Na sklonku loňského roku k nám brněnské nakladatelství Host uvedlo dvě prózy napsané ženami černé pleti: Dívku, ženu, jiné Bernadine Evaristové, autorky, jež má česky premiéru, a Purpurový ibišek Chimamandy Ngozi Adichieové, z jejíhož díla už známe romány Půl žlutého slunce a Amerikána plus dva feministické eseje.
A dobře udělalo, protože zaprvé tak podchytilo snahu současného anglofonního literárního průmyslu reagovat na společenská hnutí MeToo a Black Lives Matter, zadruhé nabídlo skvělou příležitost ke srovnání. Jak totiž vyplyne z podrobnější analýzy, tvorba černošských žen v žádném případě nepředstavuje nějaký monolit: povětšinou se sice točí kolem očekávaných témat tzv. dvojího útlaku v podobě rasismu a sexismu, uchopit je však lze vskutku různě. A zásadně se může lišit též postavení samotných spisovatelek: od aktivistky až po celebritu.
Evaristová je sice dnes mimo jiné nositelkou Řádu britského impéria, pochází ale z hodně skromných poměrů: narodila se jako čtvrtá z osmi dětí bílé matce učitelce a otci, který se na britské ostrovy přistěhoval roku 1949 z Nigérie a živil se jako svářeč. Ve volebních kampaních však jako dobrovolník mohutně podporoval labouristickou stranu, a tak se na lokální úrovni brzy začala angažovat i Bernadine – poté, co jako teenager objevila díla Afroameričanů Jamese Baldwina, Toni Morrisonové či Amiriho Baraky (pod jeho vlivem také spoluzaložila první ženské černošské divadlo ve Velké Británii a od 80. let minulého století se slovy i skutky zapojovala do hnutí černé feministické kontrakultury).
Švédská aktivistka Greta Thunbergová oslavila 18. narozeniny, přála by si k nim záchranu planety |
I proto, že se na komunitních projektech nikdy podílet nepřestala, získala doktorát z tvůrčího psaní na Londýnské univerzitě až roku 2013, ve čtyřiapadesáti letech. Zhruba tehdy se také, aby získala moc něco zásadního změnit, rozhodla vystupovat i v rámci tradičních struktur typu Britská rada: na její pozvání ostatně před lety navštívila i Českou republiku.
Oproti ní byla Adichieová od začátku dívkou privilegovanou, což se odráží i v osudech protagonistek jejích románů. Její otec byl v nigerijském městě Nsukka univerzitní profesor, na vysokém administrativním postu na akademické půdě pracovala i její matka; ona sama pak měla možnost studovat v USA. Dnes žije střídavě ve své vlasti a za Atlantikem, kde se stala až jakousi módní ikonou – a jako taková se objevuje na obálkách populárních časopisů (ví, že je fotogenická, a dává si pozor na oděv i účes – obé může být buď klasické afro, nebo naopak globálně moderní; občas i otevřeně propaguje určité kosmetické výrobky).
Čínská aktivistka dostala za reportáže z Wu-chanu čtyřletý trest. Měla prý podněcovat ‚vyvolávání nepokojů‘ |
Citáty z jejích populárně koncipovaných feministických esejů byly použity na trička reklamní kampaně značky Dior a úryvky z nich zakomponovala do svých písní třeba zpěvačka Beyoncé. To všechno jenom zvyšovalo Adichieové atraktivitu coby účastnice nejrůznějších konferencí, potažmo jako kandidátky na čestné doktoráty (a že jich má slušnou řádku) nebo coby influencerky, s níž – jak neopomíná zdůrazňovat ani seriózní tisk – hovořily třeba Michelle Obamová nebo Hillary Clintonová.
