného houslistu a zahrát?
Moje hraní spočívá v tom, že si dvakrát do týdne otevřu lahev červeného vína, naladím housle a začnu Bachem. Vždycky u druhé skleničky začnu mít pocit, že mi to jde a nezapomněl jsem to. (směje se) Odpověď je taková, že když mi nalijí druhou skleničku, tak já bych z toho měl určitě požitek, ale nevím, jak orchestr a dirigent.
Lidovky.cz: Evidentně se snažíte o kultivaci prostředí, v němž žijete. Koronavirová epidemie může zhatit veškeré takové snahy. Lidé jsou dnes víc doma, bojí se chodit ven za kulturou a zvykají si na to. Nemůžou vaše snahy přijít vniveč?
Krátkodobě se bojím, ale z dlouhodobého pohledu vůbec. Vezměte si antické památky, které tu po mnoho set let nikoho nezajímaly a pak se v období renesance zase dostaly zpátky na výsluní. Kulturu je třeba vnímat z pohledu několika generací. Možná teď podporuji něco, co čeká sestupná křivka, ale zase se to jednou odrazí zpátky. Když tomu nepomůžu, ten propad bude ještě dramatičtější. Současná vláda totiž není příliš schopná dohlédnout, jak moc je třeba kultuře pomoci. Ta nás ale definuje ve světě. Dvořákova devátá symfonie je nejhranější symfonií světa. To je přeci neuvěřitelné – každý, kdo poslouchá klasiku, ji nejspíš slyšel několikrát. Díky čemu jinému jsme ještě ve světě slavní? Puk, balon a tenisový míček. Jsme tak malý národ, že si musíme držet hodnoty, které nás ve světě definují, přes hudbu, umění a literaturu určují naši identitu. Když teď nepodpoří politici kulturu, můžeme o tuto část identity přijít. Všichni hudebníci musejí cvičit. Když z toho vypadnete a necvičíte tři dny, kvalita hraní rapidně klesá. Je naivní představa, že hudebníci půjdou prodávat do Teska. Jíst ale musí.
Lidovky.cz: Do jaké míry se podle vás změní společnost v oblasti mezilidských vztahů či kultury?
Hodně. Přirovnal bych to ke změně, která nastala v letectví po pádu Světového obchodního centra v září roku 2001. Nemyslím tím jen kontroly. Ve skutečnosti celá ta industrie po krátkodobém pádu obřím způsobem vyrostla. Jen se našel jiný poměr mezi bezpečností a diskomfortem lidí. Celé odvětví ale dál vzrostlo. Tohle nás čeká i v kultuře. Bude se měnit například kapacita nebo finanční výtěžnost koncertů či veletrhů. Zpočátku to bude složité, ale určitě se najde způsob, jak se s tím popasovat. Spousta aktivit se přesune do online prostředí. Nebude to ale tak rychle, jak se to maluje. Rozhodně nebude stačit nasadit si virtuální brýle. Já tam přece jdu i potkat se s lidmi a nasát atmosféru. Na druhou stranu virtuální návštěva koncertu má svoje výhody. Mám například přístup ke koncertům po celém světě a zároveň mne vstupenka nestojí 50 dolarů, ale třeba jen desetinu. Budoucnost v tom je, ale bude záležet na načasování.
Lidovky.cz: Můžeme podle vás počítat v této době s tím, že posilování národní identity zajistí stát? Nebo nakonec budou muset nastoupit soukromé instituce, firmy a lidé jako vy?
Přál bych si, aby to stát podporoval víc. Bylo by ještě lepší, aby se k tomu hlásili sami lidé. Podívejte se na naši úžasnou schopnost podpořit nějakou věc. Vezměte si různé sbírky či DMS. Tady se nebavím jen o těch nejbohatších, ale o celé společnosti. Musí se to propsat zespodu. Stát by ale měl umožnit lidem takto podporovat bohulibé projekty – a výměnou za to by je měl nějak odměnit, například v podobě daňových benefitů. Mělo by jít o strukturovanou motivaci, a ne jen to, že někdo na TV Nova či jinde udělá smutné video s pejskem a holčičkou. Taková koncepce ale našemu státu chybí. To je dle mého směr – ukázat lidem, jak na to, a podpořit je v tom.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
