Důvod k dobré náladě? Už to, že se ve svém věku probudím a jsem zdravej, říká Miroslav Donutil
Premium
Rozhovor
Obvykle během jednoho dne stihne natáčení, zkoušku v divadle, odehrát představení před diváky, a ještě se vrátit na plac na noční natáčení. Miroslav Donutil patří k nejvytíženějším českým hercům, loni však musel ve svém nabitém diáři škrtat jednu akci za druhou.
Přes nepříznivou epidemickou situaci, která zmrazila veškeré divadelní dění, ale dotočil celovečerní film Atlas ptáků s režisérem Olmem Omerzuem, dvoudílný televizní krimi film Vražedné stíny s Jiřím Svobodou a dokument Pan herec Miroslav Donutil, který k jeho sedmdesátinám natočil režisér George Agathonikiadis.
Diváci populárnímu herci a baviči chybí, nečekané volno proto využil k psaní scénářů svých one man show. Ale také zvolnil a užil si to, čeho se mu léta nedostávalo: klidný čas se ženou a syny, procházky přírodou se psem nebo rybaření a golf.
Jaký máte za sebou rok?
Byl to smutný rok. Pochopitelně nás to všechny zasáhlo, zastavilo, zpomalilo. Zároveň mi to zastavení poskytlo příležitost k zamyšlení nad tím, co dělat a co nedělat, do čeho se v budoucnosti pustit a do čeho ne. Díky vynucené pauze jsem si mohl připravovat věci, na které není v průběhu normální sezony čas, psát si pro sebe scénáře, povídky, poznámky k věcem, které mě čekají. Pro nás herce je nejsmutnější, že jsme přišli o diváky. To každému herci musí vadit. Mně to tedy vadí velmi.
V čem vám živé publikum nejvíc chybí?
Lidský kontakt je nenahraditelný. Je krásné, když vám diváci na konci představení tleskají, a když navíc vstanou a máte takzvané standing ovation, což je ještě silnější. Zažíval jsem to léta při představení Sluha dvou pánů, teď jsem to zažíval při Smrti obchodního cestujícího v Městských divadlech pražských nebo při Amadeovi v brněnském Divadle Husa na provázku. Po tom se mi upřímně stýská. Zaplaťpánbu, že jsem mohl dotočit filmy s Olmem Omerzuem a Jiřím Svobodou, ale to není ten bezprostřední kontakt. Myslím, že každý herec vždy upřednostní divadlo před vším ostatním.
S jakým očekáváním vstupujete do letošního roku? Dáte se očkovat proti covidu?
Až budu mít příležitost, tak určitě. Věřím tomu, že se na vývoji té vakcíny podíleli vědci, kteří chtěli pomoct lidem. A že byla vakcína hotová rychle, není nic zarážejícího, vždyť je to vakcína, která se začala vyvíjet a testovat už při výskytu onemocnění SARS, jen je přizpůsobená tomu, aby fungovala i proti covidu. Proočkování je jediná cesta. Dost dobře nerozumím lidem, kteří říkají, že se očkovat nenechají, že tomu nevěří.
Opatření proti pandemii rozdělují společnost, místo vědeckých poznatků se mezi lidmi šíří smyšlenky a bludy. Kde se podle vás bere tenhle odklon od racionality?
V tom hrají velkou roli sociální sítě. Tam má potřebu se vyjadřovat kdekdo, především troubové, kteří nemají lepší uplatnění. Mnozí lidé mají o své zdraví strach – a je to strach oprávněný, protože mají třeba onemocnění, které se s vakcinací neslučuje, to pak naprosto chápu. Ale u lidí, kteří jsou zdraví a uvědomují si, jak je ta nemoc nebezpečná, tomu nerozumím.
Naťukl jste natáčení s Olmem Omerzuem. Jak do příprav filmu zasáhl covid? Museli jste zmenšovat štáb a nosit roušky?
Kdyby jen roušky – od dubna do května jsme byli nuceni úplně přerušit natáčení. Nebylo to nic příjemného, ale nakonec jsme film i ve ztížených podmínkách dotočili. Zrovna včera jsem se byl s režisérem za přísných hygienických opatření podívat na kontrolní projekci. Oba jsme byli z výsledku naměkko, uvidíme, jak film ocení diváci. Olmo si už covidem prošel, já klepu na dřevo, zatím se mi to vyhnulo.
V létě vznikl také dokument Georga Agathonikiadise Pan Herec Miroslav Donutil, který půjde v televizi k vašim sedmdesátinám. Co na něj říkáte?