Přesuneme-li se k recenzovaným titulům, Dívka, žena, jiné pojednává, jak se dá z názvu tušit, o životech víceméně žen (vysvětlení bude následovat), většinou alespoň zčásti černých. Autorčiným plánem bylo mít co nejvíce postav, přičemž ji nezajímaly žádné stereotypy, výsledkem je tak hned dvanáct hrdinek: Britek ve věku 19 až 93 let, jejichž životy se rozpínají napříč minulým stoletím.
Volně autobiografický základ má divadelnice Anna, která se hodlá prosadit, ostatní pak zastupují různá sociální i geografická prostředí (od pracujících vrstev po finanční kruhy, od metropole Londýna po odlehlý venkov): celá próza je tak zjevně jak o vyvíjející se identitě a starých a nových způsobech života, tak univerzálních a nadčasových záležitostech typu láska, radost, trauma, mezigenerační konflikt a pouto mezi matkou a dcerou.
Jednotlivé kapitoly do sebe totiž navzdory kakofonii hlasů zapadají – a ukazují, že navzdory měnícím se pořádkům a nezpochybnitelnému pokroku, v jehož rámci se někdejší bojovné feministky strefují do současných výstřelků úzkostlivé politické korektnosti, je Velká Británie pořád tak trochu rasistická a sexistická. A podobně jako Amerika je nikoli překvapivě hlavně od zhroucení impéria zčásti založená na étosu přistěhovalectví, kdy rodiče z Nigérie, Keni nebo Karibiku touží po větších možnostech pro své děti obojího pohlaví, ale zároveň chtějí, aby si hlavně dívky udržely původní kulturu, a z dcer se tak nestaly jenom „nějaké anglické coury“.
Purpurový ibišek je oproti tomu předem nalinkovaným příběhem dospívání s jednou protagonistkou: patnáctiletou Kambili v postkoloniální Nigérii. Nejprve řeší jen rivalitu mezi spolužačkami ve škole, postupně si však uvědomuje, že její matka je léta obětí fyzického a psychického domácího násilí. Otec, jenž na povrchu vede příkladný křesťanský život dobročinného vlastníka továren a novin, je zkorumpovaný náboženský fundamentalista, despota a tyran, jenž se naučil pohybovat v mocenském vakuu mezi diktátory a vojenskými puči.
Kambili se inspirována tetou, jež učí na univerzitě, ráda se směje a obklopena bujnou vegetací si udržuje zahrádku (a jejíž zhruba stejně stará dcera se maluje, poslouchá pop a nechápe, proč se Panna Marie vždycky zjevuje v Evropě, když je z „Blízkýho východu“), v závěru patriarchálním autoritám vzepře – a přestože se kolem ní už bouří studenti a ozývají se prodemokratické síly, nejvíc se těší za tetou do Ameriky. Tam jí mimochodem ani jazyk nebude překážkou, protože na veřejnosti byla i ve své vlasti zvyklá mluvit civilizovaně, tj. anglicky.
Dívka, žena, jiné
Možná i proto je text Purpurového ibišku čtenářsky víc než přístupný, pouze na povrchu ozvláštněný slovy či obraty z jazyka zvaného igboština, kterým hovoří miliony příslušníků kmene Igbo (vesměs se týkají jídla, občas jde o mazlivé výrazy pro členy rodiny). Vystavěn je navíc přinejmenším zčásti na principu mlčení, kdy postavy – ať už v soukromí, či na úrovni státu – mají strach ozvat se proti těm, kdo je utlačují. Kambilino vyprávění je tudíž její opožděná zpověď, v níž se musí vyrovnat nejen s otcem, kterého kdysi milovala a uznávala, ale také sama se sebou. A třebaže připouští, že ji od něj coby člověka postrádajícího jakýkoli smysl pro humor dokázala osvobodit až nahlas se smějící, a tudíž i vtipná a žertující teta, není v něm ani stopy po jakékoli komice.
