Zpětně se musím smát naší naivitě, říká exletuška Smartwings Hana Svobodová. Rozhodnutí o konci urychlil strach
Bývalá letuška Hana Svobodová.
| foto: Archiv: Hana Svobodová
Premium
Rozhovor
PRAHA -
Loni touto dobou nikdo neměl nejmenší tušení, jaké důsledky bude mít koronavirus pro leteckou dopravu v Evropě. Jen v Česku už o práci v oblacích přišly stovky letušek a pilotů a stále není jasné, zda se k létání vrátí. Pandemie dohnala k předčasné výpovědí i bývalou letušku společnosti Smartwings Hanu Svobodovou. „Každou chvíli jsme byli v karanténě, už jsem se necítila bezpečně,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz.
Desítky pilotů a letušek chystají rozlučkový večírek s profesí. Kvůli covidu rozváží zeleninu nebo jsou bez práce |
Lidovky.cz: Na jaře loňského roku se ze světových metropolí včetně Prahy stala města duchů, většina lidí sledovala ponurou atmosféru vyprázdněných ulic jen skrze okna. Vy jste ale musela do stísněné kabiny letadel spolu s dvěma stovkami lidí. Jaké to bylo?
Ze začátku jsme chodili normálně do práce a nějaké nebezpečí jsme si nepřipouštěli. Ještě ke konci ledna jsem přitom s posádkou vozila italské děti na školní výlety po evropských metropolích. V zemi už byl v té době koronavirus potvrzen a na těch dětech bylo znát, že jsou trochu vystrašené. V letadle měly skoro všechny roušku (Itálie byla později prvním evropským ohniskem, odkud se nákaza šířila do dalších zemí - pozn. red.). Pamatuji si, že jsme se jim div nesmáli, co blázní.
Lidovky.cz: Kdy asi letové posádky začaly registrovat, že situace bude zřejmě vážnější?
To jsem si začala uvědomovat až někdy začátkem března, když mi z plánku začaly postupně mizet lety, protože ve světě už se postupně uzavírala mezinárodní letiště. Tehdy jsem pochopila, že to asi bude fakt vážné. I tak jsem ale pořád měla tendence věřit, že se to za pár měsíců vrátí do normálu - stejně jako moji kolegové.
Lidovky.cz: Co tehdy aerolinka přijala za speciální opatření?
Víte, jak to na začátku bylo - nikdo pořádně nevěděl, co dělat... Takže ani my jsme nebyli od samého začátku dostatečně vybaveni ochrannými prostředky. Do letadel se ale začalo nakládat více dezinfekce. Měli jsme dezinfikovat i povrchy, kterých se lidi často dotýkají. Zpočátku také nebyly na palubě povinné roušky, ve vybavení jsme vozili několik náhradních roušek pro cestující, kteří by během letu vykazovali příznaky nemoci. Zpětně se musím smát, jak jsme byli naivní.
Později firma nařídila povinné roušky pro nás, určila na to „dresscode“, aby každý neměl jinak barevnou. Pak se „fasovaly“ ochranné štíty a rukavice, ale trávit v tom hodiny v letadle bylo všem vážně nepříjemné. O nějakém omezování kapacity sedaček přitom od počátku nemůže být řeč.
Lidovky.cz: V březnu už také začala repatriace Čechů z celého světa, vy jste se účastnila cesty do Ománu. V čem to bylo jiné než normální let?
Na moje překvapení jsem nepozorovala velké rozdíly v chování lidí. Většina cestujících z toho ještě respekt neměla. Při repatriaci z Ománu byly ještě roušky na palubě dobrovolné, nasadilo si ji jen pár lidí, kteří měli strach. Zatím si nikdo neuvědomoval, co se vlastně děje. Omán je zrovna destinace, kam jsme běžně létali. Další repatriace pak probíhaly ze vzdálenějších zemí, kam společnost do té doby nelétala - to už byli lidé kolegům vyloženě vděční, že je vezou domů, protože jinak by se odtamtud neměli jak dostat. Letecký provoz po celém světě už byl na absolutním minimu a my jsme teprve začali prožívat absurdní záležitosti.
Lidovky.cz: Co konkrétně myslíte?
Už pro nás nebyla práce a firmou začala kolovat nabídka částečné nezaměstnanosti. Spousta lidí včetně mě na něj přistoupila - primárně kvůli strachu z nákazy, ale také jsem si nechtěla komplikovat život tím, že budu každou chvíli ve čtrnáctidenní karanténě.
Lidovky.cz: Dokážu si představit, že dostat se do karantény bylo pro letušky a stevardy celkem snadné...
Ano, stačil jediný nakažený a celé letadlo včetně posádky muselo do karantény. Navíc kolem toho probíhaly neuvěřitelné zmatky. Čím dál více jsem si uvědomovala, že jde skutečně o zdraví. Navíc jsem doma nechtěla ohrožovat rodinu.
Lidovky.cz: Letecký personál považoval repatriační lety spíše za jakési privilegium, anebo spíš za „trest“?
Pro spoustu lidí to bylo dobrodružství. Vybavuji si, jak jsme na jaře byli „vybičovaní“ k jakémusi patriotismu, všichni šili roušky a podobně... Tak i posádky měly pocit, že skutečně pomáhají. Našli se i tací, kteří si tyto pobyty v exotických místech vyloženě užili. To mi tehdy přišlo nezodpovědné.
Smartwings jsou chráněné před věřiteli na další měsíc. Mateřským ČSA u soudu vyjednávají reorganizaci |
Lidovky.cz: Repatriační let do Ománu byl tedy zároveň vaším posledním?
Ano, pozdější příležitosti k letu jsem už raději odmítala, byla jsem stranou na částečné nezaměstnanosti. Zároveň už bylo jasné, že se blíží první vlna propouštění, všichni ve firmě se báli o svou budoucnost. Ta atmosféra nebyla dobrá.
Lidovky.cz: Později Smartwings skutečně rozdaly výpovědi stovkám letušek a pilotů. Vy jste ale odešla sama, proč?
Ano, už jsem přemýšlela delší dobu, že skončím a koronavirus mě v tom rozhodnutí jen utvrdil - za normální situace bych s výpovědí určitě ještě nějakou dobu váhala. Na palubu už se mi ale prostě nechtělo, necítila jsem se bezpečně. Byl to prostě impuls a já se alespoň vyhnula případné sentimentalitě. Jen mě mrzí, že kdybych tehdy tušila, že je to můj poslední let, mnohem víc bych si ho užila.
Lidovky.cz: Jaké to pro vás je, být „zpátky na zemi“?
Osobně už si nedokážu představit, že bych si nařídila budík třeba na 2.30 ráno a šla do práce. I když zvyknout si na pravidelnou pracovní dobu byl také šok, ale už bych neměnila. Pro hodně lidí je na druhou stranu práce v letadle životním stylem a splněným snem, ale myslím, že čím déle budou na zemi, tím více si jich navykne na normálnější režim a rozhodne se, že už se k letectví nevrátí. Pak jsou ale také lidi, kteří s létáním strávili velkou část svého života a už se ani mentálně nastavit na jinou práci neumí.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