Víte, že jsem ho neviděl? Režisér mi to zakázal: „Pusť si to, až to půjde v televizi!“ Já si samozřejmě pamatuju, co jsme točili spolu, ale co natočil dalšího a s kým a kde, to netuším. Takže jsem zvědavý a těším se na to.
V dokumentu o vás Jan Kačer říká, že jste muž pevné vůle. Je to dovednost vrozená, nebo naučená?
Asi jsem takový odjakživa. Když si něco umanu, tak tomu všechno podřídím. V životě je vždy nutné učinit nějaké zásadní rozhodnutí – a to já umím. Pokud nemáte pevnou vůli, tak ho neuděláte. Kvůli závažné nemoci jsem třicet let mnoho věcí nesměl, a tak jsem je zkrátka nedělal – a uzdravil jsem se. Dokážu být k sobě tvrdý, ale taky si umím dělat radost.
A protože se mi v životě leccos podařilo, velkou radost mi teď dělá, že se o to, co jsem vydělal, můžu podělit. Začal jsem třeba podporovat dětský domov ve Vrbně pod Pradědem, to je tak daleko, že tam nikdo nedojde. S kamarády tam posíláme pomoc – a také do zapomenutých domovů seniorů, kde je to obzvlášť v téhle době náročné. To je taky věc, která mě v covidovém čase naplňuje pocitem smysluplnosti a radosti.
Jste člověk s věčně nabitým diářem. Jak jste tu první nucenou jarní pauzu, kdy se většina z nás přesunula z práce do domovů, prožíval?
Bylo to skutečně nezvyklé. Ve prospěch ale hrálo roční období a počasí. Dost času se dalo trávit v přírodě, na procházkách s pejskem, zaplaťpánbu za naši zahradu... Taky jsme byli po dlouhé době pohromadě s rodinou, se ženou a oběma syny – už jsem ani nedoufal, že by se to mohlo někdy podařit. V tomto směru tedy překvapivě pozitivní období.
Chodil jste na ryby?
Ano, chodil jsem na ryby, a když to šlo, chodil jsem na golf. Co se tohoto sportu týká, nemám v něm žádné ambice, hraju ho, protože je to pohyb v krásném prostředí, občas majznu do míčku a mám radost, když odletí směrem, jakým chci. Hendikep při tom neřeším, v golfu jsem největším hendikepem já sám sobě.
Jak vám lockdown zasáhl do manželského života? Nedivila se vaše paní, že vás má pořád doma?
Je pravda, že moje žena není zvyklá na to, abych byl doma tak často, v průběhu normálních sezon se vídáme málo. A najednou jsme měli spoustu času na sebe i na společné zájmy, debaty o životě nebo sledování filmů, na které dosud nebyl čas. Rodinnému životu to prospělo, ale profese strádá.
Vaše žena vlastní kavárnu v centru Prahy. Jak se jí daří držet podnik při životě?
V jednu chvíli musela úplně zavřít, to bylo hrozné. Začala se trápit, že bude muset propouštět zaměstnance, a řešila existenci celého podniku. V momentě kdy se dalo otevřít aspoň výdejní okénko, úplně ožila. Denně do kavárny dochází, lidé si naštěstí chodí pro jídlo sebou, alespoň zčásti tedy podnik funguje. V poslední době je to hlavně ona, kdo ráno odchází za prací.
Tipuju, že doma nesedíte s rukama v klíně: včera jste měl projekci, dnes máte na Kavčích horách novinářský den...
Ano, teď okolo mých narozenin se to nahrnulo, pořád dělám rozhovory, takže jsem saturován alespoň tímhle druhem činnosti. Žena mi ráno říká: „Běž se vypovídat.“ Takže to dělám – a jsem tomu rád.
Říkal jste, že jste se pustil do psaní. Co z toho vzešlo?
Napsal jsem si tři scénáře pro svoje one man show. Měl jsem čas se vrátit ke svému archivu, prošel jsem staré nahrávky, abych si připomenul, co už jsem všechno vyprávěl, a dal dohromady nové texty. V létě a chvilku na podzim, v tom období, kdy se ještě mohlo, jsem měl možnost si nové představení vyzkoušet před diváky. Smáli se, reagovali příznivě, takže to nebylo úplně marné úsilí, to mi pochopitelně udělalo radost. Tahle zkušební vystoupení jsou pro mě důležité vodítko.
Miroslav Donutil.
Martin Donutil (vlevo), uprostřed Zuzana Donutilová a vpravo Miroslav Donutil.