To Žena, dívka, jiné je naopak oslavou možností jazyka, prózou stojící na pomezí rytmizovaného volného verše a pokoušející se o nehierarchické vyjádření: chybí v ní jak konvenční interpunkce, tak velká písmena. Nelineárně napojené kapitoly jsou sice s výjimkou jediné (nazvané na oslavu Annina proniknutí do mainstreamu Raut, čímž se skvěle zachycuje konzumní povaha kultury coby zboží) vždy pojmenovány podle dominantní hrdinky, osudy všech navzájem si ze sebe utahujících žen se však scházejí a v epilogu se prostřednictvím testů DNA dokonce biologicky protnou. Jak podotkl jistý recenzent, je to „drzá sexy kniha“ hemžící se výrazy jako lol, ultratrefa nebo supercool, třebaže na druhou stranu třeba připustit, že po čase každá avantgarda přejde v monotónnost (plus pozor, s velkými písmeny a interpunkcí přece experimentovala už v polovině 19. století Emily Dickinsonová).
Evaristová získala za Ženu, dívku, jiné jako první černá žena a první černý britský občan v historii prestižní Bookerovu cenu – spolu s dnes již klasičkou Margaret Atwoodovou, které připadla za titul Svědectví, volné pokračování Příběhu služebnice. Z počátku tak panovaly obavy, že zůstane v jejím stínu, naštěstí se však ukázaly liché – a Evaristová publikující už od roku 1994 se konečně svou v pořadí osmou a obsahem i formou radikální knihou, kterou si s chutí přečetl i Barack Obama, vyšvihla na seznamy bestsellerů. Překlad – či spíše převod – tohoto textu do jiného jazyka je ovšem úkol nesnadný a do češtiny snad ještě víc.
Nejen proto, že naše mateřština mnohdy nedisponuje odbornými termíny pro neostře definovanou a ze své podstaty nebinární sexualitu, v angličtině označovanou jako guivergender či polygender, nebo proto, že nemáme genderově neutrální osobní zájmena (xon je oproti ona/on jen návrh a těžko se v praxi prosadí jako běžná alternativa). Jako mnohem větší problém se zdá být fakt, že anglofonní země jsou mnohem dál stran toho, z čeho si lze liberálně a osvíceně dělat legraci: a terčem širokospektrálního výsměchu Evaristové se tak stává i tzv. progresivní mládež: ta sice má na seznamu povinné literatury kritika orientalismu Edwarda Saída či teoretika neokolonialismu Frantze Fanona, zato není jisté, zda je opravdu čte či jim nedejbože rozumí. Což jí však nebrání v tom, aby se o nich a v podstatě o všem beze sebemenší stopy odbornosti vyjadřovala prostřednictvím tweetů.
Purpurový ibišek
Metodou srovnávací je Purpurový ibišek sice – slovy jihoafrického rodáka Johna Maxwella Coetzeeho – „citlivý a jímavý příběh dítěte, které je až příliš brzy vystaveno té ošklivější tváři Nigérie“, ale toho druhu, jaký lze koupit na letištích (a to včetně destinací jako Saúdská Arábie či Rwanda). Pravda, ocitl se na shortlistu nominací na Orange Prize, a vzhledem k ohromnému trhu skýtajícímu se filmům nollywoodské (slovo je vytvořeno jako odvozenina od hollywoodské, potažmo bollywoodské) produkce se dá čekat, že se obdobně jako Půl žlutého slunce někdy dostane až na stříbrné plátno (i proto je Adichieová jednou z nejbohatších nigerijských literátů dneška).
Pro Středoevropana však spíš zůstane jen přínosnou lekcí o neznámé až exotické kultuře, určenou nikoli náročným estétům, nýbrž průměrným konzumentům – nebo vzhledem k nesporné výchovné hodnotě těm, kteří se v mezinárodním marketingovém žargonu označují jako young adults. A ne, vážně to není proto, že Adichieová je neskonale hezčí než z aktuální vleklé koronavirové krize unavená a otrávená recenzentka.