Když jsem napsal první scénář pořadu Na kus řeči, trval čtyři hodiny a bylo tam jedenáct písniček. To musela tři města v republice vydržet, chudákům divákům se zpětně omlouvám. V Bratislavě mi Peter Dvorský řekl: „Mirku, však toto je dlhšie ako Prsteň Nibelungov!“ Pak jsem představení podle reakcí publika zkrátil na dvě hodiny a místo jedenácti jsem zařadil jen tři písničky. O to mi šlo.
Kdy je podle vás herec na vrcholu sil?
To se těžko dá jednoznačně definovat. V mé kariéře v této souvislosti většinou zmiňuju roli otce Karamazova, kterého jsem hrál v Divadle Husa na provázku, to mi bylo třicet. Náš geniální režisér Peter Scherhaufer mi při zkoušení řekl: „Když na sebe prostřednictvím této role povíš všechno, staneš se hercem.“ Pak mi jednou poklepal na rameno a řekl, že se tak stalo. Jinak se to ale zobecňuje špatně, protože jsou herci, kteří zazáří v pětadvaceti, a pak už je nic zajímavého nepotká, jiní zrají pomalu a k nejlepším rolím se propracují až po padesátce či šedesátce. A jsou i tací, kteří jsou schopni vystřihnout na jevišti fenomenální výkon v osmdesáti.
Pociťujete s přibývajícím věkem zrychlování času?
Aby ne. Oslavíte Vánoce, odstrojíte stromeček, a za chvíli je léto. To trávíme většinou se ženou na chalupě. Manželka obvykle už někdy na přelomu srpna a září začne říkat: „Cítíš, jak přichází podzim?“ To samozřejmě nechci vůbec poslouchat, ale je to tak, za chvíli zas kupujeme dárky a zdobíme stromeček... Já si vždycky vzpomenu na Broňu Poloczka, který mi říkal: „Chlapče zlatej, počkej po padesátce, to to najednou letí, ani nevíš jak... Přijde šedesátka, a než se naděješ, je ti sedmdesát.“
No a dneska to zažívám na vlastní kůži. Ale zatím se cítím pořád výborně. Tomáš Töpfer mi vtipně gratuloval: „Je krásné, že jsme se v tak mladém věku dožili sedmdesátky!“ Ono je to hodně dáno tím, jakým způsobem člověk uvažuje o životě, a také tím, jak moc je obklopený mladými lidmi. Na provázku hraju v představení Amadeus a kolem mě jsou samí mladí lidé. Když s nimi pak sedím v klubu a poslouchám jejich názory na svět a na život, dost mě to osvěžuje. To mi dnes taky ohromně chybí. Nemůžeme nikam. Nemůžu s kolegy do klubu, s kamarády na pivo, nemůžu ani pozvat přátele na své narozeniny.
Jaká bude tedy oslava?
Úplně obyčejná, s rodinou doma. Původně jsem chtěl pořádat oslavu u ženy v kavárně, ale to teď nejde, to se nedá nic dělat. Žádnou tajnou oslavu za zavřenými dveřmi po vzoru českých politiků neplánuju. Moje žena má narozeniny v srpnu a to vždycky pořádáme velké setkání s rodinou a přáteli na Vysočině. Pokud bude situace v létě příznivější, tak se k ní s oslavou svých sedmdesátin připojím.
Každopádně už bych nikdy nedělal takovou obrovskou oslavu jako při svých padesátinách a šedesátinách, to byly akce pro několik stovek lidí, a já si je vlastně vůbec neužil. Zatímco ostatní si povídali u vína a pochutnávali si na občerstvení, já celou dobu stál na místě a s někým si třásl rukou. Bylo to ale milé, a i když tam byly i takové hvězdy jako Karel Gott, Helena Vondráčková, Jiřina Bohdalová a mnozí další, podařilo se to utajit před bulvárem. Vidíte, mám pocit, jako by to bylo loni.
Kdysi jsem se ptala tehdy sedmdesátiletého Petra Nárožného, jestli někdy myslí na smrt. Překvapila mě jeho upřímná odpověď: řekl, že na ni myslí každý den. Jak to máte vy?
Každý den určitě ne. Ale je pochopitelné, že s postupujícím věkem se smrtí začnete zaobírat častěji než dřív. Začnete si také klást otázky, které jste si do té doby nekladla: Je něco pravdy na tom, že je duše věčná, že to smrtí nekončí, že existuje nějaký posmrtný život? Petr Nárožný tohle téma ovšem dokáže brát s humorem, jednou mi říkal: „Víš, v tý Třeboni, já si tam koupil domek kousek od hřbitova, jenom mě snesou.“
Corey a Miroslav Donutil
V tomhle je svůj. Jednou mi na natáčení omylem skřípnul ruku mezi dveře, já málem omdlel bolestí a půl dne jsem necítil prsty. Pak jsme spolu točili Komiky na jedničku a Petr se mě vyptával na zážitky z našich společných natáčení. Vzpomněl jsem si na tohle, a on si to vůbec nevybavil! „Já že jsem ti skřípnul ruku? A bolelo to hodně? No to je škoda, žes mi to neřekl, to by se mi hned točilo lépe!“ A smál se.
S jakými myšlenkami vstáváte z postele? Máte pomalý rozjezd, nebo jste skřivan?
Jednoznačně pozdní skřivan. Vstávám bez potíží a s dobrou náladou. Vždycky začnu hned přemýšlet, co mě ten den čeká, a těším se na to. Opravdu, tohle dělám víc než dvacet let, v hlavě si uspořádám všechny povinnosti nadcházejícího dne. Tím se vyhnu i případným chmurám. Už to, že se ráno probudím a jsem zdravej, považuju ve svém věku za důvod k dobré náladě. A když mě k tomu čeká práce, která mě těší, tak se můžu považovat za šťastného člověka.
Zdědil jste tenhle optimismus po někom z rodiny?
Moje maminka byla velká optimistka a její maminka taky. U tatínka si to netroufám soudit, protože byl přísný a moc se s pocity nesvěřoval. Ale maminka měla až do chvíle, než onemocněla a opustila nás, ohromnou chuť do života, byla nesmírně optimistická.
Vyrůstal jste v padesátých letech. Doléhala na vás tíže té doby?
Upřímně, vůbec. A řekl bych, že tohle si neuvědomuje žádné děcko, ať vyrůstá v jakékoli době. Dítě žije tím, kam ho vedou rodiče a taky prarodiče. Já měl obrovské štěstí, že jsem měl dvě babičky a jednoho dědečka, kteří všichni žili v Třebíči, a rodiče nás k nim se sestrou vozili, kdykoli to bylo možné. My se kvůli tátově profesi hodně stěhovali, žili jsme v Brně, ve Vyškově, Znojmě, Tišnově, ale odevšad jsme se vraceli do Třebíče. Dali mě buď k babičce Kašparové, nebo k babičce a dědečkovi Donutilovým, a moji sestru naopak. Měl jsem krásné dětství.
Oni vás rozdělovali?
Staroušci si nás chtěli užít. Ostatně já jsem si nepotřeboval hrát se svou o tři roky mladší sestrou, chtěl jsem házet šutry přes řeku Jihlavu s kamarády, lítat po lese a prát se s kluky z Kočičiny. Představte si, že mi jednou přišel dopis od nejvyššího představeného církve českobratrské s pozváním na setkání. Přišel jsem na místo a vůbec jsem netušil, kdo je ten pán, který mě zve. Byl mého věku a chechtal se: „Ty syčáku, tys mi rozbil u Jihlavy hlavu šutrákem!“ Tak jsme se po letech s klukem z Kočičiny sblížili a zavzpomínali.
Chodil jste v Třebíči do kina?
No jistě, kousek od nás bylo kino Oko, další kino bylo nahoře ve Smrtelné ulici, kterou mimochodem proslavil Nezval ve své stejnojmenné básni. Bylo tam taky cukrářství U Chytilů, jenomže tam jsme se sestrou chodit nesměli, protože jsme měli v rodině jiné cukrářství, U Vetišků. Když jsme chtěli něco sladkého, hlavně zmrzlinu, museli jsme tam. Jenomže zrovna zmrzlinu měli lepší U Chytilů, tam prodávali takové dva spojené košíčky z oplatků, v tom byla zmrzlina a to se nám moc líbilo. Jenže zákaz byl zákaz... Díky těm babičkám a dědečkovi, který byl vynikající vypravěč, na dětství vzpomínám hrozně rád.
Miroslav Donutil a Jan Hájek v inscenaci Sluha dvou pánů.
A co osmašedesátý rok? To už vám bylo sedmnáct, studoval jste v Brně...
To je jiná, to už jsem zažíval samozřejmě velice intenzivně. A dělal jsem spoustu věcí, o kterých kdyby se rodiče dozvěděli, tak by z toho radost neměli. Když vjely do Brna tanky, okamžitě jsme se s klukama dohodli, že se sejdeme v centru, tehdy to bylo z Juliánova pěkný kus cesty. Jako ostatní mladí lidé jsme si troufali proti tankům a posílali vojáky domů. Najednou se ale ozvala střelba – a mladá dívka nedaleko od nás padla mrtvá k zemi.
Šílené zážitky. Zjitřené emoce, síla toho, že jsme při tom, hrůza, která vás obejme... S tím jsem jel domů – a nemohl jsem nic říct, protože by mě doma seřezali. Po chvilkové naději onoho jara přišla tahle obrovská potupa a byl konec. Zpětně bylo jasné, že to perspektivu nemělo, pražské jaro vedli bývalí komunisté z osmačtyřicátého a pokoušeli se reformovat nereformovatelné.
Pak spadla opona, ale vám se s Provázkem dařilo vyjíždět na Západ. Měl jste někdy zaječí úmysly?
A víte, že neměl? Právě díky tomu, že jsme občas měli tu možnost vyjet ven. Poprvé jsme navštívili divadelní festival v Nancy už s JAMU ve třiasedmdesátém. A uspěli jsme tam s inscenací Gogolovy ženitby. V pětasedmdesátém přijel do Husy na provázku agent festivalu, viděl naše představení Commedia dell’arte a byl nadšený.
To představení bylo zajímavé tím, že v originále měly jednotlivé postavy mluvit různými italskými nářečími a my jsme to pojali tak, že každá ta postava mluvila jinou řečí: francouzsky, anglicky, německy, španělsky... Tím jsme oživili výklad, který původní komedie dell’arte nabízela. Harlekýna hrál geniální Bolek Polívka, Pantalona Jirka Pecha, měli jsme s tím fenomenální úspěch. Než nám ale povolili znovu vyjet, trvalo to dlouho, jenže komunisti měli rádi valuty, tak na to nakonec přistoupili.
Díky tomuhle představení jsme dostali snad čtyřicet pozvání do všech možných zemí. Když jsme kolegům ze Západu začali vysvětlovat, že to nebude tak jednoduché, protože musíme žádat o výjezdní doložky, vůbec nechápali, o čem to mluvíme. Z těch valut jsme samozřejmě neviděli nic, dostali jsme něco, abychom měli na oběd, a to bylo všechno. Ale navázali jsme spoustu skvělých kontaktů a zažili krásné věci.
Nelitoval jste někdy toho, že se vaše kariéra neodehrávala v zahraničí?
Ne. Ale řeknu vám jednu věc, o které jsem zatím nikde nemluvil: při jednom festivalu jsem se seznámil s mladou argentinskou herečkou, která mě zvala, ať s ní a její divadelní skupinou odjedu do Buenos Aires, že její otec zařídí vše potřebné. Že se vezmeme, budu moct učit na škole... Chviličku jsem nad tím uvažoval, ale pak převládl rozum: Co bych si počal v Argentině? To je něco tak vzdáleného, španělsky jsem neuměl, zkrátka nakonec jsem řekl ne. Ta skupina odjela zpátky domů a představte si, že je všechny zavřeli. A ještě horší to bylo s hereckou skupinou z Chile, ty rovnou popravili... Někdy je docela dobré dát na intuici.
Pro herce je navíc klíčový jazyk: bez jeho dokonalé znalosti hraje vedlejší role a trpí...
Anebo nehraje vůbec a to je ještě horší. V herecké profesi je pravděpodobnost, že zažijete ve světě stejný úspěch jako doma, minimální. Daleko pravděpodobnější je, že se z vás stane úspěšný uklízeč v kavárně. Odejít do emigrace a něčeho tam dosáhnout je velká věc. O to víc si musíme vážit každého Čecha, který to dokázal, ať je to Miloš Forman, Ivan Passer, Milan Kundera, nebo i dnešní špičkoví lékaři jako pan doktor Bohdan Pomahač.
Musejí mít herci velkou sebereflexi, aby poznali, že už to na jevišti není ono? Dokážete si představit, že hraní jednou necháte?
Neumím, ale udělám to. O tom jsem přesvědčený, to souvisí s mou pevnou vůlí. Zatím mi ta paměť zaplaťpánbu funguje, ale může se velice rychle stát, že nebude. Pokud ta situace nastane a začnu na jevišti tápat, nebudu se chodit do divadla ztrapňovat. To by byla ostuda pro mě a pro diváky tristní zážitek. A já si myslím, že divákům se má vždycky poskytnout to nejlepší.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
